Goliášové v poklidu

V centru pozornosti médií je dnes a denně pět parlamentních stran. Do červnových voleb se ale chystá i několik desítek dalších. Také ony se chtějí utkat o podíl na moci a o státní příspěvek. Jak ale uvádí Zdeněk Vališ, v české společnosti dnes neexistují podmínky pro vítězství Davida nad Goliášem.

Ministerstvo vnitra registruje zhruba stovku partají a hnutí. Přitom i letos budou muset strany překonat pro vstup do sněmovny magickou hranici pěti procent. K získání finančního příspěvku od státu - sto korun za každý hlas - ale bude tentotkrát stačit už jen jedno a půl procenta hlasů, oproti třem procentům při minulých volbách. Průzkumy však zatím ukazují, že přes tento limit by se mohly přehoupnout jen tři, čtyři straničky. Nejvýše zatím naměřily průzkumy Zeleným se ziskem kolem tří procent. Existenci naprosté většiny mimoparlamentních stran ale nejsou průzkumy ani s to zachytit. Kolik z nich dorazí nakonec až k volbám, nelze dnes předvídat. Stejně jako v minulých letech jich pravděpodobně bude jen několik. Na tom není nic překvapivého. Stejně jako není objevné konstatování, že šanci uspět by mohla mít jen strana s výrazným lídrem, ale především s velice chytlavou a finančně náročnou kampaní. A tyto podmínky nesplňuje nikdo. Charismatickou osobnost není vidět.

Neexistuje originální populistický program, který by se výrazně lišil od populismu parlamentních stran, a programy postavené pouze na negativistických výkřicích typu zakázat, zrušit či zabránit osloví jen málokoho. navíc, když si těmito výkřiky hodně straniček navzájem konkuruje. Sehnat dnes pár desítek miliónů na kampaň už také není tak jednoduché, jako v minulosti. Spíše přímo nemožné, pokud samozřejmě nechce někdo riskovat ztrátu vlastních miliónů. Nové úspěšné strany také občas vznikají v dobách politických krizí.

Tak jako v roce 1994 v Itálii, kde si ji mediální magnát Silvio Berlusconi založil dva měsíce před volbami a vyhrál. I u nás takto vznikla před čtyřmi roky Unie svobody. Ta ale zbabrala, co mohla. Současná situace v Česku má naopak ke krizi hodně daleko. Je poklidná a podle některých kritiků až zabetonovaná. I v takových klidných dobách ale mají šanci strany, které dokáží přesvědčit voliče, že s nimi přijde konečně změna. Také pro tento příklad se můžeme obrátit na jih, pro změnu k našim rakouským sousedům. Jiná věc je, nakolik Jörg Haider očekávání voličů naplnil. V Česku se v uplynulých čtyřech letech objevilo hned několik věrozvěstů změny. Na rozdíl od Haidera ale mají původ v intelektuálském prostředí. Podle toho také pokusy o realizaci změny v praxi vypadají. Navíc se rozpadla čtyřkoalice, donedávna osvědčený lapač protestních hlasů. Díky jedinečnému amatérismu svých vůdců dokázala v průběhu své destrukce dokonale zesměšnit své vlastní tvrzení o nové politice. Osvědčení Goliášové tedy mohou být klidní. Když už nic nového nenabízí, alespoň veřejnosti dokázali, že umějí spravovat zemi. A to většině lidí stačí k tomu, aby jim dali svůj hlas. Davidové nejsou ani tím příslovečným holubem na střeše.