Gutfreundovská sochařská tradice v Mánesu

V pražské výstavní síni Mánes probíhá výstava českého sochařství Opojná plasticita. Shrnuje některé trendy, které se projevily v české tvorbě 20. století. Divák může vidět a porovnat kubistická díla Otto Guttfreunda se současnou tvorbu, například od Zdeňka Palcra nebo Maria Kotrby. S kurátorem výstavy Dušanem Brozmanem hovořil Vilém Faltýnek.

"Pro nás je klíčovou osobou Otto Gutfreund, protože on po Myslbekovi jako první dal ve 20. století figuře formu. Formu ve smyslu klasické řecké nebo renesanční figury. On budoval pevné tvary. Když si vzpomeneme na secesi, tam tvary jakoby tečou, jsou to ornamenty. Tam tuto pevnost formy nenajdete. Až Gutfreund, podle naší koncepce, ji uvedl do sochařství."

Znamená to, že podle vás to významné ve 20. stolečtí začíná Gutfreundem?

"Tak se to úplně říct nedá. Gutfreund je jedna linie, která se nám zdála důležitá. Jsou samozřejmě jiní, jiné linie, které taky v této výstavě zohledňujeme. Je to spíš lyrická linie Štursova, která je založená na figuře, ale nemá to ještě tu formu. Později její vliv najdeme u Wichterlové nebo částečně u Frýdeckého. ta jde až do současnosti, k lidem na rozeným okolo roku 1950."

Můžeme jít k některé té Gutfreundově soše, abychom si to takříkajíc ukázali na konkrétním příkladu?

"Toto je ten kubistický. Asi nic se nedá slovy vyjádřit hůř než tato socha od Otto Gutfreunda. On motiv člověka hrajícího na violonncello rozložil do velkého množství forem, expresivních geometrizujících tvarů. Kdyby si člověk odmyslel horní část sochy, tak už neví, kde se v té konstrukci nachází."

Kdybyste se teď otočil čelem vzad, tak za vámi je socha, která svým způsobem v protikladu, je zcela odlišného stylu...

"To je jedna ranná práce Hany Wichterlové, je z roku 1923 a jmenuje se Údiv. To je z této štursovské linie. Ona tento pevný tvar, který najdeme v klasicistické fázi u Gutfreunda, ona ho ještě úplně nemá. tato postava mladého děvčátka má ještě to secesní, trochu neforemné pojetí formy. Jako by vše bylo bezbřehé, jako by jedno teklo do druhého, není to tak jasně strukturované. Tato socha Wichterlové poukazuje jakoby na něco, co bylo před Gutfreundem."

V jakém vztahu je vývoj české sochy k vývoji tohoto média v zahraniční?

"Na naší výstavě máme právě tu hlavní vývojovou linii od Gutfreunda přes Palcra, až po ty mladší Blažek, Míka, Kotrba a tak dál. A to je vysloveně česká tradice. V jiných zemích tento přístup nehrál takovou roli, byly tam jiné silné tradice. Toto je české specifikum. V posledních letech se přišlo na to, že Gutfreund v rámci kubismu v 10. letech dokázal vyjádřit něco, co se ještě nedávno považovalo za epigonství, ale přišli na to, že má takovou ohromnou sílu, takovou výpověď, takové emoce, jaké jsou ve francouzském kubistickém umění neznámé. Takže až dlouho dlouho po tom, co to vytvořil, začíná to být zhodnocováno. To je tedy odpověď na otázku, v jakém kontextu se nachází česká socha 2. poloviny 20. století. To nevíme, ale jsem přesvědčen, že v nejlepším."