Čeští krajané v chorvatském Daruvaru slavili dožínky

Už pošestnácté oslavili Češi v chorvatském Daruvaru svoje Dožínky. Ty letošní se konaly 19. a 20. července a do centra české krajanské menšiny v Chorvatsku se na ně sjelo na pět tisíc lidí. Jak proběhly, uslyšíte v dnešním pokračování našeho folklorního cyklu Ach synku, synku. Z Prahy Vás zdraví Milena Štráfeldová:

Krajanské dožínky v Chorvatsku mají opravdu velkou tradici. Ty první se slavily už v roce 1925 a od té doby již sedmačtyřicetkrát.

"Dožínky nejsou pouze Daruvar. Konají se v Chorvatsku každý druhý rok a besedy se střídají v organizaci. Prostě beseda, která se přihlásí a která sama usoudí, že na to má dost sil, je potom organizuje. Třeba před dvěma lety byly dožínky ve Zdencích, předtím byly v Končenicích a předtím zase v Daruvaru,"

vysvětluje ředitelka českého vydavatelství Jednota v Daruvaru Libuše Stráníková. České besedy v Chorvatsku se na dožínky chystají celý rok. Ty letošní proběhly podle předsedkyně Svazu Čechů v Chorvatsku Lenky Janotové jako připomínka stého výročí vzniku České besedy Daruvar a účast na nich byla opravdu veliká:

"V samém programu bylo více než tisíc účinkujících. Na přípravách se podílí přes dvě stě lidí. Přes dvě stovky máme hostů, takže to už je tisíc pět set lidí, o kterých víme. Já si myslím, že program shlédlo takových pět tisíc lidí."

Na dožínky přijela i řada hostů, mezi nimi i český velvyslanec v Záhřebu Karel Kühnl:

"Jsme nesmírně hrdi na to, že daleko od domácího prostředí, daleko od Prahy, Brna, Ostravy, žije tak velké množství Čechů, tolik let, tolik desítek a dnes už stovek let, kteří si udržují svůj jazyk, svoji kulturu."

Dost ale oficialit. Jaké tedy ty letošní dožínky byly?

Písnička ženců, kteří podle tradice přinášejí hospodářům na oslavu dobré úrody a ukončené sklizně dožínkový věnec, zahájila sobotní večerní vystoupení na daruvarském stadionu. Zazpíval ji daruvarský soubor Holubička, který je dobře známý i v Česku. Během večera se ale se svými folklorními soubory, muzikami, dechovkami, tanečníky i zpěváky představilo všech 26 Českých besed z celého Chorvatska. Vystoupili tu například krajané z Prekopakry. Jak připomněl předseda tamní České besedy Jaroslav Vozáb, Češi v Prekopakře mají dlouhou historii:

"Česká beseda Prekopakra je první Česká beseda založená mimo Českou republiku. Vznikla 13. 2. 1907."

Od té doby pořád existuje?

"Pořád existuje, jen vždycky za války, za 1. světové, za 2. světové a teď za domovinské války neexistovala. Známá je i tím, že její členové založili první Československou brigádu v Evropě, a bylo to právě v našem kraji. Máme také v Prekopakře krásný pomník obráncům, kteří padli v domovinské i ve 2. světové válce. Tam bylo taky moc Čechů. Musíme také říct, že v domovinské válce 76 procent Čechů bylo v obraně Chorvatska. V Prekopakře to bylo 99 procent, stejně jako v Ivanově Sele, Hrubešném Poli a tady v Lipovci."

Vy jste také na válku nejvíc doplatili...

"Ano, my jsme měli od r. 1931 Český dům, a to bylo všechno úplně zničené. Všechny kroje i nástroje, knihovna. Zase jsme ale postavili krásný domeček, možná jeden z nejlepších. Bylo to s pomocí České republiky, chorvatské vlády i našich lidí. Takže máme zase krásný dům, kde jsme oslavili své sté výročí. Vystupovali tam už naši přátelé zpod Čerchova, z domažlického kraje, z Chodska, se kterými máme 40 let spolupráci. Hodně jsme vystupovali na Chodských slavnostech, v Klenčí, na Staročeském festivalu písní, v Německu, v Rakousku, v Evropě."

Bohatou historii má i česká menšina v Jazveniku. Vyprávěla o ní členka tamní České besedy paní Vlasta:

"V Jazveniku žijou Češi už sto padesát let a od r. 1928 je tam i Česká beseda. A od té doby nepřetržitě pracuje. Máme folklorní soubor, malý i dospělý, máme pěveckou skupinu i divadelní. Nemáme bohužel jen svoji hudbu, tak ti mladí tančí při kazetě."

Více než dvouhodinové vystoupení besed ukončil jarmark, kde se předváděla typická lidová řemesla.

I letošní dožínky v Daruvaru vyvrcholily velkým průvodem s alegorickými vozy, na kterých se ukazovaly typické polní práce od orání a setí obilí až po jeho sklizeň a mletí obilí, pečení chleba - a samozřejmě dožínkové oslavy. Vyhlášený je vůz z Ivanova Sela, na kterém ženy mlátí obilí cepy. A i tady šly lidové kapely.

9 fotek

V průvodu byly stovky lidí v krojích. Některé z nich mají za sebou už dlouhou historii, jako třeba kroje z Mezurače. Připomněla ji tamní učitelka Dana Stakorová:

"Před více než třiceti lety dostala Česká beseda tyto kroje z České republiky."

To znamená, že jsou úplně původní?

"Jsou původní, hodně staré."

Šijete si taky své vlastní, nějaké repliky?

"Repliky jsme dělali, protože dělám choreografii jihočeských a západočeských tanců, takže máme ještě jedny modrotiskové kroje."

Řekněte mi ještě pár slov o činnosti vašeho souboru. Jaký máte repertoár? Kolik vás je?

"Děláme jihočeské a západočeské tance. Česká beseda Mezurač má dvacet tanečníků, pěveckou složku, dospělé ženy a tohle jsou středoškoláci, kteří teď vystupují na dožínkách."

Znamená, že v Mezurači byli původně Jihočeši a Západočeši? Nebo proč jste si vybrali právě tento region?

"Protože jsem se já před sedmi lety přestěhovala do Chorvatska a jsem Jihočeška, z Českých Budějovic. Začala jsem s nimi pracovat a dělám jihočeskou a západočeskou kulturu."

A líbí se jim to?

"Líbí, jsou spokojeni."

A odkud jsou původně Češi v Mezurači? Ví se to?

"V Mezurači jsou Češi z různých částí republiky. Západní Čechy, Klatovy, potom ze severních Čech, Lovosice a tak dále. Je to různé."

Kolik Čechů odhadem žije v Mezurači?

"Padesát procent, několik set lidí."

Za Čechy do Chorvatska jezdí už dvě desítky let pražská choreografka Eva Zetová.

"To byla úplná náhoda, protože sem jezdila několik let přede mnou kolegyně Lenka Homolová, se kterou jsme pak jezdily celá léta. A ona mi vloni umřela. A tehdy, v roce 1986 nebo 87, nějak nemohla, tak se hledalo, kdo by to mohl vzít. Já jsem měla soubor v Ústředním domě pionýrů a byli jsme dost úspěšní. A tenkrát za mnou přišel náš ředitel, jestli bych nechtěla jet do Chorvatska. A to víte, jak mi to řekl: budeš celý den u moře a večer uděláš nějakej taneček... Tak já jsem si řekla, že jo. Pak jsem si našla na mapě, že tedy nebudu u moře, ale řekla jsem, že to tedy jednou místo Lenky zkusím. A jela jsem sem. A rovnou jsem spadla do toho nejhoršího, Musela jsem připravit celé dožínky do Ivanova Sela. Tak jsem na vlastní kůži zažila to, čemu jsme pak s Lenkou říkávaly choreografické orgie. Znamenalo to připravit hromadu tanečků. Já jsem tehdy jezdila autobusem, jako za Josefa Kajetána Tyla, což ale taky mělo svoje kouzlo. Přijela jsem do těch vesnic a řekli mi: tam bude deset párů nebo pět párů. A když jsem tam přijela, byli tam dva kluci a dvacet holek. Neuměli ani chodit a za dvě zkoušky byl taneček. Takže to byl opravdu křest ohněm."

Co jste vlastně věděla o Češích v Chorvatsku, když jste sem přijížděla poprvé?

"Dohromady nic. Že je tady menšina. A když jsem přijela, celou dobu jsem měla slzičky na kraji, protože mne tak dojímalo, že tu jsou víc Češi než my všichni dohromady. Teď už to tak není, ale tenkrát ještě byla zásada, že si Čech musel vzít Češku! Neexistovala ta asimilace, která teď pokračuje. Alespoň já za ta léta cítím, že to pokračuje. Já jsem měla pořád slzičky na krajíčku, dojatá. A od první chvíle jsem tady ty lidi měla ráda. I se vším tím nepohodlím, řekla bych, protože jsem bydlela v soukromí, se vším, co to přináší. Všechny ty těžkosti. Já jsem nějaké choreografické zkušenosti měla, ale se skupinou děti a mládeže, které jsem si vychovala a o kterých jsem věděla, co od nich můžu chtít. Ale tady je škola choreografická a škola života k nezaplacení."

Pokud jsem si všimla, tak každý soubor nebo každá beseda se soustředí na trochu jiný region. Někdo na Chodsko, někdo má Moravu, někdo Valašsko. Jak jste se vlastně vypořádala s tímhle?

"Já jsem se s tím vůbec nevypořádávala. Některé skupiny, to ještě dělala Lenka Homolová v Kaptole, tvrdily, že všichni předkové jsou z Valašska. Teď byl rozhovor s jedním pánem od nich a ten byl odněkud od Sázavy. Já bych se třeba do toho nepustila. Já jsem kdysi dávno dělala v Mezurači, kde mají kyjovské kroje. Tak jsem tam dvakrát dělala opravdu Moravu. Já sama jsem z Moravy, tak jsem to dělala se zpíváním a se vším, ale bylo slaboučké. Nebylo to to pravé. Pak jsem si našla nějaké moravské figurální tance, takže jsme je udělali a já jsem měla pocit ohromného úspěchu. Jinak ale nedělám krajově. Já říkám, že dělám Česko. Pravda je, že jediná skupina, dežanovecká, kde dělávala Lenka, je v chodském. Jinak když jsem sem začala jezdit, tak český kroj pro ně byla ta příšerná červená sukýnka s malinkou bílou zástěrkou a černým lajblíkem."

10 fotek

To je spíš jak ze sletu...

"To byl takový svéráz, jak se tomu říkalo. A trvalo leta letoucí, a musím říct, že na tom mám zásluhu, než se to převléklo. Ne do originálů, ale já jsem sem navozila a naposílala kilometry a kilometry všelijakých kanafasů a modrotisků. A teď bych řekla, že je to už ke koukání."

Mají nádherné kroje, to musím potvrdit.

"To nejsou kroje, to jsou kostýmy, i když mají blízko k originálům. Teď má Holubička kroje z Horácka, takže holky vyšívaly...Je ale strašně těžké, když něco nasměrujete. To je třeba problém s těmi kroji z Kyjovska. Pak třeba přijede choreograf, který Moravu neumí. Proto po etnografické stránce neděláme čistý krajový folklor."

Jak se ale vůbec choreografce pracuje se souborem takhle na dálku? Vy sem přijedete jednou za čas. Jak si oni udrží tu choreografii, kterou jste jim připravila před rokem nebo dvěma lety?

"To je všechno řekla bych vývojem. Ty soubory se vždycky scházely těsně před dožínkami. A my jsme s Lenkou neustále říkaly, že se musí sejít alespoň jednou za týden nebo nejhůře jednou za čtrnáct dní. S tím, že my tu choreografii připravíme, v Praze mám horu kazet a tam si najdu muziku. Já nejsem improvizátor, já musím mít všechno připravené. A vím, kam pojedu, a taky už vím, co od nich můžu očekávat. A taky vím, jak můžu jít daleko se složitostí. Samozřejmě jinak můžu dělat třeba v Holubičce a v Rijece, a jinak musím někde jinde. A pak záleží na vedoucích. My jsme vždycky tak za půl roku přijely, a když byl zodpovědný vedoucí, tak to bylo, jak jsme si to představovaly. Alespoň pokud jde o kroky. Ten výraz, ta hrozinka, co z nich člověk tahá, to se obyčejně vytratilo. Byly ale i skupiny, že jsme za půl roku přijely a začínaly jsme znovu. A to jsme vždycky dělaly bububu. Ale naučili se to a já se před těmi vedoucími hluboce skláním. My jsme byly obě profesionálky, kdežto oni ne. Ale přitom jsou pečliví, někteří, nebo dnes už většina, takže si to udrží."

Co soudíte o Holubičce?

"Holubička je výborný soubor, se kterým se výborně pracuje."

Jenom pro srovnání: dá se srovnat s dobrými soubory v Česku? Pochopitelně těmi amatérskými, nemluvme o profesionálech...

"S tou první třídou ne, ale s tím dobrým průměrem určitě ano. Určitě ano."

A je nutné říct, že oni pracují vlastně v obtížnějších podmínkách, na dálku...

"No, třeba Tomislav, Jitka, Želka, Tonda - s těmi ještě Lenka začínala a já jsem je přebírala, když byly děti. Ti už o tom vědí. A já s nimi ráda dělám, protože já ráda dělám trošku do divadla. Něco si vymyslet, nějaké legrácky. A všecko si nevymyslím. Teď jsme na jaře dělali Hasiči jedou a s nimi je to vždycky taková radost! Protože to je opravdu ta spolupráce, jak by měla být. Někde, v některé skupině musím pomalu říct, kam se mají podívat, kdežto tady řeknu: já si představuju, že by to mělo vypadat asi takhle, máme na to tolik muziky, a oni se hned chytnou, to je radost. Vloni jsem tu takhle dělala Kominíky, které taky mají na repertoáru, to není taneček, spíš scéna."

Se kterými besedami jste spolupracovala? Anebo obráceně, kde jste nebyla?

"Když jsme sem jezdily s Lenkou a těch besed na dožínkách vystupovalo třeba dvacet, tak se to za ta léta ustálilo, že ona měla svoje a já svoje. Jedině v případě nějaké krajní nutnosti se to proměnilo. Takže jsem věděla, kam jedu, ona to věděla a už jsme taky věděly, co od těch lidí můžeme očekávat."

Předpokládám, že ta spolupráce bude ještě pokračovat?

"Podívejte, mně je sedmdesát šest roků. Že bych dělala příští dožínky, to už by mě museli přinést. Jestli mne budou chtít na jaře... Tady za mnou chodí lidi a prosí, prosí, a já už zas mám nějaké nápady. Ale záleží na tom, jak na tom budu se zdravím, protože v mých letech člověk už neví, co bude za týden. Tak jestli budu v pořádku a jestli mne tu budou potřebovat... Ale dožínky už určitě ne. My jsme s Lenkou, protože byla o něco starší než já, už několik let uvažovaly, kdo by /mohl přijít po nás/. Mezi prvními jsme měly pana Brtníka, pak jsme velice moc chtěly Šárku Kuželovou z Mělníka, která má široký záběr přes choreografii i přes muziku a je to bezvadná ženská. Zatím si ale netroufá, aby si vzala tuhle velikou zátěž. Jestli bude chtít pan Brtník, to nevím. On si vzal veliký krajíc, vzal si ta velikánská dlouhá pásma. A to je těžké, protože vím, jak se tu ti lidé scházejí. Když začnou polní práce... A i s prací, dneska se nikdo nemůže z práce jen tak uvolnit. Takže nevím. Jednak se toho lidi bojí a jednak se to opravdu dělá za hubičku."

Příští dožínky budou za dva roky. Paní Heleně Zetové bych přála, aby u nich mohla ve zdraví být.

Foto: autorka