„Ze začátku jsem si nebyla schopná koupit ani rybu.“ Iva Mrázková o životě v Lucembursku
Když v létě 1989 odjížděla z Československa, netušila, že v Lucembursku stráví celý život. Výtvarnice a honorární konzulka České republiky Iva Mrázková v podcastu Hovory na dálku vzpomíná na emigraci, začátky v nové zemi i na to, jak se během čtyř desetiletí proměnil její vztah k Česku. Mluví také o české komunitě v Lucembursku, umění, které se stalo jejím jazykem, i o tom, proč jsou pro ni nejdůležitější lidé.
Z Opavy do Lucemburska: Čtyřicet let mezi dvěma domovy
Do Lucemburska přijela v létě roku 1989 jako pětadvacetiletá absolventka UMPRUM. Od tehdejšího Československa ji dělilo nejen několik set kilometrů, ale také nejistota, jaký život ji v cizině čeká. Dnes je z Ivy Mrázkové respektovaná výtvarnice, organizátorka kulturních akcí a honorární konzulka České republiky.
Když se ohlíží za svým odchodem před listopadovou revolucí, přiznává, že tehdejší rozhodnutí nebylo jednoduché.
„Chtěla jsem emigrovat. Můj tatínek měl kvůli svým postojům neustále problémy s komunisty a říkal mi, že by nechtěl, abych celý život nesla následky jeho rozhodnutí.“
O svém odjezdu věděli pouze rodiče. Nikdo další.
„Měla jsem strach, že se to rozkřikne a že mě zastaví na hranicích. Do vlaku jsem nastupovala sama a s člověkem, který mi v Lucembursku pomohl, jsme se měli setkat až v Norimberku.“
Když člověk neumí koupit ani rybu
„Tady má každý svůj akcent. Nikdo vám neřekne, že mluvíte špatně lucembursky. Jsou rádi, že jejich jazyk používáte.“
Po příjezdu do nové země ji nečekaly jen kulturní rozdíly, ale především jazyková bariéra.
„Uměla jsem trochu německy a trochu anglicky, ale Lucembursko funguje v několika jazycích současně. Ze začátku jsem si nebyla schopná koupit ani rybu, protože prodavači mluvili francouzsky.“
Právě mnohonárodnost a jazyková pestrost však postupně začala vnímat jako jednu z největších předností země.
„Tady má každý nějaký akcent. Nikdo vám neřekne, že mluvíte špatně lucembursky. Jsou rádi, že se jejich jazyk snažíte používat.“
Podle ní právě každodenní setkávání různých kultur vede k větší otevřenosti.
„Děti se odmalička učí, že lidé mohou žít jinak, mluvit jinými jazyky a přesto být přátelé. To je na Lucembursku velmi inspirativní.“
Češi v Lucembursku už nejsou malou skupinkou
Když do země přišla na konci osmdesátých let, česká komunita byla malá a lidé se znali téměř všichni osobně. Dnes je situace úplně jiná.
„Je to nebe a dudy. Po vstupu České republiky do Evropské unie přišli mladí lidé do evropských institucí a komunita se výrazně rozrostla a omladila.“
Odhaduje, že v Lucembursku dnes žijí přibližně dva tisíce Čechů.
„Myslím si, že každý Čech je na své češství svým způsobem hrdý. A máme být na co hrdí.“
Důkazem blízkých vztahů obou zemí byla podle ní také návštěva prezidenta Petra Pavla v roce 2024.
„Spojují nás společné historické kořeny díky Janu Lucemburskému. Ty vztahy byly vždycky dobré a dodnes jsou velmi přátelské.“
Umění jako jazyk
Vedle diplomatické a komunitní práce zůstává těžištěm jejího života umění. Maluje, ilustruje knihy a vytváří monumentální kovové plastiky, které dnes stojí ve veřejném prostoru. Přiznává, že právě výtvarné umění se pro ni stalo způsobem komunikace.
„Pro mě je základem komunikace výtvarné umění. Souvisí to i s dobou, ve které jsem vyrůstala. Tatínek mi za komunismu často říkal, že je lepší s nikým moc nemluvit.“
„Pro mě je základem komunikace výtvarné umění.“
K sochařství přitom přišla téměř náhodou.
„Když jsme vytvořili první ocelovou sochu vysokou tři a půl metru, byl to jeden z nejsilnějších okamžiků mého života. Najednou jsem cítila sílu trojrozměrného díla úplně jinak než u obrazu.“
Dnes na velkých realizacích spolupracuje s týmem odborníků.
„Když vzniká velká socha, jsem spíš ředitelkou realizace. Sama bych ji fyzicky vytvořit nemohla, ale společně hledáme cestu, jak převést myšlenku do prostoru.“
Být především člověkem
Od roku 2014 působí také jako honorární konzulka České republiky. Pomáhá krajanům a podílí se na kulturních projektech, které představují českou kulturu v Lucembursku.
Za svou práci získala dvě významná lucemburská vyznamenání. Přesto říká, že ocenění nejsou tím hlavním.
„Největší radost mám z toho, když vidím, že to, co dělám, má pro někoho smysl.“
A co by dnes řekla mladé absolventce, která v roce 1989 odjížděla do neznáma?
„Šla bych svou cestou stejně. A asi bych si připomněla to, co je pro mě důležité dodnes: být člověkem.“
Celý rozhovor s Ivou Mrázkovou, stejně jako všechny předchozí díly Hovorů na dálku, najdete ve všech podcastových platformách.
Související
-
Hovory na dálku
Poznejte svět očima Čechů, kteří se vydali za hranice a tam našli nejen nové domovy, ale také neobvyklé profese, životní zkušenosti a nové perspektivy.
o pořadu
Hovory na dálku - Češi v zahraničí, příběhy bez hranic
Poznejte svět očima Čechů, kteří se vydali za hranice a tam našli nejen nové domovy, ale také neobvyklé profese, životní zkušenosti a nové perspektivy.
