Česko, svět a Evropa. Díl šestý: česko-španělské vztahy II.
Před nedávnem jsme se v Historických obzorech věnovali česko-španělským vztahům do přelomu 19. a 20. století. V dnešním vydání už bude řeč jen o několika desítkách let minulého století, například o osudech českých interbrigadistů, účastníků španělské občanské války v letech 1936-39.
Česko-španělské vztahy, které byly v 19. století převážně kulturního charakteru, načas přerušila 1. světová válka, na druhou stranu se ale právě během ní tehdejší španělský král Alfons XIII. angažoval za záchranu Karla Kramáře, odsouzeného rakousko-uherským válečným soudem k trestu smrti.
"Po vzniku československé republiky sice byly navázány diplomatické styky, ale ve vzájemných vztazích panovala ještě určitá nedůvěra, protože zejména Madrid těžce nesl rozbití Rakouska-Uherska, který Madrid tradičně pokládal za blízký státní celek ve střední Evropě, takže k postupnému oživování vzájemných vztahů a k naplňování příslušných obchodních a jiných dohod dochází v podstatě až ve druhé polovině dvacátých let. Československo zase nefigurovalo na čelném místě v obchodní výměně. V podstatě šlo do Španělska jedno procento československého vývozu, ale na druhé straně jsme dováželi ze Španěl - vedle tradičních potravin, ryb a produktů rybné industrie -, jsme dováželi a nutno říci, že to bylo novum, jižní ovoce, zejména citrusové plody. Co se týče kulturních kontaktů, tak se v podstatě pokračovalo v trendu, který zde v podstatě vznikl už na přelomu 19. a 20. století, to znamená, že byla překládána, a to ve značné míře, španělská literatura, v podstatě celá generace 98 byla v meziválečném čase přeložena do češtiny,"
připomíná historik Vladimír Nálevka. V meziválečném období patřil mezi nejčtenější autory Vasco Ibáňez a vznikly i překlady dalších děl. Zájem o španělsko byl umocněn i tím, že v Praze z podnětu lékaře Jaroslava Lenze vznikl "Španělský kroužek", jehož členové se Španělskem pěstovali velmi živé vztahy.
"K velice diplomatické proměně ve vzájemných diplomatických vztazích dochází v okamžiku, kdy do Madridu odjel československý velvyslanec, bývalý univerzitní profesor Vlastimil Kybal, který podobně jako řada dalších jeho univerzitních kolegů, byl povolán mladým československým státem do diplomatických služeb, a Vlastimil Kybal nyní nahlížel na španělské dění očima poučeného historika. Takže například jeho komentáře k otázce pádu monarchie a vzniku republiky v roce 1931, které vycházely v tehdejším oficiálním orgánu Černínského paláce - Zahraniční politice - jsou skutečně brilantními rozbory vnitropolitického dění, na kterých ani dnes soudobá historiografie nemusí nic měnit."
Podle profesora Nálevky přitom nebyla překonána ani Kybalova práce z roku 1935 Velikáni španělských dějin, v níž byli čeští čtenáři seznámeni s klíčovými postavami španělské minulosti. K výraznému rozšíření československo-španělských vztahů došlo podle Vladimíra Nálevky v roce 1936, kdy na Iberském poloostrově vypukla občanská válka:
"Víme, že na straně republiky se z podnětu Kominterny angažovaly takzvané mezinárodní brigády, a mezi interbrigadisty bylo také zhruba 3,500 Čechů a Slováků, většinou komunistů a sociálních demokratů, kteří byli odhodláni na španělské půdě čelit nástupu fašismu. Samozřejmě, že nedohlédli mocenských hrátek, které byly se španělskou válkou spojeny a je nutné ještě i dnes ocenit odhodlání těch mladých hochů bránit jim dosud málo známou španělskou demokracii."
A právě prostřednictvím interbrigád se vyvinul velmi specifický vztah ke Španělsku. Opět jsou překládána díla autorů, spojených se španělskou republikou a španělské motivy se objevují i v dílech českých autorů, za všechny vzpomeňme Karla Čapka nebo Františka Halase. Ovšem - jak připomíná Vladimír Nálevka - ne všichni Češi a Slováci sympatizovali se španělskými republikány:
"Vedle podpory španělské republiky existovalo v Československu - sice ne výrazné, ale přeci jenom seskupení - stoupenců takzvaného národního Španělska, to znamená generála Franca. Bylo to hnutí, které bylo propojeno s katolickou pravicí, bylo to hnutí, které neslo název Nové Československo, a toto hnutí ve spojitosti se zde přítomnými španělskými stoupenci Národního Španělska vydávalo časopis Svítání, který z opačného gradu, z hlediska Národního Španělska, přinášel informace o dění ve Španělsku a mimochodem jako jedno z prvních periodik u nás rovněž informovalo o metodách sovětské tajné policie, které byly uplatňovány i na území republikánského Španělska."
Československo hned na počátku občanské války paradoxně poskytlo v lázních Sedmihorky azyl nejen několika desítkám monarchistů, ale načas i španělskému králi Alfonsu XIII. Od vypuknutí 2. světové války, které se k Hitlerově zklamání Franco odmítl zúčastnit, měly česko-španělské vztahy dvojí podobu:
"Jednak to byly vztahy mezi československým a španělským republikánským exilem a je nutné říci, že španělští republikáni, kteří byli rozptýleni v řadě zemí, především v zemích Latinské Ameriky, se společně s československým exilem podíleli na pořádání řady společných solidárních akcí, například Lidice budou žít nebo vydání Hnědé knihy o nacismu v Mexiku. Na tom se podíleli i španělští republikáni. Druhým typem vztahů byl vztah mezi oficiálním Frankovým Španělskem a Protektorátem Čechy a Morava. Byly zde určité, přes Německo samozřejmě, protože Protektorát neměl právní subjektivitu v mezinárodních vztazích, realizovány určité hospodářské vztahy, ale co je důležité: bylo to období poměrně silné reflexe španělské kultury u nás,"
říká profesor Vladimír Nálevka z pražské Filozofické fakulty, podle něhož za války z českých divadel logicky zmizeli anglosaští nebo ruští autoři a často je nahradili autoři španělští, například Calderón nebo Lope de Vega. Druhou světovou válku tak podle něj lze považovat za období španělské kulturní konjunktury.
