Česko, svět a Evropa. Díl první: Česko mezi EU a USA

Referendum o vstupu České republiky do Evropské unie se bude konat za šestadvacet dní. Některé země kandidátské desítky už lidové hlasování mají úspěšně za sebou, včetně našeho nejbližšího souseda, Slovenska. V případě, že se 13. a 14. června většina hlasujících Čechů rozhodne k unii připojit, od příštího května se v ní Česko setká nejen s dalšími státy bývalého sovětského bloku, ale také se zeměmi a národy, které se v různých dobách těšily označení "západní", "vyspělé", "nejkatoličtější"či "kapitalistické". V novém cyklu historické rubriky bude Herbert Brynda hledat odpověď na otázku, jaké byly v minulosti bilaterální vztahy Česka s evropskými zeměmi, ale také například se Spojenými státy, Ruskem nebo Čínou.

Česko, svět a Evropa. Díl první: Česko mezi EU a USA

Čas, který zbývá do červnového referenda o vstupu do EU, odpočítává od 15. května metronom nad Prahou na místě bývalého Stalinova pomníku, foto: ČTK

Ještě než se budeme věnovat dějinným peripetiím vztahů Česka s jednotlivými zeměmi Evropy, je důležité začít otázkou, do jaké Evropy se chystáme a jaké jsou další vyhlídky kontinentu, který svůj osud v posledních čtyřiceti padesáti letech spojil s myšlenkou integrace. Dáme protentokrát poněkud nehistoricky přednost současnosti a možné budoucnosti a teprve pak vyrazíme po stopách spletitých, plodných, ale mnohdy také nelehkých vztahů se zeměmi Evropy a světa. Otázku "Quo Vadis, Europa?" si v rámci projektu Forum 2000 nedávno položili přední čeští a zahraniční intelektuálové. Kam a jakým tempem současná Evropa kráčí a jak na počátku 21. století vypadá, jsem se zeptal dvou českých politologů. Jacques Rupnik z pařížského Centra pro mezinárodní studia a výzkum vidí situaci jako složitou, nicméně spíše optimistickou:

"Je paradoxní, že ve chvíli, kdy se Evropa sjednocuje - nedávno byla v Aténách slavnostně podepsaná smlouva, - je sjednocená Evropa vlastně hluboce rozdělená, jak jsme mohli vidět při nedávné irácké krizi. Toto rozdělení není jen přechodná krize, to je hlubší problém, který před Evropu staví řadu otázek. Teď uvidíme, do jaké míry bude Evropa této situace schopná využít. Někdy je dobré využít nepříznivé situace nebo krize k tomu, aby se o problémech, které byly zamlčovány nebo vysloveny jen napůl, otevřeně debatovalo. Na tom se tady vlastně svým způsobem podílíme. Je tu možnost, že si Evropané uvědomí, že chtějí-li být aktérem na mezinárodní scéně, musí se nejen sjednotit a dát ekonomicky do pořádku, ale že se také musí snažit společně přemýšlet o zahraniční politice, o své roli v globalizaci. Nebo převládne vize, kterou také nelze vyloučit, že vlastně v této rozšířené Evropě, kde bude třicet pětatřicet zemí, bude ten společný jmenovatel daleko slabší a že hlavním pojítkem bude velký trh a právní řád. To není zanedbatelné, protože se tak vytvoří podmínky pro bezpečnost a mír v Evropě. Ale samozřejmě to nečiní z Evropy politického aktéra. To jsou podle mého názoru dvě základní volby. Pro zakládající členy unie, kteří mají v tomto směru ambice, i pro nově vstupující země - jako je Česká republika, - je to otázka, jestli jde, jak často slyšíme, jen o ekonomické zájmy, kdo na tom vydělá a kdo na tom prodělá, a důležitější otázky zahraničněpolitického rázu necháváme povolanějším, což znamená Severoatlantické alianci."

Hovořil jste o třech možných scénářích dalšího vývoje: o pěkném, pravděpodobném a špatném. Který je podle Vás nejpravděpodobnější?

"Ten nejpravděpodobnější je Evropa, která se nesnaží o sjednocení, nesnaží se být politickým aktérem a ani se nesnaží být nezávislým pólem na mezinárodní scéně, ale Evropa, která zavede na území tohoto kontinentu liberální řád, to znamená vládu zákona, právní stát, tržní hospodářství a demokratické principy. A tím vytvoří bezpečnostní společenství, které samo o sobě bude velkým přínosem. A může inspirovat další, třeba v Latinské Americe MERCOSUR, nebo jinde. Ale nebude to Evropa, která bude mít ambici být aktérem na mezinárodní scéně. To je podle mého názoru ten nejpravděpodobnější scénář. Bude to Evropa, která bude více klást důraz na různost, otevřenost, pružnost; bude v ní takzvaná variabilní geometrie, což znamená, že se různé skupiny států budou spojovat v různých akcích nebo budou hledat společné řešení jistých problémů. Takže to bude daleko pestřejší a různorodější Evropa, ale bude jí chybět politický tmel a politická ambice."

Otázku po současném stavu Evropy jsem položil také profesorovi politické sociologie univerzity v Terstu, Václavu Bělohradskému:

Mapa střední Evropy

"Jak Evropa vypadá, nám brutálně odhalila irácká krize, kdy se Evropa rozpadla na "starou" a "novou", jak to nazval americký ministr obrany Rumsfeld. Ve skutečnosti to není nic jiného, než důsledek toho, že Evropa nemá jasno o tom, jestli chce být státem, nebo jestli chce být jen jakýmsi ústavně definovaným rámcem národních států. Ale především nemá jasno o tom, jakou roli chce hrát v globalizujícím se světě. Ta základní volba se dá formulovat takto: chci být samostatným hráčem a mluvit jedním hlasem, nebo je toto naopak jakési nebezpečí a je třeba mluvit mnoha hlasy a společnou silou budovat nějaký nadnárodní, globální politický rámec. To je opravdu velký problém, který jsem se pokusil zachytit latinským výrazem "Europa extra pomerium", tedy Evropa za hradbami Říma, protože tou Římskou říší je dnes impérium Spojených států a Evropa se poprvé od konce 2. světové války ocitla za hradbami tohoto impéria. Říká se, že je třeba potrestat Francii za její postoj, což je úplně nový jazyk a Evropa se s tím musí nějak vypořádat. Řekněme, že národní státy nejsou dostatečnou zárukou vývoje demokracie, ale jistě jí není ani impérium. Takže Evropa musí najít nějakou schůdnou cestu mezinárodní spolupráce mezi - na jedné straně - beznadějně oslabenými národními státy, které byly rámcem demokracie, a - na straně druhé - nově se rýsujícím se americkým impériem, a dát jí nějaký rámec."

Rámec další euroamerické spolupráce by však podle Václava Bělohradského neměl spočívat v nekritické akceptaci, nýbrž kritické a demokratické reflexi:

"Že je globální demokracie neslučitelná s imperiálním postojem, o tom není pochyb. Ale já se obávám, že budování tohoto impéria, impérium samo o sobě ohrožuje demokracii i "intra muros, intra pomerium", tedy demokracii ve Spojených státech. Spojené státy jako demokratický stát nemohou být impériem, aniž by se toto impérium nevyvíjelo na úkor americké demokracie, jak si ostatně mnoho lidí ve Spojených státech uvědomuje. Skutečný úkol a problém transatlantického partnerství je klást odpor tomuto imperiálnímu vývoji i v zájmu americké demokracie. Takže já bych řekl, že je to takto: kdo je antiamerický, podporuje Bushe, protože americká tradice je absolutně jiná než imperiální."

A o imperiální tradici, ovšem britské, bude také řeč již v příštích Historických otaznících. Docent Martin Kovář z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy shrne vývoj česko-britských vztahů a poukáže na několik zajímavých paralel a stereotypů.