Helena Vašková: Doma jsem v norském Oslu
Norsko je pro většinu lidí synonymem vstřícnosti a otevřenosti vůči cizincům. Imigranti také často spoléhají na tamní štědrý sociální systém. Zdravotní sestra Helena Vašková se do Norska přestěhovala po sňatku s českým posrpnovým emigrantem, muzikantem a hudebním pedagogem Petrem Šetkem. Od té doby žije v Oslu, Norsko však podle ní zdaleka není tak idylickou zemí, jak se říká. Pro rubriku Češi v zahraničí s ní natočila rozhovor Milena Štráfeldová:
"Přišla jsem tam v r. 1997, což byla ještě poměrně dobrá doba, šlo ještě dostat zadarmo kurzy od státu. Jako cizinka jsem poměrně snadno a lehce našla práci, daleko lehčeji, než bych dnes hledala."
Jaká byla vaše původní profese?
"Moje profese je zdravotní sestra, s tou je poměrně jednoduché najít práci, začít třeba s podřadnějším místem, které nikdo nechce. A to jsem zvolila. První místo bylo v ústavu pro mentálně postižené, kde pracuji dosud na částečný úvazek. To jsem si nechala, protože se mi líbí. A dále dělám v péči pro nemocné lidi, ošetřování v domácí péči."
"Nebyla jsem a ani nejsem vybavená angličtinou, protože jsem ročník 1961, takže jsme neměli angličtinu ve škole. Pouze ruštinu a trochu německy. Všichni v kurzu, do kterého jsem chodila, a byli to lidé z různých afrických zemí a kolonií, uměli anglicky. Já jsem patřily mezi ty, kteří neuměli. Já jsem chtěla pracovat a zapojit se, takže jsem studovala rychle a hodně, abych dostala práci. A dalo mi to dost práce."
Je těžké se naučit norsky?
"Pro mne ano, protože nemám ani angličtinu a němčinu jako základ."
Pokud dobře počítám, žijete tam už dvanáct let. Už umíte?
"Musela jsem po třech letech udělat rozdílovou zkoušku, abych měla uznání jako zdravotní sestra. Ta se skládá z praktické a písemné části a musím předložit všechny papíry o vzdělání. Dalo to práci, protože v té době mi už bylo třicet devět, čtyřicet let, takže jsem nebyla nejmladší. Mám ale hodně roků do důchodu, alespoň do těch pětašedesáti musím dělat, tak jsem zvolila to, že musím pracovat."
Jak vás tam přijímali?
"Já myslím, že nemám problémy, vzhledem k tomu, že jsem světlá. Pokud neotevřu pusu, což je poznat na přízvuku, tak si všichni myslí, že jsem Norka. A když chodím do práce jako zdravotní sestra ke starým lidem, tak si všichni podle jazyka myslí, že jsem Finka. Díky tomu, že je tam hodně imigrantů z Afriky, mne přijímají dobře, protože jsem z Evropy, a pro ně to znamená prakticky jako ze Západu."
Znamená to, že třeba vůči barevným imigrantům mají výhrady?
"Mají. Můžu říct, že mají."
Jak se to projevuje?
"Je to tam i známé. Pokud máte jméno afrického původu a žádáte o práci, tak se všude píše v novinách a i statistiky dokazují, že vaši žádost ani nečtou, ale dají ji na úplně poslední místo nebo ji roztrhají a vyhodí. Je to vlastně podle jména, a pokud přijdete na pracoviště ke starým lidem a máte tmavou pleť, tak říkají: já tady Afričana nechci."
Vy jste si vybrala zrovna takové dvě oblasti, kam mnoho zdravotníků nemíří, protože je zřejmě považují za velmi obtížné. Pokud to řeknu přímo, tak za skličující nebo deprimující: práci s mentálně postiženými dětmi a práci se starými lidmi. Čím se dobíjíte? Co vás právě na této práci zaujalo? Co se vám na ní líbí?
"Důvod, proč jsem si vybrala tuto práci, je taky v tom, že jsem v Česku onemocněla na chronickou hepatitidu typu C. Byla jsem nakažená v nemocnici. A už jsem se ze zdravotních důvodů nechtěla vrátit do nemocnice, abych třeba nedostala další infekci. Byly to zdravotní důvody, takže jsem volila práci v oboru, kde nemám kontakt s infekcí. A těžký domov důchodců jsem taky nechtěla. V této oblasti je velká výhoda, že jako cizinka jsem volnější a svobodnější. Je to práce, kde nejde tolik o prestiž, takže dnes se už můžu vypracovat na lepší místo, protože Norky o tuto práci nemají zájem. Já cítím, že na tu práci mám jazykově i fyzicky, tak se tam držím."
Říkáte, že jste musela začínat s těmi nejhoršími, podřadnými pracemi. Co konkrétně to bylo?
"Já jsem začínala v jeslích, to byla moje první práce. Mateřská je pouze rok, takže jsem měla děti od osmi měsíců do roka a půl. Ta práce byla špatně placená, byla hezká, ale je to práce prakticky nekvalifikovaná. Já jsem ji musela vzít, protože jsem neměla uznání jako zdravotní sestra. Byla jsem pomocný zdravotní personál, než jsem si dodělala vzdělání."
A kde je řekněme na druhé straně váš strop, kam si jako cizinka můžete nejvíc polepšit?
"Já jsem se vždycky držela toho, že není dobré chtít velkou kariéru, když přijdu v mém věku do cizinu a nemám tolik co nabídnout. Takže já jsem ráda, že práci mám. Pro mne je důležité, že zaplatím všechny poplatky a nejsem na sociálních dávkách, že jsem soběstačná a mám pocit, že pracuji. A to je pro mne to největší, co můžu mít."
Norsko je země známá svým poměrně štědrým a otevřeným sociálním systémem. Vy teď říkáte, že jste ráda, že nesaháte do tohoto sociálního systému. Je to pro vás důležité?
"Mám pocit, že nespadám mezi tu třídu, která přijde a využívá sociální systém. Teď jsem četla, že podle statistik padesát procent obyvatelstva žije na sociálních dávkách anebo invalidním důchodu. Často to byly invalidní důchody, které těm lidem nepatřily. Nebyli prakticky tak nemocní, aby je dostávali. Už bych se nechtěla vrátit na žádné invalidní ani sociální dávky a jsem ráda, že mohu pracovat."
Musím se ale zeptat: dříve nebo později nastane situace, kdy toho sociálního nebo důchodového systému asi budete muset využít. Zůstanete v Norsku, nebo uvažujete o tom, že byste se třeba později vrátili do Česka?
"Já jsem o osmnáct let mladší než můj manžel, on jde příští rok do důchodu, já bych ale chtěla do důchodového věku vydržet v Norsku. A pak bych chtěla jako většina lidí pendlovat, to znamená půl roku tady a půl roku tam. V Norsku bych chtěla zůstat z toho důvodu, že tam je krásná příroda, kterou já mám strašně ráda a tady ji postrádám. Je tu mnohem víc přelidněno, tam mám pocit otevřenosti a větší volnosti. Já prostě mám ráda přírodu a nechtěla bych skončit s kontaktem s ní. Zároveň se mi ale stýská po Evropě, protože, jak říkám, Norsko se stává spíš - hlavně v Oslu - africkým sídlem, kde je strašně moc imigrantů. Už málokdy vidím Evropana, každý třetí obyvatel Osla je cizinec, Pákistánci, jsou tam hodně Vietnamci a v poslední době Somálci."
Jak si udržujete kontakty s Českem? Sledujete, co se tu děje?
"J8 pravidelně čtu na internetu noviny Idnes. Mám tu byt a říkáme, že sem jezdíme jako na chatu, tak třikrát, čtyřikrát do roka."
Když já si řeknu doma, tak podvědomě to pro mne je jeden dvoreček v jihomoravských Židlochovicích, kde jsem trávila prázdniny. Co to je pro vás?
"Já jsem pouze dvanáct let v cizině, ale pro mne je doma tam, kde jsem největší část roku. Domů jezdím do Osla. Když jedu do Prahy, ta jedu do Prahy, ale domov mám tam, kde bydlím. Tam, kde žiji celý rok."
