Člověk v tísni pomáhá českým krajanům v Banátu rozvíjet šetrnou turistiku
V minulé rubrice Češi v zahraničí jsme se věnovali jednomu z projektů humanitární společnosti Člověk v tísni, která pomáhá českým krajanům v rumunském Banátu. Taneční pedagožka Lenka Tretiagová tam už několik let učí české děti naše tradiční lidové tance a chystá s nimi taneční a dramatická představení. O dalších projektech Člověka v tísni uslyšíte teď od jeho zástupce, publicisty, fotografa a cestovatele Ivo Dokoupila. Situace Čechů v Banátu se podle něj v poslední době mění - vracejí se sem zpátky z České republiky:
"Většinou špatná. Tam není práce nebo těžko se tam práce dá najít, navíc je špatně placená. Celá ta oblast je pohraniční a i v rámci Rumunska je to jedna z nejchudších oblastí, navíc v horách. A lidé, kteří hledají práci v Čechách, zase narážejí na to, že tady před rokem či dvěma začala krize. Nemají odpovídající vzdělání, aby dostali lepší práci, a často se tu mají hůř, než se měli doma. Náklady tu jsou samozřejmě mnohem vyšší, než když jsou doma ve svém baráčku a mají pole s hospodářství. Takže někteří po čase usoudili, že je lépe dělat doma, i když tvrdě na poli, ale pro sebe, než v Česku montovat auta, bydlet v paneláku a pracovat na nějakou půjčku nebo někoho jiného."
Takže z nejrůznějších projektů pomoci, kdy se měly podporovat aktivity českých podnikatelů v Banátů, sešlo?
"Nesešlo, ale jsou to malé věci, které se rozvíjejí. V podstatě všechny dotační peníze, které jsme použili na rozvoj malého podnikání, byly použity úspěšně. Ty firmy fungují dál..."
"To byly spíš jenom výměny kontaktů. My jsme v podstatě jediní, kdo tam cílevědomě a koncepčně pracuje delší dobu. Jsou to ale jen malé firmy, které mají čtyřicet, dvacet nebo jenom čtyři lidi. Poptávka na vesnicích je ale samozřejmě mnohem větší. V poslední době se ale tento region začíná celkem prudce rozvíjet, především po regionálních volbách, které tam byly před dvěma lety. Teď už je vidět, že vznikají nové firmy i mimo české vesnice, ve větších městech, jako je třeba Oršova, Nova Moldova. To se týká právě Eibentálu, dnes lidé dojíždějí do Oršovy a mají tam práci, i když třeba jen u montážních linek. Ta situace se ale zlepšuje."
V jakém oboru? Co se tam konkrétně rozvíjí za podniky?
"Je to zase automobilový průmysl, podobně jako u nás v pohraničních regionech."
Co ekoturistika, nebo agroturistika?
To už je skoro každý dům na Heleně!
"Ano, skoro každý dům. V Eibentálu se to taky pomalu rozvíjí, oni začali o něco později než Svatá Helena. Taky jsou menší a není tam tolik lidí, kteří by byli schopni služby turistům poskytovat. Rozhodně o tom ale všichni vědí, mnozí mají zájem a mnozí se na tom podílejí aktivně. Někteří z nich už pět, šest, sedm roků, takže mají i zkušenosti."
"Přesně tak. Sedlák je vždycky konzervativní, vždycky čeká, kdo první ve vesnici vyjede orat brambory. Druhý den už jedou všichni. Takže oni vyčkávali, kdo první si pověsí cedulku Ubytování, kdo první začne prodávat turistům med a sýr, kdo první si koupí Tranzit, aby je vozil po okolí. A když vidí, že to funguje, tak se pak přidají."
Kolik turistů tam ročně přijede?
"Naše odhady, které vycházejí především z místních hospůdek a obchodů, které tam jsou, protože tam vlastně projde každý turista, jsou kolem pěti až šesti tisíc lidí za sezónu. To na vesnici, která má čtyři sta obyvatel, je poměrně velké číslo. Navíc je to jen v sezóně, to znamená od června do září, protože v zimě tam turisté nejezdí. Není proč. Zase když spočítáte, že každý turista tam přiveze nějaké peníze, i kdyby jen tisícovku, tak je to poměrně značná částka, která do vesnic přiteče díky cestovnímu ruchu."
"Je to z 99 procent česká záležitost, protože to jsou čeští krajané. Hlavní atrakcí této destinace je češství, že tam člověk jede jako k babičce někam na vesnici. Pocit pohlazení, ať už české kultury, nebo českého jazyka. Českého prostředí, které je, jak oni říkají, starodávné. Opravdu je to prostředí našich babiček."
Nakolik je to ale ještě autentické? Nestává se z toho už trošku atrakce?
"Je to autentické tam, kde ještě žijí staří lidé. Ty opravdové babičky, často jim je ale teprve padesát. Člověk tam potkává fungující hospodaření, jak bylo u nás a jak je i v jiných částech Rumunska. Ty vesnice se samozřejmě mění tlakem moderní doby a globalizace, ale musíme si uvědomit, že nelze nikoho nutit, aby žil na hliněné podlaze a oral s koněm, když chce žít moderně, chce mít splachovací záchod a jiné výdobytky. Pořád si ale myslím, že se to dá skloubit. Proč bych nemohl mít dva nebo čtyři koně, částečně pro turisty a částečně pro práci v zemědělství? Mít hospodářství a k tomu ještě čtyři lůžka pro turisty? Skloubit to jde, a navíc šetrná turistika je šetrná v tom, že nenutí zemědělce, aby žili jinak, aby si hledali jinou práci, na kterou nejsou vyškoleni. Oni v podstatě žijí stejně, jak žili po staletí, akorát se nestarají jen o dobytek. Nemají prostě jen čtyři krávy, ale mají tam i čtyři turisty, kteří jim pomůžou naplnit rozpočet tím, že jsou ochotni zaplatit nemalé peníze za tu romantiku."
Chystáte ještě nějaký další projekt?
"Nápadů máme spoustu, ovšem záleží to všechno na přístupu ministerstva zahraničních věcí, protože ať už se jedná o taneční projekty, nebo projekt asistence, tak to na tom vždycky stojí."
Což letos nebude asi nejjednodušší, vzhledem k téměř nulovému rozpočtu pro tyto aktivity.
"Je to stále složitější, my jsme ale zvyklí bojovat na všech frontách. Jinak bychom tu práci ani dělat nemohli."
