Dnes bych si raději vybral medicínu, říká americký kameraman, režisér a spisovatel českého původu Robert Buchar.
Vystudoval FAMU.V roce 1980 emigroval do USA, kde opustil profesi kameramana a začal vyučovat kinematografii na Columbia College v Chicagu. Rozmlouval s ním náš spolupracovník Ája Bufka.
Co vás přivedlo k filmařině?
Fotografovat jsem začal už někdy v 10 letech. Zajímala mně chemie a taky možnost si vše hned vyvolávat. O pár let později jsem začal filmovat na 8mm a potom na 16mm. Pocházel jsem z buržoazní rodiny, takže kádrově jsem na tom byl bledě. Politická situace se v roce 1966 ale uvolnila, a když pak přišlo k rozhodnutí co dál, měl jsem před sebou dvě možnosti. Jadernou fyziku nebo film. Film vyhrál. Podařilo se mi dostat se na Průmyslovou školu grafickou v Praze a studovat fotografii. Na to později navázalo studium na FAMU. Tím jsem se dostal z rukou komunistický byrokratů z rodného kraje na Náchodsku a mohl začít v Praze novou kariéru.
Vaše pracovní začátky v USA?
První rok a půl jsem dělal ledacos. O Americe jsme z Česka nevěděli nic, anglicky jsem neuměl, a nějaký diplom tu nikoho nezajímal. Dělal jsem na stavbě se sbíječkou, spravoval střechy, myl v nemocnici podlahy. První trvalou práci jsem dostal v Coca- Cole jako údržbář na noční směně. Tzv. „Graveyard shift“ od půl desáté večer do 6 ráno. Pak jsem začal dělat na půl úvazku v lokální televizi, jako kameraman ve zprávách. Díky tomu jsem asi rok dělal oboje zaměstnání najednou. Přes den v televizi, pak domů si tři hodiny schrupnout, na noc do Coca-Coly, ráno si zase na dvě hodiny odpočinout a do televize. Teprve až si v televizi jeden kolega zranil páteř, tak mně mohli najmout na jeho místo na plný úvazek.
Byla práce zpravodajce v televizi zajímavá?
Fantastická! Každý den jsem poznával nové lidi, dostal se na místa, kam se normální smrtelník nikdy nedostane. Natáčel jsem první transplantaci umělého srdce Barny Clarkovi, fiasko „Cold fusion“, tančícího a zpívajícího robota Michala Jacksona v životní velikosti, kterého si zpěvák nechal vyrobit pro své potěšení na Univerzitě v Salt Lake City, „letěl“ v trenažéru raketoplánu v Hustonu, atd.
Proč jste opustil vystudovanou profesi kameramana a stal se profesorem na význačné filmové škole v Chicagu? A jak k tomu vlastně došlo?
Já to nevidím jako „opuštění profese“. Jenom jsem se musel přizpůsobit realitě. Do Ameriky jsem přišel s úmyslem točit filmy v Hollywoodu, ale osud tomu nepřál. Neměl jsem žádnou ukázku své práce z Česka. Přesto jsem se po devět let pohyboval kolem Sundance Institutu kde bývalý děkan FAMU, Franta Daniel, v té době Dean na USC, založil Screenwriting Lab. Tam jsem poznal mnoho úspěšných tvůrců jako jsou Robert Redford, Sterling von Wagenen, Brian Dennehy, Sydney Pollack, Rutger Hauer atd. Nikdo z nich se ale nezmínil, že člověkem, kterého bych měl potkat, je Roger Corman. Tenkrát jsem vůbec nevěděl, že nějaký Corman existuje, a když jsem se s ním konečně později sešel, tak už bylo pozdě. Právě dokončil svůj poslední film jako režizér. Kdybych ho potkal o několik let dříve tak jsem mohl skončit ve skupině lidí, kteří u něj tenkrát společně začínali – Janusz Kaminsky, Phedon Papamichael, Moro Fiore, Wally Pfister… prostě mi ujel vlak. V té době mi už šlo na čtyřicítku a práce v televizi se stala nudnou rutinou. Proti proudu se nedá plavat do nekonečna. A tak jsem došel k rozhodnutí, že se musím obrátit jiným směrem, a jako většina emigrantů z filmové branže se budu muset živit učením. Když jsem se do Hollywoodu nedostal, tak ho zaplavím svými klony. S odstupem času můžu říct, že to tak vlastně bylo lepší.
Miloš Forman mi kdysi při interview přiznal, že je mu jedno jestli natočí příběh na 8mm, 16mm a nebo 35mm celuloid. Tvrdil, že náměty jsou důležitější než technika. Souhlasíte?
Úplně souhlasím. Dnešní generace je posedlá technikou a podstata jim uniká. Techniku se může naučit každý, ale kreativitu ne. Jsou z nich dnes více méně, jak říkával na FAMU profesor Šmok, „strojníci“. Raoul Coutard, AFC to řekl takhle: „Dnes může být kameramanem každý, ale být úspěšným vyžaduje 1% navíc. A v terminologii genetiky to 1% je rozdíl mezi člověkem a opicí.
Je možný tenhle rozdíl nějak zvládnout?
Dnešní generace, alespoň tady v USA, nemá ponětí o dějinách, historii umění, literatury, hudby, filosofii. Dějiny filmu pro ně začínají u Star Wars, nečtou. Celovečerní filmy jsou pro ně moc dlouhé. To tak radši sledovat klipy na Youtube.
Jak vás ve výuce a vlastní tvorbě inspirovaly technologie kinematografie? Nikdo si v osmdesátých letech nedovedl představit digitalizaci…
Vzpomínám si, jak jsme na začátku sedmdesátých let na FAMU mluvili o „kameře pero“ a jak se nám pedagogové tenkrát smáli. Dnes může točit film každý, kdo má telefon. Nové technologie za posledních dvacet let nesmírně ovlivnily a změnily kinematografii. Digitální záznam a střih otevřely dveře kreativitě bez limitů. Otázka je, co si s tím počít. Speciálně při výuce na filmové škole. Pro výuku kameramanů to je svým způsobem velký problém. Digitální technika, na kterou jsou dnes studenti zaměřeni, vede k lenosti a neumožňuje jim naučit se základní znalosti, které kameraman potřebuje zvládnout. Exposice, měření světla, osvětlovaní, hloubku ostrosti, konceptuální myšlení. Je rozdíl mezi tím, jak profesionálové dnes filmy točí a tím, jak se studenti mohou naučit točit filmy. Byrokrati, kteří tady dnes určují kurikulum filmových škol, to nechápou. Studenti jsou tak vedeni k vytváření pěkných obrázků, ale nedokážou vytvořit a realizovat vizuální koncept a jeho kontinuitu, který je základem transformace scénáře na filmové plátno.
Natočil jste velice zajímavé filmy, dokumenty a vydal řadu knih. Osobně mne nadchnul dokument rozhovorů s význačnými československými režiséry. Jak bylo složité ho realizovat?
Natáčení dokumentu „Sametová kocovina“ bylo zajímavé. Blížil se mi první Sabatical leave (studijní volno) a musel jsem přijít s nějakým projektem. Bylo deset let po „Sametu“, český film byl v krizi, a tak mě napadlo, že by bylo zajímavé podívat se, co se stalo s „Českou novou vlnou“. Zrovna v té době začaly digitální kamery, a tak jsem sbalil do kufru malou Sony kameru, mikrofon, stativ a dvě MiniFlo světla a s jedním ze svých studentů, vyrazil do Prahy.
Jaké bylo přijetí?
Bylo zajímavé zazvonit po dvaceti letech u dveří lidí, kteří už na mně v podstatě zapomněli. Malé kameře ani moc nevěnovali pozornost. Nerušila. Se situací doma nebyli většinou spokojeni a mluvili zcela otevřeně. Došlo k několika zajímavým situacím. Rozhovor s Otakarem Vávrou proběhl překvapivě dobře, ale nakonec jsem mu zapomněl dát podepsat release form (formulář souhlasu s publikací). Musel jsem ho vyhledat následující den. Jenže to už požadoval za podpis zaplatit. Nemohl pochopit, že v dokumentárním filmu se to takhle dělat nedá. Takže jsem ho nemohl použít. Své rozhodnutí změnil, až když jsem vydával anglickou verzi v knižní podobě v USA a později v českém eBooku.
Neobvyklé interview?
Zajímavá práce byla s Jiřím Krejčíkem. Krejčík byl fenomenální vypravěč. Když se ale postavil před kameru, okamžitě „zamrznul“ a začal si řeč v hlavě „psát“. Výsledek byl takový křečovitě nepřirozený. Nakonec jsem to vyřešil tak, že jsem zafixoval kameru na stativu, sedl si vedle a dělal, že kamera neběží. Tak jsem natočil hodinu úžasně přirozeného rozhovoru, který bych z něj nijak nedostal.
Náhodná setkání?
K úspěšnému interview s Honzou Němcem přispěla náhoda. Němec dlouho interview odmítal, až téměř před mým odjezdem se nechal u piva ukecat a dohodli jsme se, že druhý den ráno se u něj můžeme zastavit. To ráno byl v silné depresi. Později jsem se dozvěděl, že tu noc měl zdravotní potíže a měl pocit, že asi brzo umře. Mluvil do kamery zcela otevřeně a bez zábran. Když později viděl film hotový, tak si uvědomil, že asi mluvil moc upřímně. Děsně se rozčilil a obvinil mě, že jsem ho podvedl. Nejzajímavější na tomto filmu ale byla aféra v médiích, která vznikla kolem sporu s ČT o jeho vysílání. Ale to je jiná dlouhá story. Fakt je, že Česká televize od té doby neprojevila zájem film reprízovat. Dvakrát jsem se ho pokoušel nabídnout Filmovému archívu, ale ani se neobtěžovali mně odpovědět. Film měl premiéru na festivalu v Jihlavě. Pak se promítal po celém světě – v Bratislavě, Londýně, Paříži, Los Angeles, Denveru, Chicagu, Manile. Je zajímavé, že film odvysílala televize v Albánii. V Česku je k mání DVD jenom v obchodě Terryho ponožky v Praze.
Bylo to složitější bavit se s režiséry, než se špiony, anebo se to v něčem podobá?
Zřejmě narážíte na můj poslední dokument „The Collapse of Communism: The Untold Story“. To byla úplně jiná práce. Především, nikdo to nechtěl financovat. Bylo to perfektně politicky nekorektní téma. Reakce byla všude stejná: „Téma nezapadá do našeho programového profilu“. Takže nakonec to skončilo tak, že jsem skoro dva roky létal po světě s kamerou v kufru sám. Nikdy jsem nevěděl, kdo a kde bude moje příští interview. Bylo to jako skládat dohromady hádanku. Třeba Bukovski mě doporučil na interview Litviněnka a Gorděvského. Litviněnko odmítl, Gorděvsky souhlasil. Na cestu do Anglie jsem dostal speciální instrukce: nezapínat v Anglii mobil, telefonovat jenom z veřejných telefonních budek a následovat instrukce. Například na nádraží nasednout do vlaku číslo to a to odjíždějící ve 13 hodin a vystoupit přesně po 25 minutách jízdy. Litviněnka otrávila KGB. Gorděvského a Bukovského se také pokusili později otrávit, ale ti to přežili. Gorděvsky mně pak po interview poradil, že bych měl natočit interview s Robertem Gatesem. Řekl jsem mu na to, že k bývalému řediteli CIA se nemám šanci dostat. Dal mi jeho telefonní číslo. Po návratu do Chicaga jsem zavolal, a řekl, že mě doporučil Oleg Gorděvsky. Za pár hodin jsem dostal odpověď, kdy bych mohl přiletět.
Spolupráce se špionážním centrem v Praze?
To bylo naopak. Spousta lidí, s kterými jsem se setkal, odmítlo mluvit na kameru. Získal jsem sice mnoho zajímavých informací, ale do filmu jsem to nemohl použít. Později jsem se dozvěděl, že si mysleli, že dělám pro KGB.
Zanechalo to na vás nějaké následky?
Když jsem se vrátil do Prahy z Bruselu, kde jsem strávil několik dní s bývalým ředitelem CIA pro východní Evropu Petem Bagleym, tak už jsem byl tak paranoidní, že jsem se bál jít v noci po Praze sám. To už ale došly peníze a natáčení skončilo. Po hrubém sestřihu mluvících hlav jsem musel přestat. Chybělo mi asi $15,000 na archivní záběry. To mně přimělo vydat to jako knihu. Kniha vyšla v roce 2008 v USA a jakýmsi zázrakem současně i v Praze. V Česku vyšla nákladem 2 400 výtisků a byla vyprodána přesto, že o ni v médiích nebyla ani zmínka, oficiální recenze žádné. Nakladatelství pro druhé vydání se mi pak už nepodařilo v Česku najít, a tak jsem v roce 2019 vydal novou eBook verzi na vlastní náklady pod názvem „Tak nám zabili komunizmus, paní MÜllerová“. Tato verze má oproti originálu navíc dvě přílohy obsahující dokumenty, které jsem získal v roce 2014. Speciálně o Gen. Janu Šejnovi.
Jaké byly kritiky?
Film byl dokončen až v roce 2012. Byl promítnut na Festivalu dokumentárních filmů JIHLAVA 2012 a ignorován více méně jako konspirační blábol. Knižní verze vyvolala spoustu recenzí a rádio interview. Krátce po vydání jsem byl kontaktován z Washingtonu a přizván ke spolupráci na projektu Prolepsis. Následovalo osm let nesmírně zajímavé práce – mapování ruského vlivu v USA.
Došlo během natáčení k nějakým neobvyklým surrealistickým událostem?
Třeba před setkáním s Robertem Gatesem jsem si domlouval po telefonu schůzku s jeho bývalým šéfem kontra špionáže James Olsonem v Hustonu. Na poslední chvíli jsem se ho zeptal „A jak vás poznám“? „Nemějte obavy, já poznám vás“ odpověděl.
Prošel jste i nějakou zábavnou situací?
Jednu „legrační“ příhodu mám z doby, kdy jsem pracoval pro CBS. Natáčel jsem interview s Johnem Huntsmenem, miliardářem a filantropem v Salt Lake City. Ve své vile měl všechny stěny pokryté fotografiemi, jak si s někým potřásá rukou. Později jsem pro něj dělal různé foto zakázky. Jednou mě najal fotografovat Silvestrovský večírek, který pořádal pro své zaměstnance. Na párty si pozval vystupovat Jerryho Lewise a já jsem měl za úkol vyfotografovat, jak si s ním podává ruku. Slavný komik se ale za letu dozvěděl, že na party vystupuje imitátor Elvise Presleyho a otočil letadlo zpátky do Los Angeles, protože nenáviděl Elvise v jakékoliv podobě. Potřásání rukou se nekonalo, zaplaceno jsem ale dostal.
Kdybyste dostal možnost ze všech profesí, kterým se věnujete vybrat tu nejoblíbenější, nenáviděnou a tu pro vás nejnáročnější, které by to byly a proč?
Kdysi to byl samozřejmě film. Ale ten už mě dnes nebere. Vyrostl jsem na filmech české a francouzské nové vlny, Felliniho, Bergmana, Antonioniho, Kurosawy. Tenkrát dělat filmy mělo smysl. Dnes je to většinou o formě, ne o obsahu, a to je pak jako práce ve fabrice. Vydělávání peněz a ztráta času, kterého už moc nezbývá. Celý život jsem se věnoval fotografii, ale fotografoval jsem jenom to, co mě bavilo, a tím se zase nedá moc dobře uživit. Takže to je pro mě spíše hobby, taková terapie. Před dvěma lety jsem si vydal sám limitovanou edici knihy svých fotografií. Velice zajímavá, a z mého hlediska užitečná, byla práce ve Washingtonu D.C, mapovat vliv KGB a vývoj komunismu v Americe. Tato činnost ale skončila. Kdybych dnes měl začínat znovu, což je nesmyslná úvaha, a věděl to, co vím, tak bych si vybral asi medicínu. To je ale blbost. Žijeme jenom jednou.
Robert Buchar emigroval v roce 1980. V USA začínal jako noční údržbář ve výrobně Coca-Coly. Byl kameramanem afilace celonárodní stanice CBS v Salt Lake City a později profesorem filmového obrazu v Chicagu. Z pobytu v ČR vytěžil náměty k několika filmům a následně podle filmů zpracovaným knihám, ve kterých presentuje své poněkud kontroverzní názory na okolnosti a samotný průběh sametové revoluce.
