Francouzští studenti Erasmu v pražské karanténě

Ilustrační foto: StartupStockPhotos/Pixabay, CC0

Od poloviny března, kdy česká vláda kvůli šíření koronavirové infekce uzavřela hranice, z České republiky odcestovaly tisíce zahraničních studentů programu Erasmus. Někteří z nich se přesto rozhodli epidemii přečkat v Praze.

Ilustrační foto: StartupStockPhotos/Pixabay, CC0

Pierre-Louis a Pierre studují politologii na univerzitě v Bordeaux. Jejich studijní pobyt na Karlově univerzitě probíhá už druhý semestr.

„Nechtěl jsem svou stáž ukončit jako mnozí jiní, ve zmatku a rychle“, vysvětluje Pierre-Louis.„Navíc se v Praze cítím bezpečněji než ve Francii. Kdybych se vrátil, riskoval bych, že se cestou nakazím a bude pak nemocná i moje rodina. Pražská univerzita nám navíc vytvořila dobré podmínky k práci, umožňuje nám sledovat přednášky on-line. Navíc tady mám kamarády, takže jsem se příliš dlouho nerozmýšlel.“

„Mám pořád co dělat“, dodává Pierre, a vysvětluje, že univerzita v Bordeaux odmítla svým studentům v Čechách studijní pobyt předčasně uzavřít a uznat jim přednášky, které ještě neabsolvovali. „Sleduji výuku na internetu a popravdě řečeno mám dost práce. Stále musíme studovat různé texty a průběžně odevzdávat zadané úkoly. Ale samozřejmě mi zůstává trochu času i na sledování filmů a na sport. Na začátku svého pobytu v Praze jsem se pustil do studia češtiny a i v tom teď pokračuji.“

Na omezení se dá zvyknout

I když vyhlášení nouzového stavu studentům Erasmu značně zkomplikovalo situaci, Pierre-Louis opatření nastolená českou vládou uvítal:„Připadá mi dobré, že česká vláda zareagovala hned na začátku epidemie. Myslím, že to bylo účinné. Navíc se i k nám, zahraničním studentům, potřebné informace dostaly okamžitě. Jediné, co bych zdejší vládě vytknul, je možná nedostatečné testování. Celkově si ale myslím, že Česká republika měla co do boje s koronavirem oproti Francii značný předstih. Nicméně Česko je daleko menší země, takže je těžké srovnávat…“, domnívá se Pierre-Louis. A jeho kamarád Pierre optimisticky dodává: „Je samozřejmě nepříjemné nemoct chodit ven, ale člověk si zvykne. Jsem stále v kontaktu s rodinou a s přáteli, často si telefonujeme, takže žádné velké odloučení nepociťuji. Důležité je si uvědomit, že tahle situace nebude trvat věčně. Myslím, že do dvou měsíců se život vrátí do normálu.“