Fráze není ustálené rčení, ale ustálené lhaní
V dnešním pokračování cyklu Čeština, jak ji neznáte, se naše spolupracovnice z Belgie Michaela Swinkels - Nováková zabývá frázemi a frazeologismy. A uslyšíte také, co si o frázích myslel například Karel Čapek:
Vezměme si frázové sloveso „vzíti“. Kromě základního významu uchopit či vzít něco do ruky (třeba kliku) nebo vzít na sebe (nejen šaty, ale i vinu), také přijmout (dar), vzít v úvahu (nebo raději rovnou vzít „do zaječích“?), „kde se vzal, tu se vzal“, vezmi kde vezmi, vzít to zkrátka - a ovšem vzít i ve smyslu „ukrást“. Také s předponami: předevzít si (čili umínit si), přivzít si (někoho na pomoc). Buďme pozitivní a rozhodněme se vzít se za někoho či za něco... Teď si už však vezměme volno a vezměme někoho třeba do divadla nebo na fotbal.
Vraťme se jen ještě k frázím ve smyslu „nabubřelých slovních obratů“, banalit a klišé, česky „bezvýznamných věcí“ a „otřelých výrazů“ a podívejme se, jak o nich smyšleli či smýšlejí spisovatelé.
Aby se ustálené rčení stalo frází, musí v něm být něco falešného, něco nepravdivého a přepjatého. Fráze vždycky tak trochu lže. Fráze není ustálené rčení, ale ustálené lhaní. Fráze je habituální a zmechanizovaná neupřímnost. (Karel Čapek, V zajetí slov, 1933)
Je prokázáno, že záliba ve frázích vzniká z neznalosti fakt, z nepřítomnosti myšlenky a nedostatku vlastního úsudku. (Karel Poláček, Žurnalistický slovník, 1933)
Fráze organizuje život, fráze vyvlastňuje lidem jejich identitu, fráze se stává vládcem, obhájcem, soudcem, zákonem. (Václav Havel)
"Čeština, jak ji neznáte" není kurzem českého jazyka, jak by se mohlo na první pohled zdát. Je to spíše povídání a zamyšlení o češtině, jejích proměnách v závislosti na společenském životě, historii a podobně. Jednotlivé kapitoly se pozastavují u různých zvláštností a zajímavostí, které v současné češtině nalézáme.
Doufáme, že se vám tato série zastavení nad českým jazykem bude líbit. Přivítáme samozřejmě vaše názory a připomínky.
