Česko, svět a Evropa. Díl čtvrtý: česko-izraelské vztahy II.

V historické rubrice Herbert Brynda pokračuje v mapování československo-izraelských vztahů. Po vřelých čtyřicátých letech přicházejí mrazivá léta padesátá...

Minule byla řeč o pomoci, které se dostalo Izraeli od Československa. Politická podpora, zbraně leteckým mostem nebo zázemí pro přesun osadníků z východní Evropy do Palestiny. Za nezanedbatelný druh pomoci svého druhu lze podle historika Vladimíra Nálevky pokládat i skutečnost, že Československo umožnilo také vlastním občanům židovské národnosti odchod do Izraele.

"Řada československých Židů, zejména z městských populací - pražských a brněnských, se před válkou vlastně ani necítila být Židy. Například pozdější významná herečka izraelského Národního divadla Vlasta Schonová vzpomíná na to, jak její tatínek byl náčelníkem vinohradského Sokola a ona ani netušila, že je Židovkou. A vlastně to židovství v ní probudila až perzekuce nacistického Německa a holokaust. A právě mnozí z těch, kteří přežili, pak posílili své židovské cítění, orientovali se na sionistické hnutí a byli odhodláni odejít do nově budované židovské vlasti, do Izraele. A Československo jim v tom, alespoň do počátku 50. let, nečinilo žádné problémy,"

Z tohoto hlediska je zajímavé i to, že na Libavě byla zformována židovská brigáda, jejímž prvním velitelem byl hrdina Sovětského svazu plukovník Sochor. Plukovník Sochor nakonec své angažmá ve prospěch Izraele zaplatil životem. Ve výcvikovém prostoru v Milovicích do jeho osobního vozu "náhodou" narazil obrněný transportér. Po skončení arabsko-izraelské války se sovětské představy o Izraeli jako satelitním státu nenaplnily a Izrael se začal jednoznačně orientovat na Spojené státy. Stalin reagoval razantním omezením vztahů s Izraelem, jeho obrat navíc posílilo i vřelé přijetí, jež se Goldě Meyerové, první izraelské velvyslankyni v SSSR, dostalo od moskevských Židů. V SSSR začala nová vlna antisemitismu, známá je v této souvislosti takzvaná kauza bílých plášťů, kdy většina zatčených lékařů kremelské nemocnice byla židovského původu. Nemocný diktátor však nestačil dokonat své zhoubné dílo.

"Daleko ostřejší dopad měla ona začínající roztržka mezi Izraelem a Sovětským svazem v Československu, kde nakonec Slánského proces, který byl připravován delší dobu, v té poslední fázi dostal výrazně antisemitský charakter, kdy z těch dvanácti obviněných a postavených před soud, bylo devět - jak bylo zdůrazněno v obžalovacím spise na začátku procesu - židovského původu. Také nebylo náhodné, že mezi těmi obžalovanými byli i lidé, kteří se podíleli na organizování pomoci Izraeli v letech 1947-1948; například vedoucí mezinárodního oddělení ÚV KSČ Bedřich Gemunder,"

říká Vladimír Nálevka.V dalším procesu byl před soud postaven první československý velvyslanec v Izraeli a později známý germanista a znalec díla Franze Kafky, Eduard Goldstucker. Po egyptské revoluci v roce 1952 začíná změna sovětské a tedy i československé politiky směrem k podpoře arabského světa. Výrazem toho je mimo jiné i československo-sovětsko-egyptská smlouva o dodávkách zbraní Egyptu a postoj zemí sovětského bloku během Suezské krize. Vztahy Československa s Izraelem jsou na bodu mrazu až do počátku 60. let, kdy - jak říká profesor Vladimír Nálevka - dochází k uvolnění vztahů:

"Jsou posíleny obchodní vztahy mezi Prahou a Tel Avivem a dokonce dochází k další vlně vystěhovalectví. Protože to vystěhovalectví, které bylo silné ve druhé polovině 40. let, bylo počátkem 50. let zablokováno a různé majetkové spory těchto přesídlenců jsou pak řešeny v neprospěch židovského obyvatelstva; teprve počátkem 60. let jsou tyto problémy uvolněny a ti, kteří se chtěli vystěhovat do Izraele, tak dostali možnost."

Uvolnění československo-izraelského napětí ve druhé polovině 60. let umožnilo také řadě českých a slovenských studentů zúčastnit se výměnných brigád v Izraeli. Avšak jen do šestidenní války v roce 1967, tento konflikt vyvolal radikální odmítavou reakci zemí sovětského bloku. S výjimkou Rumunska všechny socialistické státy přerušily diplomatické styky s Izraelem. Během Pražského jara nebyly styky obnoveny, nicméně jak podotýká profesor světových dějin Vladimír Nálevka z Filozofické fakulty UK:

"Řada studentů Filozofické fakulty pobývala v izraelských kibucech a podílela se na zemědělských pracích. Také řada novinářů, například Eda Kriseová, psala v několika reportážích o svých aktivitách v Izraeli, ale toto všechno samozřejmě končí po sovětské okupaci, po srpnu 1968."

Normalizační Československo se pak jednoznačně orientovalo na podporu palestinských aktivit a arabského světa vůbec. Československo-izraelské vztahy proto byly až do konce sovětského režimu na mrazivé úrovni. Přesto sehrálo socialistické Československo ke konci své existence ještě jednou roli tranzitního státu pro vystěhovalce do Izraele:

"V časech Gorbačovovy perestrojky, ale ty aktivity začaly již za Andropova, kdy dochází k odlivu sovětských Židů do Izraele, tak jedním z těch transportních míst, kde přistávala sovětská letadla s těmito novými exulanty, byla i Praha a to k velké nelibosti tehdejšího Jakešova režimu,"

uzavírá Vladimír Nálevka z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty v Praze.