Na motorce procestovala velkou část světa. Dominika Gawliczková objevila i české krajany v Argentině
Ve třinácti dostala motorku. Od té doby ji fascinuje natolik, že ve svých necelých třiceti letech procestovala na své Yamaze velkou část světa. Dominika Gawliczková o navštívených místech napsala i knihy.
Nedávno se vrátila z půlroční cesty na Blízký východ, během níž sama na motorce procestovala Saúdskou Arábii, Spojené arabské emiráty, Kuvajt, Katar a Bahrajn. Na motorku poprvé usedla ještě jako malá.
"Když jsem byl malá, tak jsem hodně jezdila s tátou, protože si pořídil motorku. Bavilo mě to tak moc, že se mě chtěl možná zbavit, tak mi pořídil radši vlastní motorku, když mi bylo 13. Pořídil mi malou dětskou crossovou motorku, se kterou jsem jezdila jenom po zahradě. Byla hodně silná a vůbec mi to nešlo. Ale bavilo mě to, a už mi to zůstalo."
Drží rekord nejdelší motocyklové expedice, kterou podnikla česká žena
Když bylo Dominice 19 let, vydala se poprvé sama na motorce do Portugalska a Španělska. Během měsíce ujela téměř deset tisíc kilometrů. I když to byla blízká Evropa, jednalo se o první takovou cestu a Dominika zpočátku například řešila, jak postavit stan. Zkušenost to však byla pozitivní a v létě 2014 se vydala už se silnější motorkou do Kyrgyzstánu, což je dnes skutečný rekord: nejdelší motocyklová expedice, kterou kdy podnikla česká žena. Neláká ji ani tak rychlost, ale spíše pocity, které na motorce má.
"Asi ta volnost a spojení s okolím, protože když sedíte v autě, tak prakticky necítíte, co je venku, a to dělá strašně moc. Třeba ty vůně. To, co vidíte, tak vnímáte i dalšími vjemy. A to je něco, co mám ráda, spíš než rychlost. Navíc na tom nemusíte šlapat jako na kole, takže se tolik nenadřete. A baví mě to."
Nejlepší z cest byla výprava do Latinské Ameriky
Dominika Gawliczková jezdí většinou na malých motorkách a tak se její rychlost pohybuje mezi 100 a 120 kilometry za hodinu. Jednu ze svých cest si pořádně užívala. Byla to výprava do Latinské Ameriky, kterou podnikla v letech 2016 až 2017 z Kolumbie do Uruguaye. A přestože nebyla nouze o potíže, jako byla ztráta pasu, a dokonce i o příznaky podobné tyfu, které měla v Bolívii, vzpomíná na tuto cestu jako na jednu z nejlepších ve svém životě.
"Ano, to byl asi jeden z mých nejpříjemnějších cestovatelských zážitků. Dodnes mám v Praze spoustu přátel z Paraguaye. Jsou to strašně milí lidé. Byli i vděční, že je někdo přijel z takové dálky navštívit. Jsou to také velmi pohostinní lidé. Po pobytu v Bolívii, kde jsem strávila dlouhou část cesty ve vysokých horách, ve výšce více než čtyři kilometry nad mořem, jsem najednou byla v Paraguayi se spoustou zeleně. Najednou jsem se mohla nadechnout. To se mi strašně líbilo. Byl to takový hezký pohodový život v té zastrčené zemi uprostřed."
V rámci této cesty, o kterou se Dominika podělila se svými čtenáři v cestovním deníku plném fotografií, navštívila Kolumbii, Ekvádor, Peru, Bolívii, Argentinu, Paraguay a část Brazílie. Své dobrodružství zakončila v uruguayském Montevideu. Nejvíc ji překvapila velká rozmanitost jednotlivých národů a jazykové rozdíly.
"Já sice španělsky prakticky neumím, ale vnímala jsem ty rozdíly, najednou vyslovovali ty věci jinak. Když jsem se konečně naučila něco správně vyslovit, najednou jsem přijela někam jinam, kde to vyslovovali úplně jinak".
Do vesnice českých krajanů přijela náhodou
Zajímavé bylo, když zcela náhodou přijela do argentinské provincie Chaco a do města Presidencia Roque Sáenz Peña. To se totiž na začátku 20. století stalo jedním z cílů českých a slovenských přistěhovalců v Argentině.
"Já jsem na to městečko, kde žije spousta potomků Čechů, narazila omylem. Přijela jsem tam, a najednou jsem viděla na různých obchodech a všude možně česká příjmení. Začalo mi to vrtat hlavou, protože to není normální. Tak jsem se vyptávala a zjistila jsem, že tam žije spousta českých potomků. Dokonce se mi tam s nimi povedlo seznámit. Báječně se o mě postarali, ukázali mi to tam a vzali mě mezi sebe. Byl to skvělý zážitek. Měli tam i malé české muzeum a šili české kroje."
Jak dodává Dominika Gawliczková, Češi by měli toto místo poznat, aby pochopili, jakou vášeň a oddanost mají krajané ke svým kořenům.
