Exilovému spisovateli Janu Benešovi komunistický režim v Československu zadržoval deset let děti
"Každé vyprávění o pracovních táborech stojí nutně v Solženicynově stínu. Pro mne je ale Druhý dech lepší knihou než Ivan Děnisovič." - Tato slova napsal Graham Greene o Janu Benešovi, českém spisovateli a autoru syrových povídek z vojenského a vězeňského prostředí v komunistickém Československu. Beneš byl posledním autorem, kterého režim v 60. letech z politických důvodů uvěznil. V roce 1966 totiž poslal několik článků do Tigridova Svědectví. Byl odsouzen na pět let a teprve amnestie prezidenta Antonína Novotného po půl druhém roce mu vrátila svobodu. Stačil tu tak prožít pražské jaro, srpnovou okupaci i začátek normalizace. Na poslední chvíli, těsně před dalším zatčením, odešel za hranice. Ve Spojených státech pak prožil víc než dvě desetiletí. Na jeho osudy v exilu i po návratu do Česka, kde nyní mimo jiné řídí časopis pro zahraniční Čechy Nový Polygon, se Jana Beneše ptala Milena Štráfeldová:
Kdy jste z Československa emigroval?
"Do exilu jsem odešel v roce 1969. Příliš pozdě, protože jsem si pořád myslel, že se to nějak ušvejkuje."
Rovnou do Spojených států?
"Nikoliv do Spojených států, ale do Francie. Přibližně po půl druhém roce se na mne usmálo štěstí, a teď cituji Voskovce, který říkal, že poslední štěstí měl v životě, když dostal americké imigrační vízum, a já to opakuji po něm. Poslední štěstí jsem měl, když jsem se směl legálně přistěhovat do Ameriky."
Odešel jste tam s rodinou?
"Odešel jsem tam pouze s manželkou. Děti nám tady bohužel drželi, protože jsme utíkali příliš pozdě. V roce 1968 se dalo odjet s celou rodinou, já jsem si ale myslel, že dokud ještě vycházejí noviny, tak se dá něco dělat. Takže jsem odcházel až v noci z 9. na 10. říjen 1969. Tím dnem končila platnost všech cestovních dokladů a vydávaly se nové. A já jsem to chytnul deset minut před půlnocí, díky kamarádovi od Pohraniční stráže, který se mnou sloužil na vojně."
To je dost dramatický odchod...
"To bylo dost dramatické. My jsme věřili, že když budeme oba venku, tak za námi děti pustí. Bohužel je ale nepustili."
Jak dlouho to trvalo?
"Trvalo to deset let. Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu, kterému jsme to dali vyšetřovat, protože rozdělení rodiny se počítalo mezi válečné zločiny, nám po sedmiletém vyšetřování sdělil, že to není trestné, neboť ti lidé pouze konali svou úřední povinnost."
Kdo Vám potom ve sjednocení rodiny pomohl? Červený kříž?
"Kupodivu nám pomohla náhoda. Syn mezitím dorostl tak, že to vzal sám přes zelenou hranici. Museli jsme dát nějaký úplatek, aby se dostal na univerzitu a nemusel na vojnu. Na vysokoškolský index pak odjel do Rumunska a z Rumunska už se to prostě "nějak udělalo". A s dcerou to bylo tak, že nám už sedmatřicátou žádost o sloučení rodiny ministerstvo vnitra z důvodu státního zájmu zamítlo. Do toho já jsem se dozvěděl, že senátor Kennedy je právě Moskvě a že se tam dostal do sporu s policií. To samozřejmě nebylo Rusům příjemné, protože Kennedy byl takový jejich člověk ve Spojených státech a vždycky prosazoval přátelství se Sovětským svazem za každou cenu. A tehdy já jsem dostal jednou za život dobrý nápad. Zvedl jsem telefon, zavolal jsem mamince do Prahy a u vědomí toho, že ten telefon je určitě odposlouchávaný a že tuto zprávu bude muset někdo dát dál, jsem matce řekl, že v této chvíli mluví senátor Kennedy o osudu naší dcery s panem Gromykem. Nebyla to pravda, blufoval jsem, ale počítal jsem s tím, že nikdo z našeho vedení nebude mít žaludek na to, aby se šel Gromyka zeptat. A skutečně za čtyři dny zrušil ministr vnitra původní rozhodnutí, naše dcera dostala pas a vyjela."
To je taková smutná česká švejkovina. Jaké byly Vaše osudy v exilu?
"Já jsem původně odešel do Francie, protože francouzština byl jediný jazyk, kterým jsem se dejme tomu domluvil. Do Ameriky jsme nešli, protože jsme byli zpracovaní komunismem, že ta země není pro Evropany. I když jsme komunismu nevěřili, tak to v nás zůstávalo. Pak se nám ale vše muselo zdát lepší než Francie, takže když jsme do USA vyjeli, zjistili jsme, že to je země dobrá. Přestože jsem nemluvil anglicky, od začátku jsem dokázal uživit sebe i rodinu. Vyšly mi tam dvě knížky, navíc jsem získal vážnost tím, že jsem neseděl a neříkal: živte mne, já jsem český spisovatel v exilu. Šel jsem dělat do železáren, když už jsem se trochu domluvil, a když jsem se domluvil ještě lépe, šel jsem na Harvardovu univerzitu. Tam se mi z několika důvodů nelíbilo, tak jsem si našel jiné místo v Kalifornii, a tam už jsem vydržel."
Ve Spojených státech jste byl úspěšný. Co Vás přimělo vracet se zpátky?
"Já jsem měl motivaci, že tam musím dělat něco proti komunismu. Můj táta byl legionář za druhé světové války a ta historie se opakovala. V exilu se bojovalo proti domácí nesvobodně zvolené vládě. A když důvody, pro které jsem nebyl doma bezpečný, pominuly, tak jsem si myslel, že tady budu moci ku prospěchu této země uplatnit to, co jsem se venku naučil. To jsme si pochopitelně mysleli mnozí."
Ve kterém roce jste se vrátil?
"Já jsem se vrátil až v roce 1993, protože jsem měl nějaké závazky, které bylo nutno splnit, a dluhy, které bylo nutno doplatit. Ono se snadno utíká, když vám nějaký policajt řekne: já nevím, co plánujete, pane Beneš, ale jestli neodjedete do rána, tak už neodjedete. To byla ta noc, kdy zavřeli Škutinu a Pachmana a tyto lidi. A já jsem tudíž odešel, protože jsem v base už dvakrát byl a vždycky to byla veliká zátěž pro zbytek rodiny. Tohle tedy pominulo, nebyl tu ten důvod, že vás zítra zavřou. Takže bylo nutno nejdřív splnit své závazky, a pak teprve jsem jel zpátky."
Nastalo po návratu zklamání?
"Pochopitelně nastalo zklamání, protože ty předpoklady, které jsme kladli do listopadového převratu, se nenaplnily. Ale entuziasmus je vždycky zavádějící. Mohlo to ale být lepší, to přiznám."
Teď se dostaneme konečně k Polygonu. Vy se angažujete v jeho vydávání i v jeho náplni. Komu je Polygon určen?
"Polygon vychází už čtyřiadvacet let a já se v něm těch čtyřiadvacet let angažuji. Angažoval jsem se v mnoha československých časopisech, které vycházely v exilu. Bylo jich tři sta, ne že bych ale přispíval do všech. Pravidelně jsem psal do Amerických listů, do Jara v Jižní Africe a do Reportéra, což byl předchůdce Polygonu. Je známo, že Reportér byl zakázán v roce 1968. Po roce 1990 začal znovu vycházet, pak ale brzy zkrachoval, a protože jeho název byl chráněný, přejmenovali jsme ho na Polygon, je to ale tentýž časopis. Vycházel v redakci a v majetku pana Friedeho z Curychu. Ten byl bohužel předloni postižen mozkovou příhodou a nemohl se o časopis dál starat. Navíc to bylo komplikováno tím, že jakýsi krajan z Kanady Polygonu odkázal asi milion a vznikla tahanice, kdo ten milion má vlastně dostat, když majitel je prakticky v bezvědomí. Naštěstí se tu dal dohromady kroužek lidí, pro které byl Polygon publikační možností, které nám jiná periodika v této zemi nedopřávají, tak jsme ho začali vydávat pod patronací pana Primuse."
Je tedy Polygon určen spíš pro čtenáře v Česku nebo pro zahraniční Čechy?
"Musím říct, že dnes už naštěstí jedeme tak padesát na padesát, protože dobrá polovina nákladu už je distribuována tady. Dokonce se prodává už i na stáncích, lidi ho kupují a dokonce nám píší, že jsou spokojeni i s obsahem. To mne pochopitelně naplňuje pocitem zadostiučinění."
Jaká jsou hlavní témata? Čemu se především věnujete?
"Věnujeme se kultuře, politice a zprávám ze světa, abych tak řekl."
Věnujete se trochu víc i těm tématům, která Čechy v zahraničí víc zajímají, občanství, volbám, restitucím?
"Tohle tam samozřejmě má své místo. Musím říct, že jsem zarazil již nekonečnou debatu o českých hříších na sudetských Němcích, protože jsem dospěl k názoru, že nemá cenu psát, kolik kdo kdy komu zabil lidí, aniž by to mělo jakýkoli závěr. Tato diskuse se tam vedla patnáct let. Čili my se věnujeme problematice, jako jsou restituce, jako je vývoj politické situace v Česku, různé věci, které v našem tisku už zapadly, se tam opět připomínají, máme tam i pravidelnou kroniku, která lidi v zahraničí informuje, co se právě stalo. A máme samozřejmě svůj pohled, který se v mnohém liší od pohledu domácího. Máme pravidelný okruh spolupracovníků, máme vždycky něco z Vatikánu, z Austrálie, vždycky něco o Jižní Africe. Různí lidé, kteří jsou naši příznivci a cestují po světě, nám posílají reportáže z exotických zemí. Jeden náš botanik pracoval v Kalahari, takže tam máme na pokračování velikou reportáž právě z Kalahari a o křovácích a jiných specialitách."
Jan Beneš je autorem řady knih, které vyšly i v anglickém a německém překladu. Na Harvardu přednášel českou literaturu, pro americkou armádu napsal studii o dějinách Československa, v českém i krajanském tisku dodnes publikuje úvahy, které vyvolávají velkou polemiku. Byl ale také horníkem, kulisákem a taxikářem v Čechách nebo prodavačem aut a instruktorem jízdy na koni v Americe. Posledních jedenáct let trvale žije v České republice.
