Etnolog Stanislav Brouček o svém výzkumu českého exilu /2./
V rubrice Češi v zahraničí jsme nedávno představili projekt etnologa Stanislava Broučka, který se už pátým rokem věnuje výzkumu českého exilu. Soustředí výpovědi exulantů, kteří po únoru 1948, po srpnu 1968 i v pozdějších letech odcházeli z bývalého Československa do emigrace. O své zkušenosti s útěkem do zahraničí a o začátcích nového života v exilu hovořili s dr. Broučkem lidé v Americe, Austrálii, Jižní Africe i v řadě evropských zemí. Někteří z nich přiznali, že o těchto zážitcích nemluvili třeba desítky let. Tyto unikátní výpovědi jsou nyní uloženy ve Státním archivu v Praze i v knihovně kdysi zakázané literatury Libri prohibiti. S Milenou Štráfeldovou hovořil Stanislav Brouček i o tom, zda Češi v zahraničí drží pospolu.
Jak dlouho jim trvalo, než vystřízlivěli a pochopili, že ta jejich idea návratu byla chybná?
"Jak kde. Například v Paříži na zlomu 40. a 50. let se v dobových tiskovinách vedla diskuse o tom, jakou tvář má mít český exil. V některých tiskovinách, kterých bylo velmi mnoho, se objevuje názor, že je sice velmi důležité a podstatné plnit to základní zadání, proč tam jsou, to znamená hledat cestu pro návrat do svobodné vlasti. Že je ale také třeba si uvědomit, že už tady žijí dva, tři, čtyři roky a že pravděpodobně zapomínají na to, že tu budou žít ještě nějakou dobu, a musejí proto myslet na život jednotlivých tamních komunit. Bezprostředně si to uvědomovali po několika letech, pak ale přicházely další impulsy zvenčí, které je přesvědčovaly o tom, že doba návratu do svobodné země se vzdaluje. Definitivní pak byl rok 1956, maďarské události, které přesvědčily o tom, že to pro Evropu může být ještě horší, nežli to zatím je."
Vedlo to u těch k lidí velké deziluzi? K tomu, že se uzavřeli do sebe a třeba i opustili krajanské struktury?
"Někteří ano, někteří ale naopak zvýšili svoji aktivitu."
Vzpomenete si na nějaké příklady, jak to lidé prožívali? Já jsem o tom hovořila třeba s Josefem Mašínem, tam je to samozřejmě zvlášť radikální. Zajímalo by mne ale, jak tohle prožívali i ne tak radikální a bojovně naladění lidé. Jak se smiřovali a vyrovnávali s tím, že v exilu zůstanou zřejmě už nadosmrti?
"Během toho, jak ubíhaly týdny, měsíce a roky a oni založili rodiny, začaly jim dorůstat děti, tak se čas zakotvil v úplně jiných problémech, nežli s kterými tam přišli. A to je úplně odlákalo od potřeb přemýšlet o tom, že exil je pravděpodobně na věčné časy."
Čili zvolili pragmatičtější přístup a každodenní život v zahraničí je jakoby víc vstřebal. Jak se to projevovalo v rodinném životě? Byla tam větší tendence vyhledávat si v zahraničí české partnery, zakládat české rodiny, anebo naopak tendence asimilovat?
"Ze vzorků, které jsem dělal v jednotlivých zemích, vyplývají obě tyto tendence. To znamená snaha co nejvíce zachovat češství pro budoucí generace, ale také se objevovala a možná převažovala ta tendence praktická, že pro děti, které dorůstaly v úplně jiném jazykovém prostředí, to většinou bývala přítěž. Stávaly se i situace, kdy dospívající dítě ve čtrnácti, patnácti letech rázně řeklo rodičům: dost, přestaneme mluvit česky, já z toho mám problémy. Některé rodiny to nezvládly a přistoupily na to, že se doma začalo třeba mluvit anglicky. Dá se vystopovat, proč se některé rodiny toho češství držely, protože tam bylo třeba silné kulturní zázemí. Například ti, kteří prošli kantorskými rodinami, to je vždycky velmi silné. Nebo děti legionářů, co si tak namátkou vzpomínám, tak tam ta vazba byla velká."
Setkal jste se někdy i s českými komunitami, které se sdružovaly na náboženském nebo církevním základě? Napadá mne, že třeba v Ženevě je dost českých evangelíků, kteří drží pohromadě kolem českého kostela. Je i toto pro Čechy, kteří jsou obecně bezvěrci, nějaký jednotící prvek? Setkal jste se s tím?
"Jenom v náznacích, nemyslím, že by to bylo silné. Do prostředí, která by pro to byla typická, jsem se nedostal."
Vraťme se ještě k rodinám: pokud v zahraničí Čech nebo Češka vstoupili do smíšeného manželství, a vy jste měl možnost poznat blíž i tu rodinu, podařilo se partnera ze zahraničí nějakým způsobem "počeštit"?
"Toho jsem asi našel jako šafránu. Případů, které by vedly k tomu, že se partner naučil dobře česky, je velmi, velmi málo."
Já nemyslím, že by se přímo naučil česky, to je určitě velmi obtížné, ale namátkou si vzpomínám například na paní Schmalzried, která je duší České besedy v Belgii. To je právě jeden z těch případů. Její manžel je Američan, který "hoří" pro všechno české. Zaznamenal jste podobné případy?
"Podobných případů jsem opravdu moc nezaznamenal."
A v té další generaci? Říkáte, že děti v pubertě často začnou protestovat proti tomu, že se mluví česky a že rodina udržuje určité češství jako tradici. Nastává třeba po několika letech zlom, že ty děti jdou naopak už bez rodičů do Česka, studovat nebo pracovat?
"To se stává velice často v severských zemích, v Norsku nebo ve Švédsku. Děti, které moc neumějí česky, i když oba rodiče jsou Čechy. Ty děti se narodily tam a po roce 1990 začaly objevovat něco v českém prostředí. Většinou je to Praha. Když přijely z toho severu do Prahy a začaly sem brát své kamarády, tak se měly čím chlubit. A to vyvolalo jejich hrdost nebo vědomí, že rodiče pocházejí odněkud, kde to stojí za to. A začaly se zajímat o češtinu a učit se ji."
