Co kámen, to lidský příběh
Co kámen, to lidský osud. Tak by se dal charakterizovat projekt olomoucké Vyšší odborné školy sociální Caritas. Kameny přivezli studenti ze svých zahraničních praxí. Pocházejí z míst, kde se setkali s lidmi, jejichž příběh zaznamenali. Kameny jsou uloženy do netradiční skulptury sochaře Lubomíra Dostála. Teď se socha rozroste o další příběhy, říká ředitel školy Martin Bednář.
"V jednom předmětu, který se u nás vyučuje, se studenti učili, jak informovat veřejnost o své práci. Hlavní metodou je zaznamenat příběh člověka, protože to je velmi oslovující. Vznikla myšlenka, že jak jezdí na praxi do různých koutů světa a samozřejmě různě po České republice, tak přivezou příběh člověka, se kterým se setkají, který je osloví, který je nějakým způsobem poznamená. Postupně studenti se svým vyučujícím Ivo Mludkem vymysleli, že by symbolem každého příběhu mohl být kámen, který student sebere právě na místě, kde se s tím člověkem setkal."
Letos bylo na praxi v zahraničí 22 studentů. Byli například v Rumunsku, na Ukrajině, v Gruzii, v Mongolsku, ale i v polní nemocnici v Afghánistánu, na Haiti či v Kongu. Jsou tam většinou v charitních či humanitárních organizacích a praxe trvá dva nebo tři měsíce. Často se setkávají se situacemi po živelných pohromách, pomáhají také v domovech pro staré lidi nebo dětem.
"Ty vztahy bývají velmi osobní a velmi otevřené. Mnohdy i víc, než se dá do těch příběhů napsat. Nejvíce se člověku vryjí do paměti první příběhy, když jsme s tím projektem začali. Ale teď jsem si četl příběhy, které studenti zaznamenali právě letos, které teď přivezli z praxí. Zase jsou tam velmi silné příběhy, ale také velmi nadějeplné situace, ať už je to třeba malý osmiletý chlapec z Konga, který je hluchoněmý nebo třeba kněz, který působí v Bělorusku a to z vlastního rozhodnutí. Přestože by mohl žít v Litvě, v zemi Evropské unie, tak překonává dnes a denně tisíce nejrůznějších obtíží, protože chce dostát svému poslání. Těch příběhů je dnes už více než 70, každý je originál."
S Marií Merhautovou jsem se poprvé setkala v rumunském městě Moldova Noua, kde na mě čekala na autobusovém nádraží. Právě u ní jsem měla během praxe několik příštích týdnů bydlet. Chvíli jsem postávala u autobusu, než ke mně přistoupila malá žena s vlasy černými jako havran, které už místy prosvětlilo stáří.......
to je příběh Marie, ženy z rumunského Banátu, který přibližuje její tvrdý život.
Je až neuvěřitelné, jak se Marie s lehkostí ptáka přenáší přes všechny své zdravotní problémy, které by jiného usoužily. A přece má jedno velké trápení. Hodně jí bolí, když musí sledovat, jak většina mladých opouští vesnice na Banátu a odchází pryč. Nechtějí už žít v kraji Mariina mládí, Mariina celého života. Mezi těmi, kdo odešli do České republiky za "lepším", je i její nejstarší dcera se dvěmi vnoučaty. A Marie by si přála, aby děti zůstaly doma. Kéž se jí to splní.
Příběhy dalších a dalších lidí teď spatří světlo světa i v knize, kterou vydala Arcidiecézní charita Olomouc, připomíná ředitel školy Caritas Martin Bednář.
"Budou představeny některé příběhy, osudy lidí a bude to zamyšlení nad tím, co tyto příběhy pro nás znamenají. Jaká je naše odpovědnost a naše role, kterou můžeme sehrát."
