Lenka Tretiagová učila české děti z Banátu tancovat naše lidové tance

Pomoc českým krajanům v zahraničí může mít nejrůznější podoby. Český stát jim přispívá na stavbu i opravy spolkových domů, vysílá ke krajanům české učitele, financuje nejrůznější kulturní a vzdělávací akce. Stranou nejsou ani církve, občanská sdružení nebo humanitární organizace. Například Člověk v tísni pomáhá už řadu let v českých vesnicích v rumunském Banátu. Jedním z jeho projektů je i výuka tance pro děti českých krajanů. Na podrobnosti se Milena Štráfeldová v dnešní rubrice Češi v zahraničí zeptala taneční pedagožky a vedoucí pražského Tanečního studia Light Lenky Tretiagové a zástupce Člověka v tísni, novináře a fotografa Ivo Dokoupila:

"Náš projekt trvá už od r. 2005. Já jsem pedagog, který se zaměřuje na alternativní výchovu dětí a mládeže prostředky taneční a dramatické výchovy. A protože jsme opakovaně jezdili do Banátu, pozorovali jsme, jak tam žijí naši krajané, jak postupně odcházejí do Čech nebo do měst v Rumunsku, a napadlo nás pomoct dětem v krajanských vesnicích, aby měly větší sebevědomí a aby získaly větší pocit vlastní ceny a národní identity. Chtěli jsme tam proto udělat několik projektů zaměřených na tanec a divadlo. Největší, který jsme tam začali, byl v r. 2008. Byl ve vesnici Eibentál, v její základní škole. Na místě jsme spolupracovali asi s pětadvaceti dětmi, které tam chodily do školy. Během čtrnácti dnů jsme nastudovali tanečně-dramatickou hru, kterou jsme pak přivezli do Čech. Tady děti tancovaly na festivalu Tanec Praha."

Mimochodem, připadají vám české děti z Banátu, jak říkáte, málo sebevědomé?

"Děti asi ne. Myslím si ale, že udělat velký projekt, to znamená umět ho naplánovat, umět ho realizovat, pravidelně na něm pracovat, vynaložit nějaké úsilí a opravdu ho dovést až k cíli, byla pro ně velká a důležitá zkušenost."

Bavilo je to?

"Bavilo je to hrozně moc."

Jak jste postupovali?

"V rámci školy jsme mohli mít děti asi hodinu dopoledne, děti pak ale ještě docházely odpoledne a pracovali jsme v odpoledních hodinách. Podle toho, jak měly zájem. To vlastně byla pro ně taky velká zkušenost, protože tam mají spoustu jiné práce. Musí se věnovat práci na poli a pomáhat rodičům, takže to pro ně bylo velké rozhodnutí."

Jak jste k tomu vlastně přistupovali? To byl moderní tanec, moderní pojetí divadla, nebo tam děti měly možnost navázat na své místní aktivity?

"To jsme si trošku mysleli, že budeme navazovat na jejich tradice, na jejich lidový tanec. Celá ta hra proto byla založená na stylizovaném lidovém tanci a lidových tradicích, ale moc jsme jich tam mezi dětmi nenašli. Takže jsme je víceméně učili od začátku tradiční české a moravské lidové tance a z nich jsme potom stylizovali tu hru."

Eibentál

Čím to je? Je to proto, že Eibentál je spíš hornická osada nebo hornické městečko? Byla by jiná situace třeba v Gerníku nebo ve Svaté Heleně? Vyzkoušeli jste si to?

"Vyzkoušeli jsme to. V ostatních vesnicích je možná situace o něco lepší, ale myslím, že tradice se tam nepodařilo do dnešní doby úplně přenést. Nebo alespoň ty taneční. Každá vesnice má nějaký svůj program, který každý rok opakuje. Nic novějšího, rozšíření nebo návaznost na něco, co tam přinesli kdysi jejich předkové, tam v současné době není. Takže toto byla trošku i snaha rozšířit jejich povědomí a ukázat jim, kam to spěje. Dalším vlivem asi je, že ty děti se hodně inspirují moderní dobou. Strašně se snaží přizpůsobit současné době v Rumunsku, a i proto je vlastně tradice tolik nezajímají."

A když jste je tam takhle přivedli k tancování a k divadlu, zůstalo tam nějaké semínko? Znamená to, že vy tam třeba už nemusíte tak často jezdit? Jsou schopni si takový program udělat sami?

"Problém je, že děti tam v 8. třídě odcházejí do měst, nezůstávají na vesnici. Semínko zůstalo jistě v těch, se kterými jsme pracovali, ti jsou ale roztroušeni po celém Rumunsku nebo i v Čechách."

Myslela jsem spíš někoho z místních lidí. Jestli jste k tomu přitáhli třeba další místní učitele?

"Myslím si, že ne."

Jak to přijímali rodiče dětí? A vůbec publikum?

"Rodiče byli zpočátku trošku rozpačití, nevěděli, co je čeká. Potom byli ale nesmírně otevření, vstřícní, vděční za to, že děti mohly něco takového zažít a že mohly jet do Čech. Malinko jsme měli komplikaci, že jsme pracovali v době půstu, kdy je zakázán tanec a zpět. To byla jediná komplikace, kterou jsme nakonec překlenuli v přátelském duchu. Vzájemně jsme si řekli, že ani tak nejde o to radovat se, ale pracovat s tradicemi."

Stalo se to proto, že jste si neuvědomili tuto souvislost? Podcenili jste trošku, že tam jedete zrovna v době půstu?

"Podcenili jsme to, nevěděli jsme, že zrovna tato tradice je pro ně tak živá a podstatná. Tohle jsme z domova neuměli odhadnout."

Vy jste říkala, že děti taky přijely s tímto představením do Čech. Byla to jejich první cesta do Česka?

"Byla to první cesta všech dětí."

Jak to prožívaly?

"Prožívaly to moc hezky, braly to strašně vážně. Byly nesmírně pracovité, poctivé, překvapené ze všeho, co je tady čekalo. Nejvíc je překvapovalo, že se tu všechno musí dít na čas. Že to není tak, že až podojím a sklidím z pole, tak možná přijdu, ale že všechno se dělo v konkrétním čase. To je trošku stresovalo a unavovalo, jinak to ale všechno dopadlo moc hezky."

Na druhou stranu víme, že mladší Češi z Banátu hodně odcházejí do Čech, odcházejí sem celé rodiny. Jak se stalo, že zrovna tyto děti tady neměly žádné příbuzné, za kterými by zajely? Je to tou oblastí Eibentálu?

"Ne, měly tu příbuzné, ale teprve tady se s nimi setkaly."

Čili oni nejsou zvyklí sem jezdit za příbuznými, kteří se už v Čechách usadili?

"Já si myslím, že na to nemají finanční prostředky. Když tak je to obráceně, ti, co jsou tady, se vracejí do Banátu. Zajímavé ale je, že děti, které až po naší spolupráci odešly s rodinami do Čech, s námi dál spolupracují, chodí k nám do kroužku v Praze a potkáváme se."

Když srovnáte české a banátské děti, je mezi nimi nějaký znatelný rozdíl?

"Znatelný rozdíl je v povinnostech, které ty děti mají, V Banátu musí doma opravdu tvrdě pracovat a starat se o živobytí. Ty děti jsou pohybově daleko nadanější, jsou přirozenější, hlučnější a rozpustilejší. V ostrém kontrastu k tomu je ale jejich náboženská víra, která je velmi pevná. Tam se najednou úplně promění v neuvěřitelně poslušné a trpělivé děti. To je asi největší rozdíl."

Měla jste příležitost pracovat s krajanskými dětmi i jinde než v Banátu?

"Ano, pracovali jsme s krajanskými dětmi v Chorvatsku, potom v Srbsku a pak jsme pracovali s rusínskými dětmi na Ukrajině a v dalších zemích. Je to doplňková činnost našeho studia. Moc nás to baví a je to i pro naše české děti velmi přínosné."

Pane Dokoupile, jak vlastně tento projekt zapadá do celé sítě pomoci Člověka v tísni v Banátu?

"Cílem tohoto projektu je přispět k zachování krajanské komunity v Banátu a děti jsou samozřejmě budoucností Banátu."

Pokud tam nějaké zůstanou...

"Pokud tam nějaké zůstanou, případně pokud se nějaké vrátí. Tím, jak se vyrovnávají podmínky mezi touto částí Rumunska a českými zeměmi, myslím především podmínky ekonomické a životního prostředí, dá se očekávat, že v blízké budoucnosti se někteří z krajanů vrátí. Oni se vracejí i teď, spíš ale z toho důvodu, že se tady těžko uplatní. Už máme rodiny, které se po nějakém čase vrátily zpátky, ať už na Gerník nebo na Eibentál."

V příští rubrice Češi v zahraničí bude publicista, fotograf a cestovatel Ivo Dokoupil hovořit o dalších projektech Člověka v tísni nejen v Banátu, ale i na Ukrajině. Rubriku ale již neuslyšíte v sobotu jako dosud. Vzhledem k programovým změnám Radia Praha ji od února najdete v našem vysílání vždy v úterý.