Čeští krajané v Trnavě slavili desáté výročí svého spolku
Už deset let působí v Trnavě tamní pobočka Českého spolku. Sdružuje Čechy i Slováky, kteří mají blízko k českým kořenům, tradicím, společné kultuře i historii. Na oslavách desátého výročí nechybělo ani Radio Praha.
Češi na Slovensku představují třetí nejpočetnější národnostní menšinu. Při posledním sčítání lidu v roce 2002 se k české národnosti přihlásilo zhruba 46 tisíc lidí. Přes dva tisíce členů má i Český spolek na Slovensku. Jedna z jeho deseti poboček, spolek se sídlem v Trnavě, si v září připomněl deset let své existence:
"Bylo to velice podivné, když jsme se dozvěděli, že po sedmdesáti letech se máme rozdělit. A nevěděli jsme, jestli jsme tady doma nebo cizinci,"
vysvětluje důvody vzniku krajanského spolku v Trnavě po rozdělení Československa jeho tehdejší předseda Jaroslav Kašlík. Pro současnou předsedkyni Jaroslavu Svetlíkovou i další krajany na Slovensku byl rozpad federace těžkým okamžikem:
"Přechod přes hranice, to bylo něco neskutečného. Ten pocit, že najednou jste jinde, že prostě nejste doma."
Zhruba třetina Čechů, kteří před rozdělením Československa žili na Slovensku, se po r. 1993 vrátila domů. Mnohým v tom ale vážné důvody zabránily:
"Když tady měl práci nebo rodinu, když byl nemocný, invalidní nebo měl před důchodem, tam už byl problém co s tím, protože by zůstal bezprizorný a bez prostředků."
Ti, kteří na Slovensku zůstali, měli podle Jaroslava Kašlíka potřebu deklarovat se jako menšina, aby mohli uplatnit své národnostní požadavky a nároky.
"Co se týká Trnavy, tak po uveřejnění mého článku v Trnavském hlase se přihlásilo prvních jedenáct lidí. Potom jsme začali organizovat určité kulturní akce a počet členů stoupal."
Dnes má Český spolek v Trnavě kolem dvou set členů. Jednou z jeho prvních členek je bývalá učitelka Růžena Nedvědová. Se svým českým manželem řadu let učili v Chomutově a na Slovensko se přestěhovali v roce 1977. V roce 1994 pan Nedvěd pomáhal trnavský spolek zakládat. Zemřel letos v létě ve věku jednadevadesáti let:
"On pro to žil, byl nadšený, že se ten spolek založil. Byl jedním ze zakládajících členů. A jako češtinář byl do češtiny snad až příliš zamilovaný,"
říká paní Nedvědová. Jedním z cílů Českého spolku v Trnavě bylo i to, aby se v tamních rodinách udržela čeština. Většinou se totiž jednalo o smíšená česko - slovenská manželství:
"Manžel hodně připomínal, aby jejich děti, i když chodí do slovenských škol, četly české knížky, aby nezapomněly. A já jsem kdysi, protože v Chomutově jsme v každé třídě měli hodně Slováků, zase jim připomínala, aby nezapomněli na slovenský jazyk."
Udržet si na Slovensku češtinu prý podle paní Nedvědové není tak těžké, jako opačně uchovat si slovenštinu v Čechách. Na Slovensku je možné zachytit vysílání českých televizních stanic, čtou se tu české knihy, časopisy a noviny.
"My Slováci jsme dosud zvyklí na český jazyk a ti čeští potomci slyší jazyk, když se setkají. I když čeština, když tu člověk dlouho žije, je jiná, přízvuk je jiný."
Čeština má v Trnavě velkou tradici i proto, že tu v letech první republiky působila řada českých profesorů. Na zdejším gymnáziu vyučovali především výtvarnou východu a díky jim zde dodnes pracuje mnoho profesionálních i neprofesionálních výtvarníků. Proto se tu také pravidelně pořádají sallony českých výtvarníků žijících na Slovensku. Tyto výstavy každoročně patří k hlavním kulturním akcím Českého spolku:
"Teď se jmenují sallon, předtím to byly každoroční pravidelné výstavy. Byli tam přední renomovaní umělci i přímo z Prahy, nejen Češi žijící na Slovensku. Oblast umění je moje doména, tomu se věnuji a ta kvalita je velmi dobrá. Český spolek se mezi znalci dobře zapsal a jeho akcí se účastní stále širší veřejnost,"
říká například novinář Robert Balko, který o výtvarných výstavách Českého spolku v Trnavě pravidelně informuje v tamním tisku. Během oslav 10. výročí spolku zaplnily obrazy vystavené na letošním sallonu několik pater Západoslovenského muzea v Trnavě. To na přípravě přehlídek výtvarného umění spolupracuje s Českým spolkem už deset let.K 50. výročí založení muzea zde proběhne výstava prací českých profesorů, kteří na zdejším gymnáziu mezi dvěma světovými válkami vyučovali. Na výstavu zapůjčí obrazy například i Slovenské národní muzeum, Slovenská národní galerie i významné galerie z České republiky.
"Vždyť jsme kulturní národ, proč se neukázat se svou kulturou? Udělejme nějaký koncert, udělejme výstavu, nějakou kulturně společenskou akci! Tak to začalo,"
vzpomíná současná předsedkyně trnavského spolku Jaroslava Svetlíková na jeho první kulturní programy. Za uplynulých deset let jich spolek uspořádal dlouhou řadu, byly mezi nimi literární a hudební večery, folklorní vystoupení, setkání dětského výtvarného klubu, tvořivé dílny výtvarníků, výlety. K nejnovějším plánům patří projekt Via Bohemica, který má velkou ambici - propojit jednotlivá místa a města na tzv. České cestě. Česká cesta představovala obchodní stezku, která ve středověku vedla z Prahy do Budína a byla součástí trasy z Hamburku až k Cařihardu. Český spolek v Trnavě chce navázat kontakty s obcemi na česko - slovenském pomezí, které na této historické cestě ležely, tedy od Hodonína až po Sereď, a vytvořit tak novou tradici. Kulturní a společenskou činnost Českého spolku v Trnavě ocenil při oslavách jeho 10. výročí i trnavský primátor Štefan Bošnák:
"To, že se spolek začal více orientovat na prezentaci kultury, napomáhá tomu, abychom se navzájem více poznávali. Důležité je to možná i z toho pohledu, že my na Slovensku mnohem více a výrazněji sledujeme dění v Čechách. Ty vztahy tu jsou a Český spolek určitým způsobem prezentuje to, co je v našich vztazích pozitivní. Myslím si, že po těch dvanácti letech samostatné Slovenské a České republiky si jeden druhého více vážíme a možná umíme lépe docenit to, čím ta druhá strana umí obohatit. Ten spolek nás vzájemně obohacuje."
Ne vždycky si ale Češi a Slováci po rozdělení Československa v r. 1993 tak dobře rozuměli. Zejména v prvních letech si naši krajané na Slovensku stěžovali na určitou diskriminaci. Někteří Slováci například nelibě nesli, když Češi na slovenských úřadech a školách mluvili česky. Určité problémy připouští i Jaroslav Kašlík:
"Lidé jsou různí a každý nás chápe jinak. Myslím si, že jakýsi cizinecký vztah tady byl. Nebudu ale vzpomínat na všelijaké stranické organizace, které to měly v programové náplni. Teď je to ale myslím úplně v pořádku."
