Do Říčan přijely krajanské děti na kurz češtiny

V Olivově léčebně v Říčanech se už téměř sto let léčí děti s nemocemi dýchacích cest. V letních měsících ale ozdravovna, kterou Olivova nadace původně vybudovala "na ochranu opuštěné a zanedbané pražské mládeže", slouží i pro pobyty dětí českých krajanů. A letos v létě tu pro ně poprvé proběhl i kurz češtiny. Zúčastnilo se ho celkem šestnáct dětí ve věku od dvanácti do šestnácti let.

Foto: autorka

Kolem stolu v jedné z letních krajanských "učeben" sedí Iveta z Číny, Mariam a Adam ze Sýrie nebo Lukáš a Annie z Kalifornie. Přijeli sem na třítýdenní jazykový kurz a z paměti loví alespoň pár českých slov. Každý z nich má přitom české kořeny. Jako například dvanáctiletá Mariam ze syrského Damašku:

"Já budu mluvit česky."

A kdo u vás doma mluví česky?

"Moje babička a moje maminka."

A rozumíš jim?

"Ano, trošku."

Jinak mluvíte doma arabsky?

"Ano, arabsky."

První kurz češtiny pro krajanské děti v Olivově léčebně je společným projektem Olivovy nadace a ministerstva zahraničí, říká ředitelka nadace Věra Doušová:

Věra Doušová, foto: autorka

"Několik dětí máme ze Spojených států, z Libye, máme tady děti ze Švédska, ze Srbska a z Ukrajiny. Jsou to děti, které mají alespoň jednoho rodiče Čecha a žijí trvale v zahraničí. Některé umí česky velmi dobře a některé češtinu slyší poprvé až zde. Holčička z Číny je poprvé v České republice. Češtinu slyšela jenom velmi málo, protože tatínek s maminkou komunikují anglicky. Maminka je Číňanka. Znala několik českých slov, ale neuměla je používat a neuměla je spojovat. Zkraje se snažila komunikovat anglicky. Je zajímavé, že všechny děti umí anglicky velmi dobře. Pak je tu děvče ze Švédska, které umí dokonale česky. Je to tím, že jezdila na prázdniny k babičce. Například děti ze srbské Kruščice umí krásně česky, protože to je česká vesnice, kde se česky mluví stále. Děti z Kalifornie ale například neumí česky vůbec, ale už se rozmlouvají. Stejně chlapec z Libye neuměl česky žádné slovo, ale teď už s dětmi komunikuje."

Ze švédské Uppsaly přijela šestnáctiletá Hana Křehlová:

"Když jsem byla malá, mluvila jsem česky s tátou. Teď se chci naučit správně mluvit."

Jak moc je pro tebe čeština těžká?

"Je to trošku těžké, ale když jsem tady, tak..."

Už jste se tu rozmluvili?

"Ano."

Jak probíhá tahle škola? Jak se tu vlastně učíte česky?

"Hrajeme, mluvíme a čteme."

Foto: autorka

K těm, pro které je čeština téměř mateřská řeč, patří šestnáctiletý Stefan Stavrič. V Česku chce jednou studovat na univerzitě:

"Bydlím v Srbsku, ve městě Bela Crkva. Ta má asi devět tisíc lidí. Je to trošku větší vesnice."

Tam je hodně Čechů. Tvoje rodina je česká?

"Tatínek je Srb a maminka Češka. Maminka, dědeček a babička jsou Češi."

Doma se tedy mluví alespoň někdy česky?

"U babičky a dědečka mluvíme pořád česky. S tatínkem trošku srbsky, trošky česky. Jak můžeme."

A když to srovnáš, pomohla ti tahle škola v češtině?

"Ano, moc! Já jsem neuměl nic napsat. Teď umím třeba dlouhé a krátké samohlásky. To mi dost pomohlo. My se tu všechno učíme tak, že si hrajeme."

"Ta škola je v podstatě škola hrou. Děti by neudržely pozornost tak dlouho, kdyby to bylo klasické vyučování. Děti se nejdřív něco naučí a pak si to procvičují formou hry s míčem nebo s kartami nebo divadelním představením. Zkrátka kdykoliv se přijdete podívat do třídy, tak je tam pohyb, život, hra a humor,"

Anna Koubová, foto: autorka

říká Věra Doušová. Děti v říčanských kurzech učí učitelky, které během školního roku vyučují děti českých krajanů v České škole bez hranic v Paříži. Anna Koubová připomněla, že mezi dětmi v Olivově léčebně jsou velké rozdíly:

"Jsou tam úplní začátečníci, jsou tam děti, které hlavně díky slovanským jazykům rozumějí, ale vůbec nemluví, a pak jsou tam děti, které mluví docela dobře a které už mají s češtinou jistou zkušenost. Ale nezáleží to vůbec na tom, odkud pocházejí. Záleží to hlavně na rodičích. Z jakého rodinného prostředí pocházejí. Já třeba moc nechápu, že děti, které mají českou maminku, nevědí vůbec nic. Neznají žádnou českou pohádku ani písničku. I tohle se stává a je to hrozná škoda."

Naopak například děti českých krajanů na Ukrajině mluví podle Anny Koubové česky velmi dobře:

"Právě na Ukrajinu za nimi jezdí čeští učitelé, takže ti kluci mají /o češtině/ větší povědomí. Někteří už tady byli několikrát, znají Prahu, byli třeba v Olomouci nebo v Brně. Někteří tu jsou ale úplně poprvé."

Další učitelka z České školy bez hranic v Paříži Anna Jančová má ve třídě ty nejpokročilejší žáky:

Foto: autorka

"Jejich výhoda je, že chtějí! Oni se hrozně chtějí učit. Já tam mám sedm dětí. Jsou nadšení. Já kolikrát něco nechci /víc probírat/, vezmu to jen přes praxi, přes příklady, přes mluvení, a oni se mne zeptají na pády. Kolikátý je to pád? V tom případě jim to vysvětlím a zabředneme trošku i do teorie, protože oni tomu rozumějí, znají to i z jiných jazyků."

Prázdninový jazykový kurz v Říčanech byl přitom pro děti dost náročný. Učily se každý všední den celé dopoledne:

"Jednou týdně mají ještě výuku reálií. S učitelkou vyjedou do Prahy, mají přitom nějaké téma. Minulý týden bylo téma Karlův most. Včera děti měly pražské baroko. Projdou všechny významné stavby a místa a současně o tom hovoří česky. Snaží se používat zásadně češtinu a je na dětech, aby alespoň trošku pochopily, o čem se mluví."

Jak ale připomíná ředitelka Olivovy nadace Věra Doušová, děti se samozřejmě dostanou i na hřiště nebo do bazénu:

"Jsou tu tenisové kurzy, volejbalové a fotbalové hřiště, mají tady bazén s ohřívanou vodou, krásný areál plný prolízaček."

Kromě toho krajanské děti poznaly i okolí Říčan, na Konopišti pro ně byla připravena noční prohlídka zámku, projely se i na koních, navštívily aquapark. Z pobytu v Čechách si tak domů odvezly nejen lepší znalost češtiny.