Spojenecký tlučhuba

Už příští týden má odjet do Afganistánu na dvě stě příslušníků české polní nemocnice. Dosud ale není jasné, z čeho budou tato i další mise financovány. Poslanci sice minulý týden vyslání vojáků do zahraničí schválili, ale zároveň zamítli vydání státních dluhopisů, které by měly financování řešit. Jak uvádí Zdeněk Vališ, hrátky kolem celé záležitosti jsou komické i trapné.

Spojenecký tlučhuba

Vládní politici doufají, že jim plán s "válečnými" dluhopisy ve sněmovně nakonec přece jen projde. Z opozice k nim zarytý odpor vyjadřuje v podstatě jen ODS. Takže když vláda opět o něco sleví, sníží požadovanou částku, a zbytek ušetří ve státním rozpočtu, ostatní opoziční strany na kompromis přistoupí. Tak už to prostě v politice chodí, zvláště když je před volbami.

Vláda může poukazovat na pokrytectví opozice. Ta se bije v prsa, jak podporuje boj proti terorismu, ale když dojde na lámání chleba a má podpořit financování zahraničního pobytu českých vojáků pomocí dluhopisů - což není u vojenských operací nic neobvyklého a nestandardního- rázem začne před zraky voličů soutěžit o titul nejšetrnějšího ochránce kapes daňových poplatníků. Jenže opozice může zase vládě předhazovat, že sama zavinila současný stav. Jestliže se vláda už loni na podzim jednoznačně přihlásila do mezinárodní koalice proti terorismu, muselo jí být jasné, že je třeba v rozpočtu na rok 2002 vytvořit rezervu, z níž by armáda mohla čerpat, pokud by k nasazení českých vojáků došlo.

Zemanův kabinet si ovšem s financemi příliš hlavu nelámal. Vždyť jeho oblíbená hračka se jmenuje dluhopisy. Klausovi občanští demokraté mají ale pravdu, když říkají, že pokud má sněmovna nějaký dluhopis schválit a zatížit budoucnost jeho splácením, měl by to být dluhopis investiční, a tedy návratný. Vláda zase může poslancům připomenout jejich rozdavačné choutky při schvalování rozpočtu, když do něj prosazovali a prosadili hodně folklórních položek ze svých volebních obvodů, aby se nyní mohli před svými voliči naparovat, že oni zajistili pro městečko rozhlednu či bustu místního velikána.

Na druhé straně jsou tyto hrátky dost komické, ale především nezodpovědné a hodně trapné. Otázkou je, co všechno lze považovat za investice a co už ne. Pochopitelně je možné uloupnout pár stovek miliónů z rozpočtů jednotlivých resortů, už beztak napnutých jako struna. Časem se pak může ukázat, že tyto chybějící milióny způsobí problémy, k jejichž řešení bude nutná částka desetkrát vyšší. Pochopitelně je možné uloupnout dalších pár stovek miliónů z běžného rozpočtu na armádu. Pak ale nechť nikdo neběduje nad tím, že armáda dál chátrá. Přitom prakticky všechny parlamentní strany nás neustále ubezpečují, že jejich cílem je, aby se stala plnohodnotným členem Severoatlantické aliance. Trapné jsou všechny kejkle politiků proto, že se odehrávají před zraky spojenců v NATO, kterým Česko dalo závazný slib, když nabídlo svou pomoc. K čemu je spojencům dobrý takový spojenecký tlučhuba?