Dokážou Češi číst divadelní hry?
Že se dá divadelní hra i číst jako kniha? A že na tom nebylo v dobách minulých nic neobvyklého? Mnohý posluchač možná považuje drama za čtení bláznů, asi jako když si hudebník čte v notách a slyší hudbu. Knihovnička vás přesvědčí, že tento druh literatury není úplně neprodejným artiklem.
"Divadelní hry jsou na tom se čteností zhruba stejně jako poezie, tzn. že je to hodně menšinový žánr. Kdy se četly hodně? Já myslím, že to bylo v období mezi válkami, to tu byla velká produkce divadelních her. Po válce už to hodně klesalo a v osmdesátých letech, což je pro mě doba prvních čtenářských zkušeností, tak ty hry (mluvíme-li o hrách moderních, nemluvíme-li třeba o Shakespearovi) se daly sehnat jen v rozmnoženinách Dilia, které ale neexistovaly v běžné knihkupecké síti a člověk si je musel shánět téměř pokoutně. A to byl taky jeden z důvodů, proč jsme v roce 1995 začali s vydáváním divadelních her - proto, že jsme sami byli jejich vášnivými čtenáři a byly tady hry Pitínského, Goldflama, Steigerwalda, které se nedaly sehnat jinak, než autora kontaktovat, napsat mu. Ale každý nemá tuto možnost. Takže takhle jsme s nakladatelstvím začínali.
Jakoby se to trošku zlepšuje, ale ta prodejnost je malá, je to běh na dlouhou trať. Divadelní hry se prodávají trošku jinak než beletrie, kterou vydáte a během měsíce dvou zjistíte, jak se prodává. U svazku divadelních her to poznáte za tři, čtyři, pět let. To je doba, kdy ty hry jsou v prodeji, lidi si kupují jeden dva svazky měsíčně, ten zájem zjišťujete na výpisech, které vám posílá distributor. Když pominu okruh profesionálů, kteří mají v popisu práce číst divadelní hry, tak ten zájem není velký. Ale my máme edici Současná česká hra, ta je určena jen pro předplatitele, nedá se koupit v knihkupectví, a tuhle edici si objednalo v tuto chvíli něco přes 200 lidí. Což si myslím, že není tak špatné číslo na to, jak menšinový žánr hra je."
Myslíte si, že dramatický text je třeba umět číst?
"Já myslím, že to vyžaduje jakousi čtenářskou zkušenost. Člověk, když to otevře poprvé, nikdy žádnou divadelní hru nečetl, může být zmaten, protože to není próza, může mu to na začátku působit jakési potíže. Ale umět číst divadelní hry tak, jak je čte režisér, tzn. vidět je, promítat si je, nemusí umět každý, každý je může číst jinak. I v tom je kouzlo divadelních her! Proto myslím někteří divadelní hry rádi čtou, protože každému v hlavě vzniká jiná inscenace, někomu špatná, někomu dobrá, ale koneckonců člověk je sám sobě kritikem. Takže já myslím, že číst divadelní hru je schopen každý, kdo je schopen číst a dokáže vnímat příběh. Protože divadelní hry mají hodně příběh. A protože jsou založeny na konfliktu, jsou jasnější než novela nebo román. Bavit divadelní hrou se může každý."
Těch dramatiků ale není neomezený počet. Máte ještě co vydávat?
"V tomhle s vámi nesouhlasím. Já myslím, že dramatiků je víc, než se zdá. I mladých autorů. jenom nejsou vidět. To je možná trochu problém českých divadel, že se bojí uvádět české dramatiky, chybí jim odvaha a vždycky radši sáhnou po "cool" klasice z Velké Británie než aby uváděli české autory. Já to samozřejmě na jednu stranu chápu, na ošlehaná jména přijdou diváci, zatímco na hru nějakého Jana Nováka tady z Uherského Hradiště asi tolik lidí nepřijde. Ale na druhou stranu divadlo by tohle mělo dělat. Ti autoři jsou, je jich víc, než se zdá, spíš mám obavy, že naše možnosti budou menší, že nebudeme schopni vydat tolik autorů, kolik bychom chtěli."
Jste v kontaktu se současnými autory. Je tady nějaký talent, který je třeba zatím neznámý, ale vy už jste ho podchytili?
"Z mladé generace autorů nedokážu vytáhnout jedno jméno a říct, to je ten geniální český dramatik, kterého by teď měli všichni hrát. V edici současných českých her vydáváme 18 titulů ročně. Tam je spousta jmen, která jsou obecně známá, i když na druhou stranu je většina lidí nezná. Je to třeba René Levínský, který teď postupně, pomaličku získává jakousi známost, je to David Drábek, který se možná někomu nelíbí, protože je to takový klasický komediograf, myslím, že je to ale výborný dramatik. Trochu možná trpí tím, že žije v Olomouci a ne v Praze, takže se jeho divadlo nedostane na výsluní. Je tu zuřivý dramatik Roman Sykora, který je pro některé naprosto nepřijatelný, jiní, třeba jeho vrstevníci, si v té drsné až revoluční poetice hledají pro sebe témata. Ale na druhou stranu popravdě musím přiznat, že jsem trošku zklamaný a že jeden výrazný talent, hru, o které bych si řekl, že je to evropská dramatika, to jsem nečetl.
Možná je to dáno mojí čtenářskou zkušeností. Když byl člověk zamilovaný do dramatiků 60. let, tak z nich i dnes tak trošku stereotypně možná vychází. V dospívání je považoval za úžasný, možná trochu neprávem je adoroval, a dnes mu připadají průměrní. S věkem možná člověk všechno relativizuje, jsem opatrný na soudy a třeba se jenom neumím nadchnout pro toho správného dramatika. A proto je dobré, že se divadelní hry tisknou, ne každý musí být takhle podezíravý a někdo si tam může najít toho skvělého českého dramatika současnosti."
