Dědicové Čechoslováků z Podkarpatské Rusi bojují z posledních sil

Fenomén vyhnanectví se v historii 20. století opakovaně vrací. Nejsilněji se do paměti zapsalo vyhnání obyvatel pohraničí po záboru Sudet hitlerovským Německem, neméně palčivá je i otázka poválečného odsunu Němců z Československa. V rámci změn, které přinesla 2. světová válka, ale museli své domovy opouštět také českoslovenští občané, kteří žili na Podkarpatské Rusi. Dnes se začíná mluvit o jejich odškodnění, které by mělo alespoň částečně vynahradit majetek, který na Podkarpatské Rusi museli zanechat.

Josef Liška

"Ze dne na den během 24 hodin nás odtamtud maďarští vojáci vyvezli pryč. Před domem zahučela kolona několika otevřených aut, korby bez plachet, padal sníh, byla zima, bylo to 20. března. Já a bratr jsme seděli u tatínka a u maminky na klíně, zabalili nás jenom do peřin, protože si s sebou mohli vzít jenom kufříčky s nejnutnějšími věcmi, všechno ostatní muselo zůstat v tom domě,"

vzpomíná Josef Liška. Je konec března 2008, o 69 let později. Občanské sdružení Podkarpatská Rus - náhrada majetkové újmy jedná v Brně.

Návrh zákona na odškodnění za majetek zanechaný v nejvýchodnějším výběžku předválečné republiky se po letech neúspěšných pokusů podařilo dostat na dosah ke schválení. Na schůzi poslanecké sněmovny, která začně 24. dubna, by měl být návrh projednán v prvním čtení.

Josef Havel

Podle Josefa Havla eviduje sdružení, jehož je předsedou, na 250 žadatelů, z nich je ale řešitelných jen asi polovina případů.

"Ta druhá polovička buď nemá všechny doklady v pořádku, nebo vůbec nepodali žádost. To se týká většinou těch židovských dětí, které se vrátily z koncentráku. Takže jsem tam dal, že je možnost se přihlásit dodatečně, to je v tom zákoně. Což myslím bude zajímat hlavně zahraniční žadatele."

O zjištění všech potřebných podkladů, na jejichž základě mohl být zákon připraven, se významně zasloužil Rudolf Štursa, rodák z Volového na bývalé Podkarpatské Rusi.

"Tatínek v roce 1922 odešel na Podkarpatskou Rus, koupil bývalou četnickou stanici a přestavěl ji na turistický hotýlek. Roku 1936 ho otevřel a když v roce 1939 zhruba posplácel půjčky, tak se 15. března objevili Maďaři a řekli, že všichni Češi musejí pryč."

Rudolf Štursa

Štursa se mimo jiné obrátil se svými požadavky na ombudsmana a také na Evropský soud do Štrasburku. Ombudsman na základě jeho stížnosti zjistil, že majetkové nároky žadatelů i po letech a přesto, že někteří z nich byli v 50. letech částečně odškodněni, stále platí. V archivech ministerstva například zjistil, že náhrady vyplacené po válce ze strany SSSR byly počítány velmi nevýhodném kurzu:

"Ten kurs se mi zdá divný, 1,14 koruny za rubl, normálně si vzpomínám, že bylo myslím 10 korun za rubl. Čili ta částka v korunách činila 113 milionů korun, a naši, když to začali proplácet, vyplatili celkově 13,5 milionů korun. To znamená, že tam 100 milionů zůstalo. Naši nevyplatili ani tu částku, kterou od Rusů dostali."

Jednání sdružení Podkarpatská Rus - náhrada majetkové újmy. Březen 2008, Brno.

Jednou ze žadatelek je také Marie Šomková: "Naši byli mladí lidé. Když vznikla První republika a dostali jsme tu Podkarpatskou Rus, tak bylo jejich vlasteneckou povinností a se strašným nadšením tam šli, aby tam budovali, co patřilo k naší republice. To dneska už ani nikdo netuší, co obětavosti a práce tam bylo, a naši byli velice pilní. Pronajali si tam pekárnu, tatínek si pro svou zálibu koupil vinici a žili jsme tam krásně a já jsem měla nádherné dětství."

Marie Šomková říká, že o odškodnění neusiluje z finančních důvodů, ale spíše z touhy po spravedlnosti:

"Tatínek by si zasloužil, aby jeho práce byla nějak nahrazena nebo oceněna. Aby jeho vnukové, jak chce třeba tenhle kluk, co sedí vedle mě, který chce študovat v Anglii, aby na ta studia měl příspěvek. Tak to mě jaksi drží, jinak už melu z posledního, už je nás velice málo."

Jednání sdružení Podkarpatská Rus - náhrada majetkové újmy. Březen 2008, Brno.

Tím že se odškodnění začalo rýsovat v jasných obrysech, začaly se ve sdružení projevovat také vnitřní rozpory.

Rudolf Štursa z původně tříčlenného představenstva odešel a zbývající dva členové, Libor Chytilek a Josef Havel, z nichž druhý je předsedou, se vzájemně obviňují. Chytílek vyčítá Havlovi, že se snaží omezit okruh žadatelů,

"...a tím omezit rozsah té budoucí požadované náhrady, která se samozřejmě dotkne státního rozpočtu."

Libor Chytilek

Podle Chytilka je zjištěných žadatelů 6500 a reálně by jich mohlo požádat polovina. Výplata by se proto nepohybovala kolem jedné miliardy, již předpokládá Havel a politici, ale zhruba kolem 6-8 miliard. Kritizuje také Havla, že si zavazuje žadatele plnou mocí s nárokem na 10 procent ze získané částky, Havel naopak Chytilka obviňuje, že štěpí sdružení. Někteří člené sympatizují s jedním nebo s druhým, většinou ale všichni, se kterými jsem mluvil, považují spory za nedůstojné.

Marie Šomková doufá, že spory ve sdružení jejich oprávněné nároky neohrozí.

"Věřím, že když bude zákon, že bude platit pro všechny, a vyhnu se těm nechutnostem, kdy prostě se někdo snaží získat 10 procent a mít z toho zisk."

O návrhu zákona, který počítá s odškodněním bývalých československých občanů za majetek, který museli po roce 1939 opustit na Podkarpatské Rusi, jednala vláda. Výhrady měl ministr financí ui ministr vnitra. Vláda ho proto nedoporučila k přijetí. Bez ohledu na nesouhlas ministrů však o nárocích žadatelů definitivně rozhodne až parlament.

Foto: autor