Česko je vztahem k Vatikánu raritou

Už téměř před rokem parafovaná smlouva mezi Českou republikou a Vatikánem zřejmě nemá velkou naději na schválení Parlamentem. Aby se tedy předešlo diplomatickému skandálu, není vyloučeno, že dohoda bude v tichosti opět otevřena a projednána oběma stranami. Jak uvádí Zdeněk Vališ, za nechutí mnoha poslanců smlouvu podpořit se asi skrývají resentimenty minulosti.

Česko je vztahem k Vatikánu raritou

Papež Jan Pavel II., foto: ČTK

Dohodu, kterou uzavřela ještě Zemanova vláda, začala sněmovna projednávat loni na podzim. Pokračovat se mělo na letošní lednové schůzi. K tomu ale nedošlo. Premiér Špidla se před několika dny pouze nechal slyšet, že neví, kdy se zákonodárci ke smlouvě vrátí. Podle některých poslanců je prý zásadní problém v tom, že smlouva nebyla konzultována po loňských volbách s novým parlamentem. Jiní zákonodárci hovoří o jakýchsi sporných pasážích, které je nutné s Vatikánem znovu projednat, protože sněmovna už do sjednaného textu nemůže zasáhnout. Místopředsedovi ODS Janu Zahradilovi se ve smlouvě nezamlouvá údajně nejasný vztah mezi českým a konovnickým právním řádem, kde není zcela zřetelné, co je čemu nadřazeno.

Nejvíce je v této souvislosti kritizováno zřizování předškolních a školních zařízení katolickou církví a výuka náboženství v duchu katolické víry i na státních školách. Zaznívají také obavy, že smlouva příliš zvýhodňuje katolickou církev na úkor ostatních církví. Touto tezí se ohánějí i komunisté. Možná ne zrovna šťastně zasáhl loni do diskuse kardinál Miloslav Vlk, když naznačil, že zpochybnění smlouvy by znamenalo zmenšení náboženské svobody v Česku. A přímo už jako výhrůžku si mohl někdo vyložit jeho slova o tom, že nepřijetí smlouvy by třeba ovlivnilo rozhodnutí věřících při referendu o vstupu země do Evropské unie.

Obdobné výroky jen nahrávají oponentům dohody a část veřejnosti asi i utvrzují v přesvědčení, že víra v Boha je skvělá věc, ke které ale vůbec nepotřebují Vatikán ani církev. Na kardinálova slova reagoval ministr kultury Pavel Dostál vyhlášením, že pokud nebude smlouva ratifikována, nic neděje, protože náboženská svoboda je v Česku zaručena Ústavou. Každopádně zůstává skutečností, že Česko dnes jako jediná postkomunistická země nemá smlouvu o podmínkách oboustranné spolupráce s Vatikánem.

Erb Vatikánu

Pravda, ani v takovém Polsku to nebylo snadné. Jednání se vlekla roky, protože tamní levice měla obavy z přílišné moci církve. A ta je v Polsku skutečně vlivná. Není ovšem žádným tajemstvím, že u nás se katolická církev opírá o pouhých zhruba pět procent věřících a o její přílišné moci tedy nemůže být řeč. Restituční nároky církve jsou ve srovnání s polistopadovými majetkovými přesuny ne příliš významné.

Ve světle těchto skutečností je nechuť většiny politiků o uvedení vztahů s církví na úroveň běžnou v Evropské unii přece jen poněkud zarážející. Že by některým politikům, posilovaným stejnými postoji velké části veřejnosti, činilo stále potíže jaksi se vyrovnat s minulostí, byť už dávnou? Za první republiky, přinejmenším v jejích počátcích, ještě mohla být katolická církev vnímána jako skanzen totality a spoluvládce Habsburské monarchie, ale dnes? Je pozoruhodné, jak jsou některé sentimenty hluboce zakořeněné, i když už jen málokomu něco říká dobový verš o tom, jak Táboru se klonil věčný Řím.