Doma jsem v Praze i v Paříži, říká český velvyslanec ve Francii Michal Fleischmann
Michal Fleischmann už zhruba rok vede v Paříži české diplomatické zastoupení. Ve francouzském hlavním městě strávil i většinu svého mládí.
Jeho otec Ivo byl básník a diplomat. Po srpnové invazi v roce 1968 z Československa utekl na několik let do Paříže. Po roce 1989 se Michal Fleischmann vrátil do Prahy, kde zastupoval francouzskou skupinu Lagardère. V loňském roce, kdy přijal post velvyslance, se jeho domovem stala opět Paříž. Budovu ambasády již dobře znal, neboť zde jako malý kluk bydlel, když jeho otec ve Francii působil jako kulturní atašé a poradce.
Všiml jsem si, že v Praze Vám říkají spíše Micheli, kdežto v Paříži zase česky Michal…
„V Praze jsem zastupoval francouzskou firmu, takže mi říkali Michel. Ale oficiálně se jmenuji Michal.“
Jaký je to pocit vrátit se do Paříže jako velvyslanec?
„Je to takový návrat ke kořenům. Můj otec zde působil jako kulturní atašé a posléze kulturní poradce. Já jsem na ambasádě bydlel jako malý kluk a znal jsem zde každý kout.“
Budova, kde dnes sídlí ambasáda, původně sloužila jako zimní sídlo kněžny Elisabeth de Ligne. Co se zde za ta léta změnilo?
„Spousta věcí. Nádherný dům, kde ambasáda sídlí, koupilo Československo ve 20. letech minulého století. Jde o nejstarší sídlo českého velvyslanectví na světě. Tehdejší vláda jej koupila od kněžny Elisabeth Françoise Marie de Ligne, rozené de la Rouchefoucauld, která jej užívala jako zimní sídlo.
Od dob mého mládí prošla budova rekonstrukcí a hodně se změnila. Například sklep s alkoholem, který mě tehdy velmi zajímal, byl přeměněn na kuchyň a schodiště, kde jsem schovával klíč od onoho sklepa, už neexistuje... A především přibylo patro s nádhernou terasou, ze které je výhled přímo na Eiffelovu věž!"
Váš otec Ivo Fleischmann byl prvním československým diplomatem, který po událostech Pražského jara z Československa uprchl. Jak na toto období vzpomínáte?
„Tehdy jsem zrovna nebyl v Paříži, studoval jsem v československé sekci na lyceu Alphons Daudet v Nîmes. Můj bratr ale v Paříži v této době byl a často mi vyprávěl, jak se snažili nenápadně odcházet z bytu v rue Fondary, která se nachází jen pár kroků od ambasády.
Několik týdnů po otcově útěku, který vyvolal velký rozruch, se u jednoho z jeho přátel konala večeře, na níž byli přítomni i přátelé mých rodičů Simone Signoret a Yves Montand. Simone se otce zeptala, jak jeho útěk probíhal. Odpověděl jí, že velmi diskrétně. Ona se rozzlobila a vynadala mu, že prý měl svolat všechny zaměstnance ambasády, říct jim pravdu a rázně odejít… Táta na to opáčil, že v tom případě by byl raději, kdyby útěk vypadal jako ve filmu, že by například proběhl chodbami ambasády a naskočil do auta, které by řídil můj bratr a vzápětí by okamžitě odjeli pryč. Simone se tátova reakce moc nelíbila…“
Poté, co jste se o otcově útěku dozvěděl, jste se z Nîmes vrátil do Paříže?
„Ano. Na nádraží tehdy čekala maminka a řekla mi, že už ve Francii zůstaneme. Byl to pro mě opravdu velmi těžký okamžik…“
Vy jste v té době byl ještě nezletilý, zatímco Vašemu bratru Petrovi již bylo 18 let, což bylo z hlediska formalit a postihů klíčové…
„Do dovršení plnoletosti mi chybělo jen pár týdnů, a proto jsem byl považován za „nezletilého, násilně odvlečeného do emigrace“, a nebyl jsem tudíž československým státem stíhán. Můj bratr byl ale odsouzen za nenastoupení k vojenské službě, maminka pak na rok a půl a otec na dva nebo tři a půl roku za zběhnutí a zradu socialistického československého státu. Po roce 1989 byly tresty samozřejmě zrušeny.“
Zhruba třicet let poté, co jste z Paříže odešel do Prahy, jste se sem znovu vrátil jako velvyslanec. Není to poněkud frustrující začínat v takové funkci uprostřed pandemie?
„Bylo to frustrující a nečekané. Do Paříže jsem přijel 15. ledna a začátkem února to všechno začalo… Stihl jsem se jen krátce setkat s některými představiteli francouzské vlády a zejména s lidmi z ministerstva zahraničí. Velmi rychle jsem se však ocitl v roli, kdy jsme museli pomáhat mnoha českým občanům, kteří se chtěli vrátit domů a dalším, kteří Francií projížděli. Bylo potřeba se postarat o asi 600 až 700 lidí. Vůbec jsem nečekal, že se tohle může stát. V této krizové situaci mi pomohly spíše zkušenosti ze soukromého sektoru. Obrovský kus práce odvedl český konzulát zde v Paříži ve spolupráci s francouzským velvyslanectvím v Praze. Podařilo se nám vypravit desítky autobusů, občany jsme našimi auty sváželi i z menších měst a venkova.“
Funguje už diplomacie přibližně jako před pandemií?
„Víceméně ano, ale v zásadě se nic nezastavilo, schůzky pokračovaly v on-line formě. Museli jsme se ale vzdát recepcí. Kvůli pandemii jsme také nemohli lépe pokročit v tom, co nás obzvláště zajímá, totiž v přípravě předsednictví Francie a České republiky Radě EU, které obě země po sobě převezmou příští rok.“
Do jaké míry jsou tato předsednictví v Radě EU komplikována termíny voleb v České republice a ve Francii?
„Pokud jde o říjnové parlamentní volby v České republice, tak o těch se příliš nemluví. Dokud nebudou známy jejich výsledky, zůstávají mimo diplomatickou debatu. Na přípravu českého předsednictví tak prozatím nemají žádný vliv. Z hlediska Francie je pravda, že její předsednictví bude trochu neobvyklé kvůli dubnovým prezidentským volbám. Nový prezident se úřadu ujme v květnu. Vzhledem k tomu, že před volbami nastává rezervní období, aby členové vlády a prezident neovlivňovali volby prostřednictvím francouzského předsednictví EU, zdá se, že do prvních třech měsíců, tedy ledna až března, bude muset být nashromážděno asi 320 plánovaných schůzek, což vyvolá určitý tlak a bude zajímavé danou situaci sledovat.“
Jakým způsobem se Vám jako velvyslanci daří rozvíjet českou kulturu?
„Doufám, že se kultuře budu moci více věnovat. Kulturní diplomacie, zejména ve Francii, je důležitou součástí mezinárodních diplomatických vztahů. Stejně jako u mých předchůdců je mým úkolem ve Francii šířit povědomí o české kultuře. Podařilo se nám například opravit hrob Josefa Šímy a vystavit některá jeho díla v okolí velvyslanectví. Pořádali jsme také výstavu zaměřenou na egyptologii a čeká nás expozice českého skla. Díky naším honorárním konzulátům by pak tyto výstavy měly být v rámci Francie putovní.“
Pro české předsednictví v Radě EU připravujeme spoustu aktivit. Za jejich přípravu vděčíme především Českému centru v Paříži, jehož zaměstnanci odvádí obrovský kus práce. Snažíme se dosáhnout dohody o společných koncertech mezi orchestry Českého rozhlasu a Radio France. Především bych do Paříže moc rád přivezl hru Milana Kundery Majitelé klíčů, kterou uvádí Národní divadlo Brno.“
Je Milan Kundera důležitou postavou pro česko-francouzské kulturní vztahy?
„Výjimečně důležitou. Ve světovém žebříčku jde o nejznámějšího českého spisovatele. Fakt, že jej Francouzi považují za svého, je v pořádku. Pro nás ale zůstává Čechem a samozřejmě bráníme jeho svobodu. Je jednou z osobností, které se podařilo dostat Českou republikou do světového povědomí a světové literatury a přitom stále nezapomíná na svůj brněnský původ.“
