Čeští hokejisté si z Finska přivážejí "bramborové" medaile
Čeští hokejisté na mistrovství světa podlehli v boji o třetí místo Slovákům a ani z letošního šampionátu medaile nepřivezli. To cykloturisté Michal a Lucie mají na druhém konci světa - v Austrálii - docela jiné starosti.
Podle českého kapitána a střelce dvou branek Roberta Reichla byla klíčová špatná defenziva celého mužstva:
Ve druhém semifinále podlehli obhájci titulu Slováci Švédům, což znamenalo, že v sobotu viděly Helsinky česko-slovenský souboj o bronz. Čeští reprezentanti byli po vysoké prohře s Kanadou psychicky nalomeni a s lepšími Slováky prohráli 4:2. Že byli Slováci lepší, uznal i Robert Reichel:
"Zápas byl dost těžký. Ze začátku jsme udělali příliš faulů a Slováci se dostali do vedení. Hráli zodpovědně zezadu, těžko jsme se k nim dostávali, dali do toho víc než my. Asi jim ta bronzová medaile patří zaslouženě."
Slováci tedy po loňském zlatu získali bronz, Češi dále zažívají hubená léta.
Mladí cykloturisté Michal Jon a Lucie Kovaříková jsou ve třetině své cesty kolem světa. Projeli částí Evropy, celou Asií a Austrálií a chystají se do Ameriky. Zavolal jsem jim do Wellingtonu na Novém Zélandě a zajímalo mě, jaký byl dosud nejhorší cestovní zážitek obou mladých lidí. Podle Lucie jím jednoznačně byla cesta po Číně, která se sice vzhledem k chystaným olympijským hrám poněkud otevírá světu, přesto tam není individuální cykloturistika příliš vítána. V zemi existuje celá řada oblastí, které jsou pro cizince uzavřené. Lucie s Michalem do jedné takové zóny zajeli a bylo z toho zatčení, říká Lucie Kovaříková:
"Když jsme na čínské ambasádě v Praze žádali o víza, tak jsme se ptali, jestli můžeme po téhle cestě do Pekingu. Řekli nám, že ano. Když jsme přejížděli z Mongolska do Číny, tak jsme se ptali: jedeme do Pekingu, můžeme tudy? A oni říkali, že je to daleko, ale že můžeme, že to je otevřené. Potom jsme se ještě bavili s jedním policistou, který se jen tak ze zvědavosti ptal, kam jedeme. Tomu jsme to také řekli a ukázali mapu. On, že prý to je v pořádku. A asi po tři sta dvaceti kilometrech nás předjelo policejní auto a řekli nám, že jsme v zakázané oblasti, sebrali nám pasy a museli jsme se vrátit na policejní stanici, kde nejdřív chtěli nějakou šílenou pokutu, asi dvě stě padesát amerických dolarů, což jsme ani neměli u sebe. Odolávali jsme a argumentovali tím, že jsme tu informaci o uzavřené zóně nedostali. Nakonec se nám povedlo tu částku usmlouvat na desetinásobně nižší, a to jsme už měli. Po třiceti hodinách nás doprovodili na autobusovou zastávku a posadili nás do autobusu a tím autobusem jsme museli pokračovat nejen přes tu uzavřenou oblast, což bylo asi třicet kilometrů, ale museli jsme pokračovat až do Pekingu."
Naopak nejpříjemnější zážitek se podle Lucie váže k sousednímu Mongolsku:
"Nikdy nezapomeneme na Mongolsko, kde lidé žijí ve velmi nuzných podmínkách, jsou velmi chudí, ale jsou strašně milí a strašně dobrosrdeční. Nikdy se nám nestalo, že by nám nepomohli nebo že by nás odmítli. Vždy se k nám chovali velice mile. Ještě tam bylo dobré, že jsme se s nimi dorozuměli, že všichni alespoň trochu mluvili rusky a když zjistili, že nejsme Rusové, tak se rusky rozpovídali. Rusy nemají rádi, takže ruštinu neradi používají, ale pokud zjistí, že nejste Rus, tak začnou rusky mluvit a jsou velice milí a ochotní."
Michal s Lucií zažili během roku na cestě několik obrovských teplotních výkyvů. První zimu si podle Michala Jona odbyli již koncem října při výjezdu hlavního města Mongolska:
"Tam jsme poprvé jeli ve sněhu, i když nám sněžilo už před tím, koncem srpna na Bajkalu, ale to rychle roztálo. Po mongolském sněhu přišel opravdový sníh v Japonsku. To už byla zima, jak má být. Tam jsme byli na přelomu roku 2002/2003 a pár dnů jsme tam jezdili ve dvaceti třiceticentimetrovém sněhu. Tam také přišla Lucie k omrzlinám."
Promrzlou Lucii čekal počátkem roku teplotní šok v podobě přesunu do vyprahlé Austrálie:
"Z Japonska jsme se v polovině ledna přesunuli do Austrálie. Když jsme odlétali z Tokia, tak tam byly teploty kolem nuly; přistáli jsme v Perthu na západě Austrálie do pětačtyřicetistupňových veder. Nejvyšší teplotu jsme naměřili v poledne v Nullarborské polopoušti, to jsme na teploměru měli 52 stupňů Celsia, v tu chvíli jsme nejeli, ale byli schovaní ve stínu."
...říká Michal Jon. Jeho a Luciinu cestu po Jižní a Severní Americe budeme samozřejmě dále sledovat.
