Hamburk - přístav, přes který v minulosti odcházelo mnoho českých krajanů

r_2100x1400_radio_praha.png

V dnešní rubrice, která nese název "Cestujeme po Česku" se trochu nedradičně vypravíme mimo území České republiky. Zavítáme do Hamburku, přístavu, přes který v minulosti odcházelo mnoho našich krajanů, aby na americkém kontinentu hledali lepší život. Zacestovat si můžete s autorkou rubriky Hankou Bakičovou.

Mám jedno takové zvláštní hoby, když se dívám na nějaký americký, kanadský nebo australsky film vždy pečlivě sleduji závěrečné titulky a hledám v nich česká jména. Téměř vždy jsem úspěšná. Krajanů či jejich potomků žije za mořem opravdu hodně. Odcházeli tam nejenom po druhé světové válce, ale už mnohem dříve. Místem, kde se jejich noha naposledy dotkla rodné Evropy byl často Hamburk. Ten jsem navštívila letos na začátku léta a v tamním ohromném přístavu jsem se společně s průvodcem a několika dalšími zájemci o historii vydala po stopách dřívějších emigrantů. A protože to bylo v přístavu, nevyrazili jsme pěšky, ale na stařičké lodi. V Hamburku se jim říká Barkasy a na palubě nás jménem kapitána uvítal náš průvodce Karl Spitz.

Emigranti samozřejmě za moře nejeli v malých loďkách, ale na zámořských parnících. Lodní siréna zámořského parníku se loučila se starým kontinentem, který uprchlíci opouštěli z nejrůznějších důvodů. Před rokem 1848 to byla chudoba a tíživá politická situace v Rakousko-Uherské monarchii. Po revolučním roku 1848 odcházelo za moře mnoho lidí, kterým hrozilo stíhání za účast na odporu proti mocnářství. Jedním z těch, který tehdy opustil rodné Čechy byl i pan Korbel. Možná si vzpomínáte, že v jedné soutěži Radia Praha obdržel výherce láhev sektu od firmy Korbel, kterou v Kalifornii tento český emigrant založil. V druhé polovině minulého století nabylo vystěhovalectví na mohutnosti. Kočáry nahradila železnice a plachetnice byly nahrazeny parníky.

První lodě s emigranty odjely z Hamburku do Filadelfie v letech 1752 až 1755. Když se ale mluví o Hamburku jako vystěhovaleckém přístavu, pak se má na mysli především doba na konci minulého a začátku tohoto století. Většina z vystěhovalců byla z východní Evropy a převážnou část z nich tvořili tak zvaní východní židé. Cílem většiny těchto lidí byly Spojené státy americké. V letech 1836 až 1914 se z Evropy vystěhovalo přes Hamburk více než pět miliónů lidí.

V Hamburku, ale i v dalších evropských přístavech jako například v Brémách, Le Havru či v Liverpoolu si všimli, že emigranti přinášejí městům peníze. A tak se rozvinul výnosný obchod s chudobou a nadějí na lepší život. V jednotlivých městech byly založeny společnosti specializující se na prodej a zabezpečení všeho, co emigranti potřebovali, od ubytování, stravy až po lodní lístky. Konkurence mezi jednotlivými přístavy byla veliká a tak i po českých, moravských a slovenských luzích a hájích chodili agenti jednotlivých společností a lákali chudáky na skvěle připravenou a zabezpečenou cestu za moře. O tom, jak to asi vypadalo, vypovídá jeden z dobových obrázků, na kterém má agent hlavu vlka a kandidáti na emigraci hlavu ovčí. Když se obyvatel Rakouska-Uherska rozhodl emigrovat, zpravidla všechno prodal a peníze věnoval na cestu. Celé rodiny nasedaly doma na vlak. Na německé hranici byli lidé podrobeni zdravotní kontrole, při které docházelo i k oddělování dětí od rodičů. Kdo měl štěstí, dojel do Hamburku. Tam čekalo uzavřené území ohraničené plotem. Po příjezdu se museli emigranti opět podrobit zdravotní prohlídce a karanténě. O situaci po příjezdu vypovídá svědectví jedné mladé východoevropanky. Z jejího deníku četl náš průvodce:

"Naše misteriozní jízda došla svého konce na nádraží nacházejícím se na nábřeží přístavu. Tam jsme byli znovu postaveni do řad, desinfikováni, opatřeni cedulkami a zavřeni. Všichni pasažéři se cítili poníženi jak na nás Němci křičeli a přitom si udržovali odstup, jako bychom byli nečistí a oni se nás štítili."

Jak je vidět z popisu očitého svědka, žádný med to nebyl. V počátcích vystěhovalectví našli emigranti přístřeší ve měste v různých ubytovnách, kde se samozřejmě za všechno platilo. Po tom, co se z vystěhovalectví stal průmyslově řízený obchod, byl v Hamburku u přístavu zřízen tábor, ve kterém byly postaveny dlouhé baráky. Byly tu vývařovny a dokonce kostely pro katolíky, protestanty i židy. Uprchlíci tu kvůli karanténě zůstávali zhruba dva týdny a režim tu byl jako v kasárnách. V jednom baráku bydlelo 140 lidí a ubytovací komplex nabízel místo pro 1400 lidí. Město na uprchlících velmi bohatlo. Byli to nejenom rejdaři, ale také pekaři, řezníci, vlastníci ubytoven a další. Uprchlíky ale hamburčané příliš rádi neměli a když v roce 1892 vypukla v Hamburku epidemie cholery našel se viník rychle.

Hamburčané měli pocit, že jsou něco lepšího než uprchlíci a když v roce 1892 vypukla v Hamburku epidemie cholery, tak rychle našli viníka v uprchlících. Pak se ale ukázalo, že ti vinu nenesou. Je třeba kriticky přiznat, že přísný pořádek měl částečně sloužit k ochraně uprchlíků, ale je nutno také přiznat, že ze strany hamburčanů tu byly vůči uprchlíkům různé animozity.

Epidemie cholery si vyžádala 10 000 obětí. Nemoc měli údajně přivléci emigranti z Ruska. Hamburská vláda tedy zakázala transit ruských židů. Rejdařská společnost ale pohrozila, že odejde do jiného přístavu. Hamburk by tak ztratil důležitý pramen svého bohatství a vláda proto zákaz zrušila. V přístavu i na lodích byly velmi špatné podmínky. Často se nalodilo více lidí, než pro kolik byla loď stavěna. V podpalubí, kde cestovala většina pasažérů, bylo vlhko, tma a špatné jídlo. V polovině minulého století se stávalo, že až pětina pasažérů během cesty zemřela. V roce 1851 byl založen spolek na ochranu uprchlíků. A protože špatné podmínky kazily pověst Hamburku, vydala vláda předpisy o zacházení na palubách. Když začaly místo plachetnic jezdit parníky, podmínky se zlepšily a například pro zabezpečení stravy pasažérů z laciných tříd musel být na palubě alespoň jeden vyučený kuchař a na 50 lidí jedna toaleta. Cesta v podpalubí byla ale i tak velmi nepohodlná. Zatímco první třída byla luxusní, pasažéři tříd nižších se směli na čerstvém vzduchu paluby pohybovat jen ve vyhrazených hodinách. Chudí pasažéři měli malé nároky na místo a zaopatření, ale přesto platili relativně hodně. Ředitel společnosti HAPAG pan Albert Ballin prohlásil: "Bez pasažérů z podpalubí bych udělal během několika týdnů bakrot." Společnost HAPAG organizovala vystěhovalecký obchod. Její jmého je Hamburg-Amerikanische-Paketfahrt-Aktien-Gesellschaft. Tedy něco jako Hambursko-Americká-balíková (doručovací)-akciová společnost. Přezdívalo se jí ale jinak.

Často bylo až bolestné pozorovat, jak všichni, kteří chtěli na uprchlících vydělat, vnucovali nezkušeným a unaveným lidem ke koupi věci, které vůbec nepotřebovali. Pro zkratku společnosti HAPAG vzniklo nové vysvětlení - Haben alle Pasagiere auch Geld - tedy "Všichni pasažéři přece mají peníze". Hamburčané tedy rychle prokoukli, o jaké obchody se jednalo.

Když se dostali emigranti za oceán, čekala na ně další selekce, dezinfekce a pokud vše dobře dopadlo, byli vpuštěni do země zaslíbené. Pak většinou následovala tvrdá práce a velká chudoba. Imigranté se v městských čtvrtích shlukovali podle své národnosti či země původu. A tak existovala i v New Yorku nebo v Chichagu česká čtvrť. Mezi uprchlíky z Evropy se nacházelo mnoho řemeslníků, vzdělaných lidí a demokratů, kteří doma neměli naději na svobodný a důstojný život. Jejich odvaha a vůle přispěly k rozvoji zemí, do kterých se vydali. Mezi emigranty z východní Evropy byli například i předci Kirka Douglase nebo Woodyho Allena. A pokud chcete vědět, vážení posluchači, zda se přes Hamburk vydal za velkou louži i váš český, moravský, slezský nebo slovenský pra pra pra .... předek, můžete se podívat na internetové stránky Hamburku, který postupně uveřejňuje seznam bývalých emigrantů. Adresa: www.hamburg.de. Právě našim odvážným předkům, kteří dokázali všechno vsadit na jednu kartu, byly věnovány tyto minuty našeho vysílání.

Autor: Hanka Bakičová
spustit audio