Čeští dobrodruzi se vrátili z pralesů Venezuely

El río Amazonas

Skupinka Čechů, která se právě vrátila do Prahy z Venezuely, tvrdí, že nalezla a zdokumentovala další spojení mezi vodními systémy dvou jihoamerických veletoků - Orinoka a Amazonky. Ujeli téměř 3000 kilometrů říčními rameny řeky Bario a hledali místo na hranicích s Brazílií, kde se od ní odděluje řeka Maturaca a její vody plynou dál místo do Orinoka do Amazonky. Jedním z účastníků byl dokumentarista Vladimír Šimek, který v rozhovoru s Vilémem Faltýnkem připomíná, že expedici inicioval malíř Jan Dungel.

"Jan Dungel, brněnský malíř a ilustrátor, od roku 1992 jezdí do Jižní Ameriky malovat savce a ptáky. Kromě toho, že je vystudovaný přírodovědec, je také duší dobrodruh a velice ho lákalo dostat se do nejjižnější části Venezuely až na hranici s Brazílií. Tam je nejvyšší vrchol Brazílie a právě v tomto prostoru probíhá druhá bifurkace systému řeky Barie, která se v tomto místě rozdvojuje a dochází k druhému málo známému propojení povodí řeky Orinoka a řeky Amazonky."

Jak se to měří? Jaké potřebujete zařízení, abyste zjistil, která řeka kam teče? V tom místě se to poznává asi těžko...

"To máte pravdu, velmi těžko. My nemáme ambice hydrologické, nejsme odborníci. My jsme žádná hydrologická měžení neprováděli. Měli jsme s sebou mapový přístroj GPS. Byl jsem vyinstruován, jak zapnout jednu funkci, a ta nahrávakla každý pohyb toho přístroje, který byl umístěn v mé tašce. Je zajímavé, že ten přístroj je tak přesný, že když jsem třeba poodešel kus na břeh do pralesa a zpátky, tak je to tam přesně vidět."

Vy jste utrpěl poměrně nebezpečný pád ze stromu. Ten tam asi zaznamenaný není...

"To tam není. Já jsem dělal nějaký záběr, větev, na které jsem stál, se ulomila a já jsem padal. Ne z velké výšky, asi dva tři metry. Ale padal jsem do vody a abych zachránil kameru, tak jsem ji zvedl nad hlavu, aby se nenamočila, a pode mnou byla ještě jedna větev, silná jako basebalová pálka a na ni jsem padnul bokem. Přesně mezi žebra a kyčle. A zarazil jsem si ta měkká žebra dolů dovnitř. V podstatě vím ještě, že jsem přešel po kmeni přes řeku do lodě, zavřel jsem kameru do vodotěsného kufru a ztratil jsem vědomí. Kamarádi mě pak křísili, indiáni utekli, protože mysleli, že jsem mrtvý. Bylo to nepříjemné, protože jsme od tohoto okamžiku se mnou spěchali k lékaři a k nejbližšímu lékaři to trvalo sedm dní. Celá cesta trvala asi jeden a půl měsíce. Je to obrovská vzdálenost, přitom neujedete ani 100 metrů a máte přes řeku spadlé jeden, dva, tři velké stromy. Z tvrdého amazonského dřeva. Čili okamžitě nastupují indiánští průvodci, kteří musejí tyto tvrdé kmeny přeříznout a odstranit z řeky, abychom mohli tímto malým člunem pokračovat dál."

Jak rychle jste postupovali?

"To je právě patrné z deníku i z té GPS-ky, my jsme třeba za den udělali jen 5 kilometrů. Po vodě jsme celkem upluli asi 3000 kilometrů, poněvadž jsme tam byli v období dešťů, to bylo, jak jsme si mysleli, nejvhodnější období, ale ukázalo se, že nás řeka i v tomto období zradila, a když jsme se vraceli zpátky, tak voda rapidně klesala a my jsme bojovali nejen v počátku o můj život, ale pak i o to vůbec se dostat zpátky. Řeka klesla asi o 2 metry. My jsme si původně mysleli, že zpátky poplujeme ve svých stopách, kde jsme už kmeny prořízli, ale to všedchno už bylo nad námi o dva metry výš a vynořily se nové kmeny. Čili bylo to velmi náročné."

U mikrofonu Radia Praha byl dokumentarista Vladimír Šimek, účastník dobrodružné expedice do venezuelských pralesů.