Chiméra nezávislosti

Úspěchem nezávislých kandidátů skončily nedávno mimořádné komunální volby ve 40 obcích. Na tom by nebylo nic zvláštního. V posledních řádných obecních volbách získali nezávislí více než polovinu mandátů. Na druhé straně, jak uvádí Zdeněk Vališ, si někteří pozorovatelé opětovně kladou otázku o postavení tzv. nezávislých ve vysoké politice.

Chiméra nezávislosti

Ponechme stranou různé hlubokomyslné úvahy o tom, že sám pojem nezávislost je komický, protože každý vždy na něčem závisí. Ten na penězích, jiný na slávě, na nějakých kamarádech nebo na svých vyhraněných názorech, což může být v politice závislost nejvíce nebezpečná. Berme ale nezávislost jako běžně užívaný termín politických komentářů.

Nezávislý senátor Václav Fischer nedávno oznámil, že odchází z politiky. Byznys je prý zajímavější. Do politiky přitom Fischer vstoupil teprve před třemi roky, kdy drtivě zvítězil v doplňovacích volbách a hodně při tom ponížil sebevědomou Klausovu ODS. Bylo to v době velké společenské poptávky po alternativním, důvěryhodném politickém stylu. 47letý mimořádně úspěšný podnikatel Fischer měl být pro hodně občanů právě oním toužebně očekávaným typem politika, který se ze svých kroků nezodpovídá nějakému stranickému sekretariátu. Tito voliči dnes asi pociťují zklamání. Fischerovy aktivity v politice jim totiž zůstaly jaksi utajeny. Či lépe řečeno, ničím na sebe neupoutal pozornost. Toto konstatování by ale nemělo vyznít jako výčitka. Fischera nikdo nemůže podezírat z postranních úmyslů, z toho, že by do politiky vstupoval třeba kvůli osobnímu zbohatnutí. Byl určitě motivován čistými pohnutkami. Nyní by to ovšem někdo mohl označit za idealismus nebo politickou naivitu. Decentněji to vyjádřil komentátor deníku Právo, když nazval Fischera osamělým běžcem, který potvrzuje tezi, že působit v politice bez zázemí politické strany nevede k úspěchu.

Dosavadní praxe skutečně názorně ukázala, že tzv. nezávislí mají šanci se uplatnit pouze v komunální politice. Nenaplnila se představa tvůrců české Ústavy, že také druhá parlamentní komora bude vytvářet dosti široký prostor pro nestranickou politiku, že bude místem názorových střetů nejrůznějších osobností. Senát je stejným stranickým kolbištěm jako sněmovna. A na tom nic nemění fakt, že senátoři občas bez ohledu na stranickou příslušnost hájí pouze zájmy své instituce dokonce proti zájmům vlastních stran.

Už zcela zjevným nesmyslem by ale byla přítomnost nezávislých poslanců ve sněmovně. Vyplývá to z jejího samotného charakteru. Stabilitu může vládnímu systému dodat jen trvalá a předvídatelná podpora programově a organizačně si blízkých poslanců. Bez soudržnosti stranicky hlasujících bloků, v atomizované sněmovně, by byl vládní systém paralyzován a vznikl by chaos.

Nic takového samozřejmě v Česku nehrozí. Přesto v letošních volbách dochází k pozoruhodnému úkazu. Na kandidátkách koalice najdeme několik jmen tzv. nezávislých. Ocitla se tam v důsledku zoufalého hledání identity bloku lidovců a Unie svobody po dramatickém rozpadu čtyřkoalice. Všeobecně tento počin vyvolává spíše rozpaky. Jak kvůli koalici, tak kvůli samotným kandidátům. Do obou stran koalice vnášejí "přivandrovalci" napětí. Jak k tomu přijde kandidát, který se plně věnuje práci pro stranu, chce dělat politickou kariéru, aby ho najednou někdo cizí díky preferenčním hlasům odsunul na nevolitelnou pozici?

Na druhé straně takzvaná vysoká politika je týmová práce a partajní štafety každého osamělce hravě vytlačí z dráhy. Osamělý běžec tak může v politice možná odněkud někam pobíhat, ale sotva dokáže někam doběhnout. Lze si tedy položit otázku, nakolik se budou tzv. nezávislí chovat ve sněmovně po svém případném zvolení skutečně nezávisle. A co když se koalice rozpadne? Budou se pak nezávislí chovat spíše "nezávisle" ve prospěch Unie svobody nebo spíše "nezávisle" ve prospěch lidovců? Také by se mohli rozprchnout pod ochranná křídla jiných stran. Nebo snad, pokud by jich bylo víc, vytvoří silné nezávislé seskupení? Pak už by se ovšem sami chovali jako politická strana. Stranická kandidátka do sněmovny s nezávislými kandidáty byl prostě hodně hloupý nápad. A pro koalici není omluvou ani fakt, že tento nápad vznikl z čirého zoufalství, ze snahy pokusit se i touto cestou zachránit alespoň část preferencí, které kdysi mívala čtyřkoalice.