Česko, svět a Evropa. Díl třetí: česko-americké vztahy I.

Masaryk ve Filadelfii hovori o samostatnosti stredoevropskych narodu, 1918

O vztazích mezi Spojenými státy americkými a českými zeměmi můžeme hovořit až od počátku minulého století, říká docent Kovář z Filozofické fakulty v Praze. Další historická rubrika Herberta Bryndy je věnována právě vztahům mezi Československem, posléze Českem a zemí za "velkou louží".

O vztazích mezi českými zeměmi a Spojenými státy americkými lze plnohodnotně hovořit až od počátku 20. století. USA sice vznikly v poslední čtvrtině 18. století, následujících více než sto let však dobrovolně stály v izolaci. Jak připomíná docent Martin Kovář z Filozofické fakulty v Praze, i proto mají vztahy mezi USA a českými zeměmi specifickou povahu a jejich hlavním rysem tehdy byl příliv českých emigrantů do "země zaslíbené":

"Charakter česko-amerických nebo československo-amerických vztahů je v zásadě zcela jiný než charakter vztahů česko-britských nebo česko-anglických. Především proto, že v období raného novověku česko-americké vztahy fakticky neexistovaly. Počátek těchto vztahů spadá do 19. století, kdy je jejich charakter navíc ještě velmi okrajový. Jedná se zčásti o návštěvy českých - více či méně - prominentních osobností, především kulturního života, ale asi nejpodstatnější je emigrace z některých částí Čech do Spojených států amerických. Je třeba zdůraznit, že to nebyla politická emigrace, ale emigrace ekonomická nebo pokus o vyřešení bezvýchodné ekonomické situace, hlavně ve východní části habsburské monarchie. Takže hovořit před 19. stoletím o česko-amerických vztazích fakticky nelze. Celé 19. století lze pokládat za jakýsi prolog k česko-americkým vztahům, které se důsledně rozvíjely až ve století dvacátém."

Masaryk ve Filadelfii hovori o samostatnosti stredoevropskych narodu,  1918
Rozhodující událostí počátku 20. století, ne-li století celého, byla 1. světová válka. Československý odboj vedený profesorem Masarykem usiluje o vznik samostatného státu, Spojené státy a prezident Wilson však patří do poslední chvíle k nejskeptičtějším vůči vzniku samostatného československého státu.

"Evropské mocnosti, Masaryk koneckonců působil v Londýně a Paříži, nebyly zpočátku nijak nadšeny myšlenkou existence národních nebo jiných států místo habsburské monarchie. Víme, že až do konce roku 1917 fakticky usilovaly o separátní mír s Rakouskem, o získání Rakouska na svou stranu. Ve Spojených státech byla ta odtažitost ještě větší a je fakt, že dílo, které tady vykonal Masaryk, jeho lobbing a komunikace s prezidentem Wilsonem, je záležitost vpravdě titánská, řekl bych nedoceněná. Současně je třeba říci, že Masarykovi napomohli představitelé tehdejšího Rakouska, kteří svým "bis zum bitter Ende", to, že se drželi Německa až do poslední chvíle, bylo podle mého názoru stejně důležitým faktorem pro Masarykův úspěch jako jeho činnost samotná. Kdyby představitelé Rakouska projevili vstřícnost vůči zčásti tajným, zčásti polooficiálním návrhům ze strany Dohodových mocností, bezpochyby by budoucnost střední Evropy vypadala jinak. Ale trvalý příklon Rakouska k Německu nakonec vedl k tomu, že Wilson zformuloval svých 14 bodů a dodatků, z nichž vychází i budoucí existence československého státu,"

říká Martin Kovář. První československý prezident byl velký propagátor amerického způsobu života, anglosaského pojetí filozofie a náboženství, za manželku měl konečně zbožnou Američanku Charlottu Garrigue. Jak podle docenta Kováře vypadaly československo-americké vztahy mezi válkami a jakou roli v nich hrál Tomáš Garrigue Masaryk?

"Je nesporné, že se v Československu mezi válkami svářely dvě tendence, pokud jde o ovlivnění vývoje ze zahraničí. Část československých politických elit byla výrazně frankofonní, koneckonců Francie patřila mezi hlavní garanty existence československé státnosti. Tyto styky byly ve sféře politické, kulturní, hospodářské a tak dále. A potom to byla druhá tendence, kterou patrně nejvýrazněji reprezentoval právě Masaryk, tedy orientace na Spojené státy a Velkou Británii. O Masarykově proameričnosti svědčí faktory jako americký sňatek a náboženství, ale řekl bych - a to je možná nejpodstatnější - Masaryk vnesl do československé meziválečné společnosti ducha americké soutěživosti, podnikatelskou etiku, kterou propagoval, otevřený způsob jednání, na který se často zapomíná. Koneckonců, úspěchy Bati a některých dalších podnikatelů, kteří samozřejmě komunikovali s Masarykem, jsou toho jasným důkazem. Nemluvě o Masarykových diplomatických kontaktech, které se bohatě zúročily během 2. světové války a po ní, protože působnost lidí jako byl Ladislav Feierabend nebo Ferdinand Peroutka, kteří za války nebo bezprostředně po jejím skončení začali aktivně působit ve Spojených státech, to všechno mělo základ v Masarykově úsilí o sblížení malého a nepatrného Československa se Spojenými státy. Není ostatně nijak náhodné, že Masaryk a způsob, jakým lidé, kteří mu byli blízcí, prezentoval Ameriku, vedl některé československé umělce - Voskovce a Wericha - právě k odchodu do Ameriky. Svobodná Amerika, tak vzdálená hektickým poměrům meziválečného Československa, byla pro tyto lidi útočištěm a zároveň velkou výzvou."

Edvard Benes a Winston Churchill
Amerika se stala útočištěm pro Čechy a Slováky i po komunistickém převratu v roce 1948. Ale nepředbíhejme, co z československo-amerických vztahů bezprostředně po druhé světové válce, považuje Martin Kovář z Univerzity Karlovy za hodné zmínky?

"Nebudeme asi připomínat osvobození části Československa, to jsou věci známé, byť dlouhá léta dávané do pozadí. Ale v této souvislosti je třeba na Ameriku nahlížet dvojím způsobem. Jednak je to Amerika rooseveltovská a těsně porooseveltovská. Není pochyb o tom, že Roosevelt sám měl velké pochopení pro Sovětské Rusko, pro spolupráci s Ruskem, byl skutečně důsledným propagátorem dohod, které byly uzavřeny v Teheránu, na Jaltě a tak dále. Nezřídka, což je paradoxní, nebyl hlavním protihráčem Roosevelta Stalin, ale Winston Churchill a Británie. V tomto ohledu lze říci, že Československo a československá otázka, záležitosti týkající se postupu sovětské a americké armády, byly pro Rooseveltovu administrativu zcela druhořadé. Zcela jednoznačně Roosevelt upřednostňoval korektní nebo co nejlepší vztahy se Stalinem a se Sovětským svazem a během jeho administrativy nebyla československá otázka důležitá. Od jara 1945, po Rooseveltově smrti a po nástupu jeho bývalého viceprezidenta Harryho Trumana do Bílého domu, se situace začala pozvolna měnit. Bohužel pro Československo nedostatečně."

Říká docent Kovář, s nímž si o česko-amerických vztazích budeme povídat i v příští historické rubrice.