Draze zaplacená naivita

Odborníci se shodují v názoru, že v důsledku současného dění ve světě bude muset dojít k radikální změně pohledu politických elit na českou armádu. Stát se prý bude muset mimo jiné postarat rovněž o udržení a rozvoj českého obranného průmyslu. Jak uvádí Zdeněk Vališ, Česku se dnes v tomto ohledu jako bumerang vrací některé naivní představy polistopadových politiků.

Obranný průmysl patří spolu s armádou ke klíčovým pilířům obrany státu. Tuto tezi berou jako naprosto samozřejmou ve všech tradičních zemích Severoatlantické aliance. A i v těch nejliberálnějších zemích uznávají, že v obranném průmyslu nelze spoléhat na všemocnou ruku trhu a že je v něm naopak potřebný pozorný dohled státu. Zbrojovky si zkrátka musí zachovat výrobní kapacity i v době míru, kdy je poptávka vojáků nižší. Většinou se to řeší nejrůznějšími státními zakázkami, při nichž mohou být tyto kapacity efektivně využity i pro potřeby civilního sektoru.

Pokud jde ale o stav obranného průmyslu v Česku, hodnotí ho odborníci vesměs slovem alarmující. Ohroženy jsou podle nich celé obory, jako je výroba lehkých zbraní a střeliva. Armáda stále ještě využívá bohatých zásob z minulosti Varšavské smlouvy, kterých má ještě na několik let. Až se ale vyčerpají, nebude už, jak říkají experti, existovat český obranný průmysl. A ve chvíli, kdy se země stane závislá na dovozu, nelze prý hovořit o suverénním státě. Ještě složitější situaci vidí odborníci ve výzkumu a vývoji, kde schází výhled do budoucna i nová generace odborníků. Celé kolektivy specialistů se už rozpadly, protože neexistuje smysluplná zakázka. Názorným příkladem může být rozprášení vývojového týmu, který přivedl na svět unikátní radarový systém Ramona i pozdější legendami opředenou Tamaru.

Prvotní příčiny současného stavu jsou všeobecně známé. Stejně jako je známý fakt, že v okamžiku, kdy jsme s překvapením zjistili, že zbraně jsou zbožím jako každé jiné, byly námi opuštěné trhy již dávno obsazené těmi, kteří nám před tím tleskali za naši příkladnou mravnost. Či spíše úžasnou naivitu polistopadové politické reprezentace. Svět se po našem velkorysém gestu ze začátku devadesátých let nestal ani o ždibíček lepší, zato Češi a Slováci zůstali chudší, o iluze i o peníze. Stát i zbrojovky měly rovněž v minulých letech možnost náležitě si "vychutnat" známou podnikatelskou zkušenost, že totiž pád dolů je dílem okamžiku. Ke každému krůčku nahoru je pak nutné vyvinout sysifovské úsilí.

Premiér Miloš Zeman před dvěma roky na veletrhu zbraní IDET v Brně prohlásil, že skončila doba, kdy se vládní činitelé chovali ke zbrojnímu průmyslu štítivě. A je také pravda, že Zeman využívá každé příležitosti během svých zahraničních cest k propagaci výrobků českého zbrojního průmyslu. Chybí nicméně nějaké systémovější kroky, podobné těm, jaké třeba vláda podniká při restrukturalizaci hutního průmyslu. Tedy především tlak na koncentraci spojenou s kapitálovým partnerstvím západních koncernů.