11. září: Tři roké poté
New York, 11. září 2001. Spojení tohoto místa a data patří už tři roky do našeho slovníku a evokuje největší teroristický akt v dějinách. Nejen o tomto útoku, ale i o kořenech terorismu, o způsobu boje s ním i o některých útocích, které se odehrály v Evropě, jsou následující Historické obzory.
Politický teror doprovází celé dějiny 20. století, není tedy nikterak novou záležitostí. Ale po 11. září, po útoku na newyorská "dvojčata", nabyl globální charakter. Podle některých definic je terorismus politicky motivovaný útok proti civilnímu obyvatelstvu. Politicky motivované útoky tohoto typu existovaly v Evropě samozřejmě už před 11. zářím, připomeňme si aktivity baskické Ety, Irské republikánské armády nebo dalších organizací. Do evropského povědomí se nesmazatelně zapsaly především dvě akce, z nichž jednu měli na svědomí teroristé z organizace Al-Fattah a druhou italské Rudé brigády. Píše se rok 1972, olympijské hry v Mnichově jsou v plném proudu, když dochází k dosud bezprecedentnímu útoku. Pokračuje profesor moderních dějin Vladimír Nálevka:
"Tady skutečně došlo k tomu, že selhala bezpečnostní opatření německých pořadatelů a teroristé celkem bez problému pronesli zbraně do olympijské vesnice, napadli ubikace, kde byli ubytováni izraelští sportovci a zajali podstatnou část této výpravy. Pak bohužel při vyjednávání a při přípravě zásahu západoněmeckého komanda došlo k několika zásadním chybám, zřejmě to byla i určitá nekompetence západoněmeckých orgánů a výsledkem byl masakr, jehož oběťmi se stali nejen teroristé a izraelští sportovci, ale i někteří příslušníci oněch západoněmeckých jednotek. Je třeba říci, že byl Izrael smrtí svých sportovců silně zasažen a tehdy Golda Meyerová rozhodla o tajném operaci, kterou pak realizoval Mossad, a to o "potrestání" nebo likvidaci všech organizátorů násilného aktu v Mnichově z organizace Al-Fattah a jejich příbuzných. I když samozřejmě i zde došlo k určitému omylu, víme, že v Norsku byl omylem zabit marocký číšník, protože ho agenti Mossadu považovali za jednoho z organizátorů atentátu, ale jinak byli všichni ti, kteří nesli odpovědnost za mnichovský masakr, odstraněni."
Druhým atakem, který rozvířil pozornost Evropy, byl o šest let později únos a zavraždění bývalého italského premiéra Alda Mora.
"Tady se jednalo o akci Rudých brigád, což byly ultralevě nebo maoisticky orientované skupiny, které se domnívaly, že se jim těmito ataky podaří destabilizovat italskou společnost. Ostatně byly zde určité prvky spolupráce nebo názorové shody například se skupinami Baden-Meinhofové v západním Německu. Je ovšem třeba říci i to, že v čase studené války obě strany bohužel často zneužívaly těchto teroristických aktivit a že je využívaly ve svůj prospěch. Dnes víme, že řada teroristů měla určitou logistickou podporu nebo zázemí v zemích sovětského bloku, ať už to byla NDR nebo Československo, protože tam šly i československé zbraně, ostatně Aldo Moro byl zastřelen československým samopalem Škorpión. Takže i toto byla forma studené války. Jedinou obranou, kromě toho, že bezpečnostní orgány důsledně zasahují vůči těmto teroristickým aktivitám, je mobilizace veřejného mínění, což se stalo jak v Německu, tak v Itálii, zejména po oné vraždě Alda Mora. A právě mobilizace veřejného mínění vytvořila určité bariéry vůči tomu, aby se aktivity Rudých brigád mohly dále šířit,"
připomíná Vladimír Nálevka, podle něhož ale útok na Spojené státy 11. září 2001vytvořil novou dimenzi teroru. Především se do těchto aktivit zapojil islámský fundamentalismus, pro něhož je neřešený konflikt na Blízkém východě živnou půdou.
"Podle mého soudu ten útok na newyorská dvojčata odstartoval celou fázi útoků a nesmíme se domnívat, že bychom byli od těchto útoků nějakým způsobem izolováni. Vždyť se podívejme, ty ataky zasáhly Evropu (Španělsko), Asii (útoky na ostrově Bali), Afriku (tuniská Djerba) anebo dnes celá série útoků v Rusku. Samozřejmě, že tu jsou různé motivy, od frustrace z palestinské otázky až po čečenskou válku. ale na druhé straně spojuje tyto teroristické útoky právě to, že si berou jako rukojmí civilní, v podstatě nezainteresované obyvatelstvo, že se násilím snaží prosadit své požadavky. Řekl bych, že válka s terorem není a nebude krátkodobou záležitostí, teroru se po mém soudu nesmí ustupovat, protože pokud ustoupíme, tak je to úspěch a pobídka pro další obdobný čin. Tady bych se vrátil k příměru z dějin druhé světové války, kdy zásadou britských commandos v boji s protivníkem bylo "vyhledej a znič". Samozřejmě, že válka s terorem by neměla mít klasickou podobu, tady se domnívám, že Američané se svými aktivitami v Iráku příliš neuspěli, protože tradiční, konvenční válkou nelze teror vymýtit. Mělo by se spíše jednat o aktivity zvláštních sil, policejních agentů, speciálních oddílů a tak dále. Ale v každém případě je tento zápas třeba vést a neustupovat, jak už jsem řekl, každý ústup znamená pro teroristy úspěch,"
poznamenává historik Vladimír Nálevka z FF UK v Praze.
