Čeští krajané žijí i v daleké Oděse, mají tu své spolky a soubor

Se jménem ukrajinského přístavu Oděsa máme nejspíš spojeny legendární schody z Eizenštejnova filmu Křižník Potěmkin nebo Puškinův Dopis Taťány Oněginovi. Právě ve vyhnanství v Oděse totiž volnomyšlenkářský básník začal psát svého Oněgina. Sotva bychom tu ale hledali poměrně početnou českou komunitu, která tu žije už od konce 19. století. Více se dozvíte v krajanské rubrice, kterou připravuje Milena Štráfeldová:

Krajanský folklorní soubor z Oděsy

/ukázka vystoupení souboru Česká rapsodie/

- tak právě takhle dokáže české, moravské i slovenské lidové písničky "rozbalit" soubor Česká rapsodie z Oděsy. Vede ho Ludmila Kyselová:

"Já se souborem pracuji už pět let. Máme zhruba čtrnáct členů. Ten počet se ale mění, stane se, že přijde víc mladých, některá děvčata pak ale odejdou na praxi do Česka. Sem pak přijedou jen na prázdniny, nebo pokračují ve studiu na ukrajinských školách. Pak ale přijdou do souboru a s chutí si zazpívají."

"My zpíváme prakticky všechny české národní písně. Je tu ale taková tendence je trošku improvizovat, uvádět je v modernější podobě. A současnou hudbu vybíráme tak, aby v ní zněly harmonicky hudba a slova."

Dnes v Oděse žije víc než pět set krajanů, kteří se hlásí k českému původu. Jejich předkové sem přicházeli na přelomu 19. a 20. století:

"Byly tři vlny emigrace z českých zemí. Moji předkové, pokud vím, přijeli na Ukrajinu v r. 1861,"

Zelow v roce 1913

vzpomíná paní Valentina Fendik, rozená Mazurková, dnes členka oděského krajanského spolku Česká rodina. Její rodina pochází zřejmě z jižní Moravy, z Kunovic nebo Kounic.

"Můj pradědeček odjel z Česka. To bylo za dob Rakousko - uherského mocnářství. Můj dědeček se narodil už tady. Žili ve vesnice Michalkovce. Můj dědeček přijel sem do Oděsy v roce 1915. Měl povolení k pobytu jen na jeden rok, od roku 1915 do 1916. Cizinci tehdy neměli žádné doklady a nemohli bez povolení libovolně cestovat. On tedy přijel do Oděsy, už tu ale zůstal. Naše rodina tu žije od r. 1915. Narodil se tu můj otec, já i moje děti."

Na Ukrajinu se ale Češi vypravili už mnohem dříve.

"Ti první sem přišli už dávno, to byla vlna náboženských uprchlíků. To jsou historická fakta. Bylo to tehdy, když v Česku pronásledovali stoupence Jana Husa. Ti s celými rodinami odcházeli z Čech do různých zemí. A mnoho z nich odešlo na Ukrajinu. U nás, konkrétně v Oděské oblasti, je vesnice Veselynivka, kde žijí následovníci Jana Husa."

Evangelický kostel v Zelowě

Historie českobratrského exodu na Ukrajinu je vůbec velmi zajímavá. Čeští bratři sem totiž nepřicházeli rovnou z Čech, ale z polského Zelowa. Zde vznikla česká náboženská obec už v r. 1803. Odtud pak Češi v několika vlnách mířili dál na východ. Na Ukrajině, na Krymu, v Kazachstánu nebo i v Moldávii tak můžeme dosud najít stejná příjmení jako v Zelowě: rodiny Karáskových, Provazníkových nebo Rejchertů. K nim patří i současná předsedkyně spolku Česká rodina Ludmila Bobrovská, která se narodila v další české evangelické vesnici - Bohemce:

"Naše rodina Rejchertových přišla na Ukrajinu ze Zelowa. Nejdříve dlouho chodili po Rusku, hledali si místo, kde by se mohli usadit, ale žádné nenašli. Pak se v roce 1905 usadilo pět rodin na Ukrajině a založilo vesnici Bohemka. A můj dědeček s rodinou přišel za dva roky. Co já pamatuji, byla vesnice pořád čistá, všechno bylo umetené, hodně květin. Byla jako vzor pro celou oblast. Když potřebovali ukázat nějakou hezkou vesnici, tak přijížděli do Bohemky."

To ale platí i o ostatních českých vesnicích na Ukrajině, ať už je to na Volyni, nebo třeba až na východě země. České vesnice se dodnes od těch okolních liší svou úpravností a pořádkem. Ne nadarmo se jim také říká "na Čechách".

"Ještě si vzpomínám, že lidi v Bohemce moc krásně zpívali. To byl takový hezký zpěv! Když byla svatba, zpívalo se celý druhý den,"

vzpomíná Ludmila Bobrovská. Češi v Bohemce i v ostatních českobratrských obcích na Ukrajině podle ní dlouho udržovali i své náboženské tradice:

"Pamatuji ještě staré shromáždění, když jsem byla ještě malá, ještě jsem nechodila do školy. Do shromáždění jsem chodila s babičkou. Pak asi v roce 1962 bylo uzavřené a po r. 1990 se začal stavět nový kostel."

Kostel v Zelowě

Počátek 60. let znamenal pro české obce na celé Ukrajině velký zlom. Tehdejší sovětský vůdce Chruščov totiž zakázal, aby se věřící drželi svého českobratrského vyznání. Zákaz šel tak daleko, že dokonce nevznikla ani podzemní církev, z bratrských kancionálů se smělo zpívat jen na pohřbech. Náboženská tradice se začala obnovovat až po rozpadu Sovětského svazu.

"Byl obnoven krajanský spolek, jmenovali se Čeští bratři. Nejdřív vznikl jako spolek krajanů, a když se postavil nový kostel, tak je tu ještě jedna organizace náboženská."

Nový kostel v Bohemce dnes sice stojí, českou školu se ale v plném rozsahu obnovit nepodařilo:

"Maminka vypravovala, že do druhé světové války tam byla česká škola, a po válce myslím ještě nějaký nedlouhý čas. V rodině se ale pořád mluvilo česky. Když jsem šla do školy, neznala jsem ani jediné slovo rusky ani ukrajinsky."

Dnes se děti českých krajanů na Ukrajině učí češtinu v kurzech, které pořádají zpravidla krajanská sdružení. Vystřídalo se tu i několik českých učitelů, které vysílá český stát. Už se také ztratil výlučně český charakter vesnic:

"Většinou to už jsou smíšené rodiny. Jednou jsme počítali, kolik národností žije v Bohemce, a bylo jich třináct. Moldavani, cikáni, Bělorusové, Gagauzové, Rusové a samozřejmě Ukrajinci."

Podobné to je, dokonce v daleko větší míře, ve velkých městech. Situaci v Oděse popsala Valentina Fendik:

"V Oděse žijeme daleko jeden od druhého. Češi nebydlí pohromadě, sjíždějí se sem z celého města, i potomci Čechů. Spojuje je přátelství, mají společné zájmy. My se ale nevěnujeme jenom zpěvu, máme taky nedělní školu, kde se učíme češtinu, historii, literaturu. V našem spolku jsou navíc lidé, kteří nemají český původ, ale rádi k nám chodí, protože je zajímá česká kultura. Učíme se o různých zvycích, taky slavíme české svátky..."