Do Egypta se Češi vydali už v 15. století
Jen za rok 2006 vycestovalo do Egypta kolem 150 tisíc českých turistů. Jako by nebylo nic jednoduššího, nežli nastoupit v Praze do letadla a po pěti hodinách z něj vystoupit v některém z mezinárodních turistických komplexů. Jak se ale k pyramidám dostávali čeští cestovatelé v minulosti? Jaká nebezpečí na ně cestou číhala a jaké zážitky si ze svého putování přinášeli zpátky do Čech? Na to se v dnešní krajanské rubrice pokusí odpovědět Milena Štráfeldová:
"Z Ebron jeli sme do Gázy, majíce do něho půl druhého dne cesty. To město leží na hoře písečné, okolo něho jest zahrad množství a v nich ovoce rozličného..."
Tak popisuje své putování do Egypta litomyšlský měšťan Martin Kabátník. Ke svatým místům se vypravil z popudu Jednoty bratrské, která chtěla najít křesťany žijící podle zásad prvotní církve. Čtyřčlenné poselstvo se vydalo r. 1491 z Čech přes Polsko a Uhry do Cařihradu, Kabátník pak pokračoval v cestě přes Malou Asii, Damašek a Jeruzalém až do Egypta. Do Čech se vrátil v roce 1492 a své dojmy zřejmě nadiktoval litomyšlskému notáři Adamu Bakaláři. Sám byl prý negramotný, to ale podle odborníků nelze doložit. Vznikl tak jeho populární cestopis Martina Kabátníka cesta z Čech do Jeruzaléma a Egypta, který se jen v 16. století dočkal tří vydání.
"Jest ten obyčej a právo města Egypta, kteréžto ustavil některý žoldán, aby žádný křesťan ani žid nejel do Egypta jakžkoliv, než pěšky šel až na svú hospodu, a to jest uloženo pod pokutou. A to pod takovou, ať by vzali to, na čemž by jel, a k tomu aby byl bit kyjem,"
píše se například v jeho "Cestě". Jak ale říká Hana Navrátilová z Českého egyptologického centra, Kabátník nemusel být úplně prvním Čechem, který Egypt navštívil:
"První Češi, to je otázka takříkajíc do pranice, protože my netušíme, zdali například v dobách, kdy Češi tvořili součást křižáckých vojsk, už někdo nepronikl jak do Svaté země, tak i do Egypta nebo aspoň jeho blízkého okolí."
V 16. století už byly cesty českých výprav do Egypta častější, vydal se tam například humanistický učenec Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic nebo renesanční šlechtic, hudební skladatel a spisovatel, válečník i diplomat Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic. I on o své cestě napsal zprávu s předlouhým názvem Putování aneb Cesta z království českého do města Benátek, odtud po moři do země Svaté, země jůdské a dále do Egypta a velikého města Kairu..., léta 1598 šťastně vykonaná i také pěknými figůrami ozdobená. Harant v ní ale popisuje i útrapy, které je potkaly při plavbě na moři:
"Místečko sme těsné měli, ležeti sme v něm nemohli, ale sotva sme sedě spali. Smradu od nečistot lidských, zvláště od těch, kteříž moři nezvykli, všecky outory slabé a průduchy otevřené měli, okolo nás ze všech stran nečistili a neřád dělali. ... K tomu ti lotrovští marynáři nelítostně s námi zacházeli, a obzvláště v noci. Někdy ledačims na zapřenou na nás hodili, nohami po nás šlapali, námi jako psy strkali..."
/Navrátilová:/ "Když třeba srovnáme Kabátníka s Harantem - není to sice srovnání úplně férové, dělí je řada desítek let - tak Kabátník je člověk praktický, popisný, soustředí se na svatá místa, na ten řekněme náboženský podtext své cesty, ale dokáže být taky velmi cestovatelsky stručný až anekdotický. Prostě podá věci tak, že mu věříme, že je tak zažíval. Takový Harant je naopak člověk s jiným zázemím, s jiným vzděláním, a skoro by se dalo říct, že Harant mohl ten svůj cestopis sepsat, aniž by do Egypta vkročil, protože cituje a parafrázuje tolik svých současníků a předchůdců, že to je cestopis téměř sestavený z citátů."
píše Harant v jedné z kapitol svého putování,
"nebo předně dlouhý kmen hodí se na stavení a všelijaké potřeby, ratolesti na rozličné nádobí, z listí lůže, rohože, koše a místem, jako v království Congo a jiných Orientálské Indiae zemích, znamenité drahé cejgy, totiž zlatohlavy, axamity, damašky dělají, jakž to Edoardo Lopez a jiní svědčí."
Díky četným citacím z cizích autorů se podle Hany Navrátilové také mohlo stát, že Harantův cestopis obsahuje chyby:
"Přistihli jsme pana Kryštofa Haranta, kterak možná že tedy popisuje i svoji vlastní cestu, ale v každém případě si chtěl vypůjčit elegantní formulaci svého francouzského téměř současníka pana de Villamont, a ten psal pochopitelně francouzsky. Pan Harant si zřejmě nebyl v tomto jazyce zcela jistý v kramflecích, a tak dotyčnou pasáž špatně přeložil. Takže mu vznikl zeměpisný popis určitého úseku v Nilské deltě, který je fyzicky nemožný. Nicméně pan Harant ho ve svém cestopise nechal."
Kryštof Harant během své anabáze navštívil Káhiru, plavil se po Nilu, putoval k Rudému moři a na horu Sinaj s klášterem sv. Kateřiny, byl i v Alexandrii, popisuje Arábii i "putování mahumetánův do Mekchy a Mediny, měst v Arabii ležících, k hrobu Mahometovu." Ve své zprávě líčí krajiny i města, kde pobýval, tradice, zvyky i náboženství místních obyvatel, a nezapomene ani na jídlo, léky nebo turecké lázně. A samozřejmě nechybí ani popis egyptských pyramid a "hlavy člověčí vytesané na pyramidě"
"Naposledy jest také předivná věc v témž reviru a položení, totiž hlava tvář jako člověčí s krkem proti Cairu obrácená, a velmi mistrovsky nos, oči, usta, čelo, líce, uši a jiné vlastnosti hlavy vytesané má, že se čemu diviti, kterak to vše tak dlouhý čas v celosti trvati může. Plinius vypisuje tu hlavu a míru její, totiž jest na výš 140 střevícův a okršlek nebo okrouhlost hlavy vůkol čela z předu i zadu 120 střevícův, a to vše jediný kus a celistvý mramor jest. ... Někteří praví, že byla modla a že někdy Egyptčanům bohem byla, z niž satan od slunce východu až do západu na dotázky odpovědi dával. ... Neštěstí příčinou bývá tomu, kdo na ni na vrch hlavy leze a chodí, a příklad toho na jednom Francouzu tehdáž přivozuje, že z všetečnosti, slyše o tom, nahoru vylezl, avšak jeda odtud zase do města Cairu, že jej kůň, na němž seděl, z sebe shodil a zabil."
"Pročež ani já tam podruhé víc jezditi se nestrojím,"
uzavírá svůj cestopis. Naštěstí si z něj čeští cestovatelé příklad nevzali. Doslova k cestovatelskému boomu do Egypta došlo na přelomu 19. a 20. století, kdy se tam vydávaly i celé výpravy středoškolských profesorů. Češi zde měli svou vlastní nemocnici a hotel a česká komunita, která zde žila trvale, čítala i několik stovek lidí. O Češích v Egyptě v 19. a 20. století se dozvíte v příští krajanské rubrice.
