Elegance první republiky
Dnes bude historická rubrika věnována hlavně ženám. Jak mi řekla její autorka Eva Petržílková, řeč bude o jednom významném období v historii české módy.
"Nejstarší oděv, který tady je, je empírový plášť z období kolem roku 1820. My sami ho ve sbírce nemáme, proto jsem si ho vypůjčila v muzeu v Havlíčkově Brodě. Je vatovaný a nese známky takového pozdního empírového stylu. Má trochu nabrané rukávy a kuželovitě se rozšířuje, ale jinak má ten typický znak empírové módy. Za ním potom následují šedomodré biedermeierské šaty. V biedermeieru se velice často používaly vatované živůtky, tzv. špencry, které velmi často nahrazovaly svrchní kabáty. Přes ně se nosily šátky. Secese - byly to jednak zase ty oblíbené pelerínky, tak, jak je známe například z kreseb od Luďka Marolda. Nosily se ovšem i delší pelerínky, ale i dlouhé pláště. V té době také zobecněl kostým jako oděv zimní i na přechodné období."
Tak začala moje prohlídka nové výstavy oblečení v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Ve vitrínách jsme si společně s dr. Evou Uchalovou prohlížely vlněné šály, šátky, vatované šaty, peleríny, pláštíky, zimní kostýmy, dlouhé pláště a dokonce luxusní večerní modely a zároveň vzpomínaly na zajímavá období ve vývoji české módy posledních dvou století.
Dozvěděla jsem se mnoho zajímavostí - například, že až do 60 let 19. století se všechny modely šily ručně...
"Muselo to trvat určitě déle než šité na šicím stroji, protože ty střihy jsou velmi pracné a má to spoustu drobných výzdobných detailů. Určitě se tomu tedy museli věnovat víc než vyžaduje dnešní móda, ale když si vezmete, kolik věcí se vyšívalo, jak se pěstovaly ruční práce, učily se už na obecných školách, tak si myslím, že to byla skutečně běžná záležitost."
Většina exponátů pochází od anonymních výrobců, ale objevují se zde i jména známých českých firem. Návštěvník si tak může udělat představu, jakým směrem se ubírala v českých zemích "paní móda" v různých obdobích. A které zajímají dr. Uchalovou nejvíce?
"No, já mám nejraději třicátá léta. Zdá se mi, že to nejlépe vyhovuje potřebám moderní ženy."
Právě v době mezi dvěma světovými válkami dosáhla česká móda evropské úrovně a módními znalci bývá často považována za velmi důležitou. Tehdy začaly vznikat proslulé luxusní české firmy - jako byly dům Arnoštky Roubíčkové, salony Oldřicha Rosenbauma a Františka Bárty. Ovšem nejznámějším byl Módní dům Hany Podolské, který sídlil nejdříve v Lucerně a později v prestižním paláci Italské pojišťovny na Jungamnnově náměstí. Chodili sem hlavně bohatí - manželky prominentů, herečky a zpěvačky. Vznikaly zde elegantní róby herečky Adiny Mandlové, rozverné šaty Nataši Gollové, skvěle střižené kostýmy Hany Vítové, ale také modely pro automobilovou závodnici Elišku Junkovou a paní Hanu Benešovou.
Řada tehdejších českých salonů hledala inspiraci v zahraničí. Zatímco za monarchie byla pro Čechy a Moravu vůdčím městem módy Vídeń, po roce 1918 se český módní svět obrátil k Paříži. České listy měly dokonce ve městě nad Seinou své dopisovatelky.
"Dovážely se módní časopisy, majitelé těch módních závodů, návrháři jezdili pravidelně na módní přehlídky do Paříže. Tady ten kontakt se světovou módou byl velice úzký."
Zasloužila se o to hlavně mladá generace módních redaktorek, včetně Mileny Jesenské, které chtěly vytvořit nová styl moderní ženy. Podrobně referovaly nejen o přehlídkách, ale také o českých salonech. V nejoblíbenějších dobových listech, jako byly Eva, Elegantní Praha, Módní revue, Móda a vkus a Módní listy se například dočteme, že o Češkách se začínalo mluvit jako o druhých Pařížankách a o Praze jako o druhé Paříži. Z Francie, jak mi řekla paní Uchalová, přišly do českých zemí o módní přehlídky.
"Začaly se provádět u firmy World ve Francii v poslední čtvrtině 19. století, potem jezdil po Evropě Paul Poiret se svými manekýnkami a u nás, v Čechách, začala s módními přehlídkami paní Podolská. Bylo to období po vzniku republiky, kolem roku 1920. Ty přehlídky souvisely také se vznikem vzorkových veletrhů."
První dáma české módy Hana Podolská tehdy dobře věděla, jak propagovat svou firmu. Její modely byly k vidění nejen na přehlídkách (první proběhla v Haškově kabaretu v roce 1922), ale také ve filmech. Možná si některý z posluchačů vzpomene na scénu z Fričova filmu Katakomby, v níž Adina Mandlová vybírá šaty na večerní slavnost. V záběru je na víku jedné krabice vidět velký nápis: Modelový dům Hana Podolská, který tehdy pro film navrhl kostýmy. Díky černobílým filmům máme dnes jasný obraz, jak lidé dříve žili, jak se chovali i jak se oblékali. A dokonce i u koho šili.
Jako první spolu s Oldřichem Rosenbaumem zaměstnávala paní Podolská také profesionální manekýnky. Zajímavostí ale bylo, že modely často předváděly i dámy ze společnosti a známé herečky. Tehdy se už začala objevovat i jména významných módních návrhářů:
"Pokud sledujeme vznik takových těch moderních, největších českých salonů, pracovali tam módní návrháři, kteří právě byli v kontaktu s Paříži, s pařížskými salony, jezdili tam pravidelně na módní přehlídky, odtamtud si přiváželi kresby, zachycovali si ty modely, které tam byly předváděny, i když se to nesmělo dělat přímo na těch přehlídkách. Po ních si do skicáků zaznamenávali, co si pamatovali. Byla to například u Podolské Hedvika Vlková, později profesorka, zakladatelka módního ateliéru na Vysoké škole umělecko-průmyslové. U Rosenbauma tuto funkci plnil nějaký pan Berger, který přišel z Vídně, později potom Zdenka Fuksová, jako střihač pracoval pan Vobecký - napřed u Rosenbauma, potom přešel k Pdolské. Těch jmen byla celá řada a vytvářeli tradici české módy, která se vlastně přenesla dokonce i přes válku až do těch padesátých let a vlastně do současnosti."
Tolik o eleganci a módním životě první republiky dr. Eva Uchalová. Jak ještě dodala, v roce 1939 obdržel modelový dům Hany Podolské jednu ze tří prvních cen na mezinárodní výstavě řemesel v Berlíně. Praha se tak zařadila na druhé místo za Paříž a Berlín. Paní Podolská ale nemohla tehdy tušit, že jejímu salonu už nezbývá ani deset let existence. V roce 1948 byl, podobně jako s ostatními módními salony, s její rodinnou firmou konec - byla zestátněna. Pod názvem Eva ale působil až do roku 1991.