Dvojí tvář razií
Jako každoročně vyrostla i letos po celé republice vánoční tržiště. Mnohdy větší než kdykoliv předtím. Skoro současně vytáhly úřady do boje proti jiným tržištím. Cílem je získat pro státní kasu alespoň část z každoročních asi patnácti miliard úniků na daních a dalších odvodech z pašovaného a padělaného zboží, a samozřejmě také trochu uklidnit znepokojené zahraniční společnosti. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, tato úřední aktivita vyvolává rovněž silné rozpaky.
Našim cílem je jednoznačně ukázat, že zde existuje státní autorita, že zde existuje státní moc, která nebude tolerovat porušování předpisů. Těmito slovy reagoval začátkem prosince ministr financí Bohuslav Sobotka na první celostátní zátah celníků a policistů proti padělanému a pašovanému zboží. Při něm zabavili úředníci pouze v jediném pražském velkoskladu textil a obuv za 80 miliónů korun, což objemově představovalo asi dva vlaky zboží. To se tím pádem nedostalo do stánků vietnamských obchodníků po celé zemi, ačkoliv to na první pohled nikde vidět nebylo. Po této šťáře následovaly další, už přímo na tržištích, zejména poblíž německých hranic.
Pokud vezmeme vážně slova ministra financí, že nejde o nějakou ojedinělou předvánoční akci, asi vládě zatleskáme za vykročení správným směrem. I když ten potlesk bude dosti rozpačitý. Především proto, že náprava chyb předchozích vlád vyvolává také některé otázky. Rozmach pašování a prodeje nelegálního zboží zaznamenala země okamžitě poté, co se stát na začátku devadesátých let prakticky ze dne na den vzdal kontroly nad trhem, otevřel hranice a liberalizoval migrační politiku. Potíž je v tom, že tyto zcela správné ekonomické kroky nedoprovázela od samého začátku potřebná opatření, která by zabránila zneužívat svobody podnikání. A opatření v legislativní oblasti chybí z velké části dodnes.
Jenom zásahy ex post problém nevyřeší. A už vůbec ho neřeší represe proti těm malým na konci řetězce. Problém lze ale sledovat ještě v jiných rovinách. K pracovitým vietnamským obchodníčkům má hodně běžných Čechů asi dosti ambivalentní vztah. Když sledují v televizi policejní razii na tržišti, pociťují možná škodolibou radost - konečně je skřípli. A druhý den pak vyrazí na nákupy; kam jinam než k Vietnamcům. Kde jinde by také nakoupili tak lacino? Třeba mají dokonce pravdu ti, kdo tvrdí, že díky Vietnamcům se daří tlumit v Česku sociální vášně. Nakupují u nich přece celé sociální skupiny, důchodci počínaje a mladými rodinami konče. Nemluvě už o tom, že zničením vietnamských stánkařů nepřijdou do státní kasy žádné peníze. A to z jednoduchého důvodu. Zákazníci Vietnamců si většinou předražené, pravé značkové zboží prostě nemohou dovolit. Také tento rozměr problému tady je, aniž by člověk jeho připomenutím jakýmkoli způsobem obhajoval daňové úniky a jiné kriminální činnosti, k nimž dochází při stánkovém prodeji. A člověk nemusí být vůbec socialistou, aby mu do duše vneslo smutek totální vítězství kapitalismu nad zdravým rozumem. To když televizní reportér na závěr reportáže z razie na tržnici připomene, že zabavené zboží, bundy, boty, košile apod. v hodnotě desítek miliónů korun bude úředně spáleno. Nesmí být použito ani na charitativní účely. Zvláště v době, kdy se lidé při adventních koncertech skládají po stokorunách na dětské domovy, bezdomovce či postižené povodněmi dostávají ony razie dosti nechutnou tvář.
