Farářka Alexandra Jacobea slouží bohoslužby i v pražském Rock Café
Může být žena vysvěcena na kněze? V Českobratrské církvi evangelické je to už od roku 1953 běžná věc. Dnes farářky tvoří asi 30 procent evangelických duchovních. Jednou z nich je Alexandra Jacobea, která působí jako farářka evangelického sboru v pražských Dejvicích.
Alexandře je 40 let, pochází z Brna a její nezvyklé příjmení Jacobea odkazuje na pouť do Santiaga de Compostela. Tradiční bohoslužby slouží v kostele v Dejvicích, ty netradiční v Nekostele – duchovní restauraci na Národní třídě.
„Nekostel je projekt, kterého se účastním a který je podporovaný Českobratrskou církví evangelickou. Jde o restauraci ve smyslu obnovy ducha. Má za cíl zpřístupnit slavení bohoslužeb i lidem, kteří nejsou doma v církvi nebo nerozumí jejímu jazyku. Jsou to takové experimentální, nízkoprahové bohoslužby,“ vysvětluje.
Nekostel se koná jednou měsíčně v jednom ze sálů Rock Café na Národní třídě. Bohoslužba je vždy provázena živou hudbou různých interpretů, ale – jak upozorňuje Alexandra – na rozdíl od slavení v církvi se obvykle nezpívá.
„Zpíváme třeba před Vánoci, kdy k nám chodí hrát naši oblíbení Muzikanti bez domova. Není ovšem nutné se přidat, což je první věc, na kterou člověk narazí zejména v naší církvi, kde je při bohoslužbách společného zpěvu opravdu hodně. Kromě muziky máme také agapé, tedy drobné občerstvení po bohoslužbě. Je to prostor pro sdílení, rozhovor, dotahování témat zmíněných při kázání nebo pro reakci. Jsme ale zvyklí, že na nás účastníci reagují i během bohoslužeb.“
Jací lidé Nekostel navštěvují?
„Jsou to lidé, kteří hledají místo, kde by mohli slavit bohoslužbu, kde by mohli zakotvit. Jsou to i často ti, kdo mají nějakou bolestnou zkušenost s církví, možná z ní na nějaký čas odešli a teď jí zkoušejí dát další šanci. Já je za to obdivuji a jejich postoje si vážím. Někdy také přijdou lidé, jejichž blízcí, příbuzní nebo partneři jsou praktikující křesťané, ale oni sami k tomu vztah nemají. Nekostel je příležitost tyto lidi pozvat a dát jim trochu ochutnat, nechat je navnímat to, co je pro nás v životě tak důležité.“
Jaká byla vaše cesta k víře a co vás přivedlo právě do Českobratrské církve evangelické?
„Vyrostla jsem v rodině, která nebyla křesťanská, ale vždycky jsem měla mezi křesťany kamarády. Důležití pro mě byli jedni přátelé, kteří bydleli poblíž naší chalupy. Byla to praktikující rodina a u nich doma jsem začala víru objevovat a žít. Nepamatuji si nicméně na žádný bod zvratu. Myslím, že jsem byla věřící odmala, jen jsem v tomto ohledu neznala žádnou praxi. Na prahu dospívání jsem si řekla, že bych chtěla někam chodit a patřit. Měla jsem to štěstí, že moji rodiče si přibližně v tu samou dobu řekli to samé. Můj bratr vůbec k církvi neinklinuje, ale pro mě s rodiči je to nějaká sdílená zkušenost. Po troše hledání jsme narazili na sbor Českobratrské církve evangelické v Brně-Husovicích, kam tehdy přišel farář Štěpán Hájek. Byla to pro mě důležitá osoba. Cítili jsme se tam dobře a už to šlo ráz na ráz – já jsem požádala o křest a moji rodiče o obnovu manželského slibu. Byla to pro mě silná zkušenost i z toho důvodu, že dospívající se obvykle vůči svým rodičům vymezují a odcházejí z církve, protože rodiče v ní žijí, případně do církve míří, protože rodiče v ní nežijí. Já vnímám jako dárek, že to pro nás byla společná cesta. Vymezovat jsem se musela v jiných oblastech…“
Studovala jste Evangelickou teologickou fakultu v Praze a také jste strávila rok na studiích teologie v Ženevě. Dají se tyto dvě zkušenosti srovnat? Čím vás obohatilo studium ve Švýcarsku?
„Ženeva byla úžasná. Do Švýcarska se moc ráda vracím, a kdybych měla tu možnost, ráda bych tam nějaký čas žila. Na obou fakultách nás tehdy studovalo málo a dobře jsme se znali. Studium ve frankofonní oblasti má svá specifika, vzdělávací systém je trochu jiný, ale mně to nedělalo problémy, protože jsem v Brně vystudovala bilingvní francouzské gymnázium. Na ženevské univerzitě mě asi nejvíc ovlivnila skupina studentů, se kterými jsem řešila, zda přijmout ordinaci a stát se faráři, nebo ne. Na praktickou teologii jsme měli výjimečného pana profesora, který nás dovedl hezky postrčit. Stále jsme si totiž kladli otázku, zda jsme k duchovní službě opravdu povolaní. Pan profesor byl velmi laskavý člověk, ale jednou při obědě už nevydržel a zeptal se nás, zda náhodou nečekáme, že dostaneme zlatou obálku nebeskou poštou… ‘To vás nikdy nikdo nepovzbuzoval?‘, ptal se nás. ´Povzbuzoval, povzbuzoval´, kývali jsme. ‘No tak to je asi ono, nemyslíte?’ Ze Ženevy jsem tedy odjížděla s myšlenkou, zda to nezkusit. Do té doby jsem si myslela, že budu učit francouzštinu, protože jsem nějakou dobu studovala paralelně pedagogickou fakultu.“
Jakým procesem jste tedy musela v rámci vaší církve projít, abyste se stala farářkou?
„Ještě jako studentka jsem absolvovala praxe. Pak jsem se stala zaměstnancem církve a absolvovala další roční praxi, které říkáme vikariát. To znamená, že člověk pracuje ve sboru s nějakým zkušeným kolegou a zároveň jezdí na semináře, které jsou vysloveně určené pro vikáře, a obohacují jejich formaci. Pokud získá po tomto roce dobrá hodnocení a cítí se na to, může se stát farářem. Já jsem farářkou od podzimu 2011. Nastoupila jsem tehdy do brněnského sboru, v němž jsem předtím absolvovala vikariát.“
Naše práce je spíš o osobních obdarováních
Od roku 2021 působíte v Praze-Dejvicích. Jak vás, jako farářku, ve sborech přijali?
„V Brně už mě rok znali, takže překvapeni nebyli a tady v Praze zase věděli, koho si zvou, moji práci už nějakou dobu sledovali. Žádné udivené nebo negativní reakce jsem nezaznamenala. Mám dojem, že občas je pro sbory větší výzva přijmout faráře nebo farářku – tady se to týká mužů i žen – kteří jsou takzvaně singl. Sbory často mají očekávání, že farář/ka přivede do společenství další rodinu, což je jistě důležité. Někdy ale není lehké se s těmito očekáváními porovnat.“
Setkala jste se někdy, jako žena, s nějakými omezeními nebo negativními reakcemi? Jak na vás lidé, mimo vaši církev, reagují?
„Někteří jsou překvapení, protože zkrátka nevědí, že tuto profesi může dělat žena. Mám ale pocit, že jak stárnu, je to čím dál tím lepší. Když jsem začínala a bylo mi 26 let, udivených reakcí bylo daleko víc. Někdy člověk vyslechne na svou adresu něco, co není příjemné, ale ve srovnání s pozitivní odezvou, které se mi dostává, je to zanedbatelné.“
Je na vaší práci něco ryze ženského? Pociťujete nějakou výhodu v tom, že jste žena?
„Přiznám se, že se v tomto ohledu dělení na muže a ženy dost bráním. Myslím, že naše práce je spíš o osobních obdarováních. Je k ní potřeba umět naslouchat, být empatický, ale to není něco, co mají výlučně ženy. Znám řadu mužských kolegů, kteří jsou na tomto poli hodně silní.“
Lidé se na vás mohou obrátit s organizací křtu, svatby nebo pohřbu, věnujete se duchovnímu doprovázení, práci s dětmi, mládeží, s rodinami i s hendikepovanými lidmi. Co vás na práci farářky nejvíc baví?
„Připravovat kázání a chystat bohoslužby. Říkám to s jistým chvěním, protože mám před každými bohoslužbami trému. Vždycky je to zápas, ale mám ten proces moc ráda.“
Z vašeho bytu v dejvickém činžovním domě jsme sešly o několik pater níž, do suterénu, kde sídlí váš sbor...
„Ano, můžu chodit do kostela v papučích! Tento prostor byl v roce 1997 upraven z bytu a dvou sklepů. Rekonstruovali ho architekti přímo ze sboru. Tady tedy slavíme bohoslužby. Třeba během masopustu tu hrála zhruba patnáctičlenná kapela. Po bohoslužbách máme posezení u kávy, během kterého se tentokrát uklidily židle, rozložily se stoly a najednou tu bylo místo pro společný oběd pro 80 lidí. Tuto variabilitu prostoru mám moc ráda. Líbí se mi i to, že je kostel v suterénu a nemůže si tedy zakládat na tom, jak sám o sobě vypadá. Mám ráda i vitráže, které zpřítomňují dary Ducha svatého podle listu Galatským. Na noc jsou osvětlené, takže když se člověk vrací večer domu, jde vstříc světlu… I místní tak vědí, že je tu kostel.“
První farářky
První ženy – farářky byly v tehdejším Československu paradoxně ordinovány v letech nesvobody, kdy byl náboženský život silně omezován totalitním režimem. Církev československá husitská (založená roku 1920) vysvětila, jako jedna z prvních v Evropě, dvě ženy v roce 1947, tedy těsně před nástupem komunistické diktatury.
Českobratrská církev evangelická, která tvoří spolu s římskokatolickou a husitskou církví, trojlístek největších církví v republice, povolává ženy k duchovenské službě od roku 1953. V tom roce byly v Poděbradech ordinovány čtyři ženy: Alena Šounová, Antonie Slámová, Eva Nechutová a Jarmila Hartová. Slámová pak jako první evangelická farářka v Čechách oddala manželský pár.
Za zmínku stojí, že první absolventkou teologie v Čechách byla Růžena Opočenská, která zahájila studium roku 1922 na Husově československé evangelické fakultě bohoslovecké. Na farářku sice nikdy vysvěcena nebyla, ale fakticky tuto službu vykonávala během 2. světové války, když zastupovala svého manžela, faráře Bohumíra Opočenského, který byl vězněn v koncentračním táboře Dachau.
Ordinaci žen umožňují v Čechách i slezští evangelíci a metodisté. V roce 2024 poprvé vysvětila dvě ženy na kněze (presbyterky) i česká Starokatolická církev.
Ženy a římskokatolická církev
Ačkoliv kněžské svěcení žen je Vatikánem zakázáno, biskup Felix Maria Davídek v komunistickém Československu tajně vysvětil celou generaci kněží, včetně ženatých mužů a tří žen. První ženu, svou blízkou spolupracovnici Ludmilu Javorovou, vysvětil v roce 1970 „pro ženské věznice a tábory“. Výkon kněžské služby jí byl oficiálně zakázán roku 1996.
Související
-
Inspirativní příběhy: Od průkopnic k ženám současnosti
Objevte s námi inspirativní příběhy žen, které se prosadily v „tradičně mužských“ profesích. A připomeňte si průkopnice, které položily základy pro dnešní generace.
