Děti českých krajanů z Ukrajiny trávily prázdniny ve Vrbně pod Pradědem

Je tu víkend a s ním i naše pravidelná rubrika Zadáno pro krajany. A čemu se budeme věnovat dnes? To už je otázka pro Milenu Štráfeldovou:

Děti českých krajanů z Ukrajiny trávily prázdniny ve Vrbně pod Pradědem

Tentokrát se s krajanskou rubrikou vypravíme až do Jeseníků, do města Vrbno pod Pradědem. Uplynulé tři týdny tam na škole v přírodě prožila zhruba čtyřicítka dětí z Ukrajiny. Hrály tu volejbal, koupaly se v bazénu, jezdily na výlety - tak jako děti na jakémkoli jiném prázdninovém táboře. A přeci byl tento tábor výjimečný - děti se tu také učily česky. Jejich předkové totiž přišli na Ukrajinu právě z Čech a z Moravy.

Poslech v RealAudio

Českou hymnu, jak jste sami slyšeli, zpívají děti českých krajanů možná lépe, než mnohý školák z Prahy. Teď se ale aspoň krátce vraťme do historie. Češi na Ukrajinu odcházeli ve 2. polovině 19. století a jedny z prvních osad, kde se zabydleli, byl Čechohrad a Nikolajevka:

"To jsou takové vesničky, které byly před sto čtyřiceti lety založeny Čechy. Ti odjeli hledat lepší bydlení, lepší půdu, aby měli práci, co jíst, tak jeli na Ukrajinu. Tam je hodně půdy."

uvádí Věra Dvořáková, která děti z Ukrajiny do Vrbna pod Pradědem doprovázela. V její vlastní rodině se vždycky hovořilo česky:

"V mé rodině mluví moji rodiče, babička, dědeček. Když jsem byla malá, mluvilo se jenom česky. Šla jsem do školy a neuměla jsem vůbec rusky."

V dnešních rodinách českých krajanů to však už není běžné. Česky mezi sebou mluví starší generace, děti čestině zpravidla rozumějí, mluví však mnohem hůř. To ostatně ukazuje i krátký rozhovor s jednou z dívek, která do Vrbna na edukační tábor přijela z Čechohradu:

Jak se jmenuješ?

"Balašira."

Kolik je ti let?

"Je mi dvanáct let."

A odkud jsi?

"Ze Zaporožské oblasti, z vesnice Čechohrad."

Jak se ti tady líbí?

"Mně se tu moc líbí."

A co se ti tu líbilo nejvíc?

"Praha, hora Praděd, bazén."

Češtinu se dnešní děti učí hlavně ve škole. Z Česka jsou na Ukrajinu, konkrétně do Čechohradu a Nikolajevky, kde žije asi patnáct set Čechů, vysíláni učitelé. Ti učí děti české pohádky, písničky, česky mluvit, číst a psát. V menších obcích je to podle Věry Dvořákové s výukou češtiny komplikovanější:

"U nás v Melitopolu je to horší. Já sice v rodině ještě nemám žádného Rusa nebo Ukrajince, i můj manžel je z Čechohradu, já jsem taky z Čechohradu, ale v Melitopolu je už takových rodin málo. Moje děti slyšely ještě mluvit mou babičku, maminku, ale kdo tam žije déle, je už na tom hůř. Ale my máme takovou skupinu, máme i místnost, kde se scházíme, zpíváme tam písničky a snažíme se, aby se děti aspoň něco naučily, něco věděly."

V Melitopolu, jak Věra Dvořáková dodala, pracuje krajanský spolek Bohemia, který má asi šedesát členů. Ti se nejen hlásí k svému českému původu, ale chtějí pro něj také něco udělat.

---

A právě výuka češtiny a bližší poznání vlasti svých předků bylo hlavní náplní třítýdenního pobytu skupiny ukrajinských dětí ve Vrbně. Anna Martínková z Společnosti přátel národů Východu, která pobyty ukrajinských dětí v České republice pravidelně pořádá, upřesnila:

"Jsou z oblasti Krymské, například z Oděsy, Simferopolu, Sevastopolu, dále z oblasti Záporoží, z Melitopolu, a z oblasti Lvovské, odkud jsou děti z jedné malé vesničky."

České krajanské komunity na Ukrajině zůstaly podle Anny Martínkové dosud poměrně kompaktní. Každoročně se scházejí například při folklorních slavnostech.

"Setkaly se například děti z oblasti Žitomirské, Kyjevské s dětmi z Krymu na festivalu v Labanovu na Krymu. Tam byl festival folklorní hudby, mají taky svoje kroje, které tvoří podle zvyků, vzpomínek, obrázků z naší republiky. V letošním roce se chystá tento festival v Kyjevě."

Mezi krajany na Ukrajině se podle ní uchovalo i vzácné folklorní dědictví:

"Děti nám někdy zazpívají takové písničky, které my neznáme, i když jsou to písničky z dob možná před sto lety. Takové Bejvávalo a další staré lidové písničky, které u nás došly zapomnění, nám ty dětí nosí a obnovují je tu."

Poslech v RealAudio

Společnost přátel národů Východu pro ukrajinské děti každoročně připravuje hned několik pobytů v České republice. Podle Anny Martínkové to odpovídá jejímu vzdělávacímu a humanitárnímu zaměření.

"Především v této části humanitární je to oblast Ukrajiny, kde děláme dva různé typy táborů. Jedny jsou ozdravné pro děti z Černobylské oblasti, z oblasti Žitomiru, Kyjeva, Malinovky, Chorostynu, které byly postiženy výbuchem jaderné elektrárny, a potom další, edukační. Zde jde o krajany, kteří před sto čtyřiceti lety začali dosídlovat carské Rusko, kde jim byla dávána půda, a tak se tam usídlili a české tradice dodržují dodnes."

Do Vrbna pod Pradědem přijely děti ve věku od osmi do čtrnácti let a jejich pobyt měl především výchovný ráz. Děti tu poznávaly vlast svých předků, její památky, kulturu, vzdělanost.

"Připravili jsme poznávání naší republiky, takže každý den je věnován jednomu městu. A potom jsou různé soutěže, které se vztahují k historii nebo k významným věcem v tom městě."

řekl mi k programu dětí ve Vrbně vedoucí vychovatel tamní školy v přírodě Pavel Mautner. Hlavní částí programu byla hra na cestovní kanceláře, kdy děti poznaly každý den jedno české nebo moravské město. Do některých měst se děti vypravily jen prostřednictvím obrázků a vyprávění, některá místa, například jeskyně Na Pomezí, lázně Jeseník a nedaleký Praděd však navštívily přímo. Největším zážitkem pro ně bylo podle Anny Martínkové naše hlavní město:

"Podařilo se nám díky tomu, že nám zdejší podnikatelé i ředitel školy pomohli finančně, zajistit výlet do Prahy. Takže my jsme hned čtvrtý den pobytu jeli do Prahy, aby děti viděly Karlův most, Hradčany, Petřínskou rozhlednu, Václavské a Staroměstské náměstí."

Na cestu do Prahy byly děti dobře připraveny, některé z nich totiž Česko navštívily už vloni. I další místa v České republice jim vychovatelé přiblížili prostřednictvím zajímavých her.

"První hra, kterou jsme měli, byla hra na Prahu. To znamená, že když si v lese postavily věž, byla to Petřínská rozhledna, udělaly si sochy, to byl Karlův most. Každé město přiblížíme tím, co je pro nás charakteristické. Když byly v Plzni, tak jsme jako vařili pivo, byl to samozřejmě čaj. V Ostravě se děti nedívaly na šachty, ale připravili jsme Zlatou tretru, a takto koncipujeme každé město. Takže za jednadvacet dnů poznají na základě fotografií a her zhruba osmnáct českých měst."

Pavel Mautner byl s dětmi z Ukrajiny velmi spokojen. A co si podle něj od nás odvážejí?

"Já myslím, že pro ně je důležité, že vůbec poznaly svoji původní vlast a že mohly ukázat, co dovedou, co se učí. Je vlastně velice pěkné, že se o češtinu tam u nich starají, a tady vidí výsledek své činnosti a snažení."

Děti, které přijely do Vrbna pod Pradědem, chválila i vedoucí celého pobytu Anna Martínková:

"Já nevidím rozdílu mezi českými a ukrajinskými dětmi. Chovají se tady dobře, dokonce kde se s nimi objevíme, tam nám říkají, že jsou hodnější než české. Opravdu jsme se ale nesetkali s hrubým zacházením a chováním, nadřazeností nebo vydíráním jeden druhého. Samozřejmě si někdy zazlobí, chlapci by třeba zkusili naše pivo a cigarety, v patnácti letech je to u dětí běžná záležitost, ale při přátelském rozhovoru se vždycky tyto věci odstraní. A v žádném případě se nestala nějaká násilnost, hrubost, je to prostě takové, jako u našich dětí."

Poslech v RealAudio

A písničkou, která je na letních poznávacích pobytech každoročně jakousi hymnou dětí českých krajanů z Ukrajiny, se naše rubrika i celé dnešní vysílání uzavřely. Naslyšenou příště se těší Milena Štráfeldová.