Dnes už bych se z Volyně do Česka nevracela, říká česká krajanka Lidmila Koloskova z Lucku
Až z ukrajinského Lucku přijely letos na podzim do Česka děti českých krajanů, aby tu vystoupily na mezinárodní přehlídce dětských pěveckých a tanečních souborů. V příbramském divadle se ale kromě Šikovných holek a Sedmikrásek z Lucku předvedly i soubory z Běloruska, Ruska i dětské sbory z České republiky. Do Příbrami se za nimi vypravila Milena Štráfeldová:
"Jednou týdne učíme češtinu, jednou zpíváme a jednou týdně tancujeme,"
říká Larisa Mladenovič, předsedkyně Matice volyňské. Sama se hlásí k českému původu:
"Můj tatínek byl Čech a babička Češka. Babička ale brzy umřela a nestačila mě naučit pěkně česky."
A vy jste přímo z Lucku?
"Ano, z Lucku, a mí příbuzní jsou z vesnice Strumivka ve Volyňské oblasti. Tam bydlela moje prababička, babička a máme tam pěkný statek. Všichni moji příbuzní tam bydleli sto dvacet let.
"Pra pra prarodiče přijeli sem na Ukrajinu, káceli lesy a museli přijmout pravoslavnou víru,"
vzpomíná paní Kolosková s dojetím. Problémy, které měli Češi v bývalém Sovětském svazu za Stalina, se rodině Lidmily Koloskové prý vyhnuly:
"Moji rodiče měli pěkný majetek, měli koně, krávy, dobytek, všechno měli, takže já nemůžu naříkat, že nám bylo zle."
Za války však paní Koloskové zemřel tatínek, její tři bratři bojovali na frontě, a ona zůstala sama s maminkou. Krátce po válce se z Volyně mnoho Čechů vracelo zpátky do Československa. Odjel každý, kdo mohl, říká paní Kolosková. Uvažovala o tom i ona, jenže právě v té době se vdala za Ukrajince:
"To víte, když lidí chválí člověka, že je hodný a dobrý... Maminka říkala, co budeš na někoho čekat? Když je to dobrý, pořádný člověk, je jedno, jestli budeme bydlet tady nebo tam. Tak jsem se provdala, a když tam byla komise, která zabírala Čechy, tak jsme chtěli odjet. Když jsem ale s tou českou komisí promluvila, tak mi řekli: kdybych vás propustil, tak za vás půjdu do vězení. Tak vám radím, odjeďte někam do Dubna nebo do Rovna, a odtamtud pojedete."
"Protože když jeli z majetku, tak přišli ten majetek ošacovat, co tam je, kolik čeho je, a podle toho dávali zase Čechům něco tady. Bylo to třeba v Sudetech, ale nějaký kus majetku jim dávali. Když bychom to ale všechno nechali, odjedeme někam padesát, sto kilometrů daleko, tak nic nedostaneme. Co pobereme do "valízek", to bude naše. Víc toho nebude. Tak jsme se rozhodli, že to tak neuděláme."
Do Čech se pak Lidmila Kolosková dostala v roce 1955. Žili tu její bratři, kteří se do Československa dostali s Rudou armádou na konci války a už tu zůstali. Paní Kolosková sem přijela s celou rodinou, dvěma syny a manželem. Když viděl situaci v Česku, zdejší životní úroveň, řekl prý jen:
"Teď vidím, že jsem to všechno mohl nechat, a tady bych to všechno zase získal, všechno bych získal. Už ale bylo pozdě."
Další Češi z Volyně se do České republiky vraceli po roce 1990. V rámci humanitární pomoci se jednalo hlavně o Volyňáky z oblastí zasažených černobylskou jadernou havárií. Černobyl měl ale následky i v Lucku, přestože je od něj vzdálen šest set kilometrů. Lidé si tam dodnes stěžují na zdravotní potíže. Paní Kolosková ví, o čem mluví, protože třicet let pracovala ve zdravotnictví jako lékárnice. Na svůj život na Ukrajině si ale nenaříká a o nějakém stěhování do Česka neuvažuje:
Podobně prý uvažuje i mnoho dalších Čechů, kteří zůstali na Volyni. Dodnes tu žije kolem šesti set rodin:
"Ale ti, kteří už tam mají zázemí, mají děcka po univerzitách, mají zaměstnání, jak se říká - i to autíčko mají, byt mají, tak už by sem ani nechtěli jít."
Čeští krajané v Lucku se pravidelně scházejí. Mají k tomu prostor v původní české škole:
"Máme krásnou školu, Matici českou, kterou stavěli naši rodiče v roce 1910. Mladší učíme psát a číst, nakolik to sami umíme. Na učitele nám totiž peníze nestačí. Kyjev by nám dal učitele, ale tomu by bylo třeba dát byt, stravování, a odkud bychom to vzali?"
Kromě výuky češtiny tu ale také slaví tradiční svátky i posvícení:
"Napečeme koláče, přineseme kořalku, víno, i husu upečeme, kačku nějakou uděláme, i naše české knedlíky, a tak to slavíme. Slavíme všechno, Boží narození, červené svátky i zelené svátky, Všechno slavíme s butylkou, i pivko tam je. Katolické svátky jsou vždycky o dva týdny dřív, tak je oslavíme, pijeme, tančíme, zpíváme. Pak za dva týdny přijdou naše, tak zase děláme to samé."
"Za to mohou asi dva lidé. Lidé, kteří už dávno nejsou mezi námi. Já jsem se s nimi poprvé setkal před čtyřmi lety na nádherném hřbitově u sv. Ivana v Bašce na ostrově Krk. Stáli jsme s manželkou na tom hřbitově, kde mají hrobky vedle sebe, a po chvilce dojetí, která na nás docela nečekaně zapůsobila, jsem najednou prohodil naprosto neplánovaně, bez jakéhokoliv úmyslu, že to je příběh, který by stál za knihu. V tom okamžiku jsme o těch dvou lidech nevěděli nic víc než to, co jsme vyčetli z náhrobků."
Ladislav Chrudina, autor knihy Slečna doktorica, bude hostem příští krajanské rubriky.
Foto: Autorka
