Česko, svět a Evropa. Díl šestý: česko-španělské vztahy I.

Mnozí historikové a politologové poukazují na podobnost české a španělské zkušenosti ve 20. století: obě země zažily několik desítek let nesvobody a obě se jí také nenásilně zbavily. Jakou ale měly podobu tisícileté španělsko-české politické, kulturní a ekonomické vztahy? To se dovíte v Historických obzorech Herberta Bryndy.

Česko, svět a Evropa. Díl šestý: česko-španělské vztahy I.

Kastilský král Alfonso X. Moudrý

Historici považují za doložitelné, že k prvnímu kontaktu mezi Českými zeměmi a Španělskem došlo kolem roku 965. Prahu Boleslava II. tehdy navštívil židovský kupec Ibrahím ibn Jakúb ve službách cordóbského chalífy a své dojmy z Čech a její metropole "Frágy" potom poutavě převedl do písemné podoby. Ve 13. století, až do založení pražské univerzity, pak čeští studenti s oblibou cestovali za vzděláním až do vzdálené Salamanky. Přemysl Otakar II. podporoval politické snahy kastilského krále Alfonse X. Moudrého o získání francouzského trůnu a jeho syn Václav II. do Prahy povolal španělské astrology. Notoricky známá je také diplomatická cesta, kterou jménem Jiřího z Poděbrad podnikl jeho švagr Lev z Rožmitálu, a jejímž cílem bylo i vzdálené Španělsko.

Rudolf II.

"O česko-španělských stycích se dá odpovědně hovořit již v čase před Bílou horou, kdy vzhledem k tomu, že jak v Madridu, tak ve Vídni byli spříznění Habsburkové, docházelo k poměrně úzkým vazbám obou dvorů a Španělsko se také stalo předmětem tzv. kavalírských cest, kdy čeští šlechtici odjížděli do Španěl na zkušenou a kde například i budoucí císař Rudolf II. byl vychováván na dvoře Filipa II. a do střední Evropy si přinesl řadu zkušeností ze Španěl,"

připomíná profesor Vladimír Nálevka z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. V době boje reformace a protireformace a ve vypjaté vnitropolitické atmosféře v Čechách před Bílou horou se na rudolfínském dvoře začala výrazně prosazovat tzv. španělská strana, kterou reprezentovali především španělští vyslanci v Praze, kolem nichž se seskupovala česká katolická šlechta. Víme také o účasti španělských vojáků v akcích Třicetileté války, konkrétně i v bitvě na Bílé hoře. Česko-španělské vztahy se dále různým způsobem prolínaly, například v čase Války o španělské dědictví na počátku 18. století.

"Ale řekl bych, že asi tím"největším" obdobím těch starších dějin bylo období 17. století, kdy bylo na jedné straně Španělsko přední evropskou mocností, mocensky a kulturně vyzařovalo, a kdy ten ohlas španělské kultury a španělské politiky byl citlivě přijímán v Praze a v českých zemích. V dalším období, to znamená v 18. a 19. století, dochází k určitému útlumu. Souvisí to i z určitým ústupem Španělska ze slávy, kdy takovou tou přední civilizační mocností i pro střední Evropu se stává Francie. A v 19. století je Španělsko v centru pozornosti jednak v čase napoleonských válek, jednak se dostává do středu pozornosti i v období vnitropolitických bojů mezi královnou a karlisty, kdy se těchto bojů - tzv. karlistických válek - účastní někteří čeští nebo česko-němečtí šlechtici jako například Schwarzenberg, který dokonce popsal své tažení v rámci karlistických jednotek v autobiografické publikaci 'Paměti jednoho lancknechta'. Je to ostatně jeden z výrazných zdrojů pro poznání té atmosféry karlistických válek,"

Bitva na Bílé hoře

říká historik Vladimír Nálevka, podle něhož k novému boomu a zájmu o španělskou kulturu a vůbec o dění ve Španělsku dochází na konci 19.století, kdy Jaroslav Vrchlický a řada dalších otevírali příslovečná "okna do Evropy" a seznamovali českou veřejnost především se západoevropskou literaturou.

"Já jsem tomu nechtěl věřit, ale udělal jsem si takový výzkum vydání španělských děl a byl jsem překvapen, že díky překladatelským aktivitám Antonína Pikharta a koneckonců i samotného Vrchlického, vycházela stěžejní díla španělské literatury v podstatě s ročním zpožděním v Praze a vše podstatné, co vycházelo ve Španělsku, vyšlo i tady a toto platí do času první světové války. Je to neuvěřitelné, ale čeští čtenáři měli například k dispozici kompletní dílo Blaska Ibáňeze a dalších autorů. Tady bych skutečně poznamenal, že ta orientace na románský literární svět se do značné míry zdařila, protože snahou onoho otevírání oken do Evropy bylo překonat tu dosud jednostrannou orientaci na německý svět a německou literaturu. Na přelomu století jednoznačně dominovala oblast románských literatur a ta španělština byla skutečně velmi výrazná,"

uzavírá profesor Vladimír Nálevka z Filozofické fakulty UK první část Historických obzorů věnovaných česko-španělským vztahům. Příští týden už bude řeč o 20. století, tedy o zkušenosti, o které byla řeč na začátku.