Nejstarší syn má ve třídě další české dítě, chválí život na Špicberkách antropoložka Zdenka Sokolíčková
Daleký sever, krásná, ale zmrzlá krajina. Sociální antropoložka Zdenka Sokolíčková žije na Špicberkách od roku 2019. Zkoumá vliv oteplování na místní obyvatele.
Patří ke komunitě krajanů, kteří žijí v zahraničí několik let a pak se vrací zpět do Česka. Na Špicberky odjela s celou rodinou. Jaké bylo přijet do minus 24 pod nulou? Našla si tam přátele? Jaké se staví na Špicberkách domy? Žijí tam i další Češi? Vytočili jsme telefonní číslo právě v době, kdy tu končí polární noc.
Nejkrásnější zážitek? Setkání s velrybami
Zdenku Sokolíčkovou inspiroval výzkum norského sociálního antropologa Thomase Eriksena, jehož knihy vychází i v češtině.
"Tým kolem profesora Eriksena zkoumal dopady globalizace na různé místní komunity. Zajímali se o to, jaké jsou nepředvídané dopady zrychlujících se změn. Mě jeho projekt připadal velmi zajímavý. Byla jsem zaměstnaná na univerzitě v Hradci Králové, kde stále pracuji. Můj manžel je polární ekolog, který na Špicberkách studoval před 11 lety. Vždycky o této arktické krajině mluvil s nadšením a láskou a mě to místo začalo zajímat. Nějakou dobu trvalo, než se podařilo získat peníze na výzkumný projekt, ale nakonec se to povedlo. Přistěhovali jsme se sem v únoru roku 2019. Stále tady jsme a zůstáváme až do léta v městečku, které má zhruba 2300 obyvatel, ale žijí zde lidé z 52 zemí světa."
Zmínila jste, že je manžel polární ekolog. Pomáhá vám při výzkumu nebo se věnuje svému oboru?
"Kdyby nebylo Jakuba, jistě bychom tady nebyli, protože zdejší život vyžaduje určité znalosti. Já bych ani nebyla schopna nás sem přestěhovat. Ani bychom nebyli schopni jít na výlet, protože pohybovat se mimo zastavěné území, znamená dodržovat poměrně přísná bezpečnostní opatření kvůli tomu, že může dojít k setkání s ledním medvědem. Ale pokud jde o antropologii, tam pracuji samostatně a můj muž se věnuje svojí práci."
V létě se vracíte domů, už víte, jaké budou výstupy vašeho výzkumu?
"Pro laickou veřejnost bude zajímavý dokumentární film, který se natáčí už od začátku projektu. Točí ho Veronika Lišková a bude to dokument v česko-slovensko-norské koprodukci.. Do kin by měl jít snad během roku 2022. Měl by to být takový dvojportrét - vědecké stránky našeho pobytu, ale také intimnější rodinné stránky. Pokud jde o odborné výstupy, budou v klasické podobě odborných článků, na kterých pracuji. Doufám, že se podaří vydat i monografii v angličtině, to bude trvat minimálně do příštího roku."
Vy jste na Špicberkách s celou rodinou. Jak si děti zvykly, chodí tam do školy?
"Když jsme sem přijeli, tak nejstaršímu synovi bylo pět a nejmladšímu 11 měsíců, máme tři hochy. Dnes bude nejstaršímu brzy osm a chodí do druhé třídy. Prostřednímu je pět, je ještě ve školce. A nejmladšímu budou v březnu tři. Tohle je druhý rok jeho školkové docházky. Tady je místo pro děti ve školkách už od jednoho roku, Adam šel v 17 měsících. Určitě to pro ně nebylo jednoduché. Přijeli jsme v únoru a bylo asi minus 24 stupňů. Přijít do školky, ve které je zvykem, že se tráví hodina nebo dvě venku na zahrádce, i oběd se může jíst venku v takovém počasí, pro ně nebylo jednoduché. A pak samozřejmě nové prostředí, noví lidé a nový jazyk. Každé dítě se s tím vypořádalo jinak.
Nejstarší syn mluví v poslední době docela často o tom, že se mu odsud nechce, že si tady zvykl. Líbí se mu příroda, chodí rád na výlety, těší se, že uvidí medvěda. Středoevropská realita se mu teď nezdá tak atraktivní. Nejmladší syn mluví plynně česky i norsky. Největší devíza snad bude, že mu zůstane nějaká plasticita v mozku a budeme se snažit zachovat u všech znalost norštiny, i když to v Česku nebude jednoduché. Prostřední se domů těš. Ptá se mě, kolik ještě dnů zbývá, protože mu moc schází dědeček s babičkou. S dětmi o tom mluvíme, uvědomuji si, že to není úplně jednoduchá situace, do které jsme je postavili a do které je postavíme znovu tím, že budeme muset odjet."
Liší se nějak významně život místních lidí od České republiky? Jaké jsou vztahy mezi lidmi? Máte tam přátele?
"Přátele máme. S manželem jsme se shodli, že jsme byli až překvapeni, jak rychle to šlo. Tady je univerzitní centrum, což je další specifikum městečka Longyearbyen. Na to, jak je maličké, má spoustu velkoměstských charakteristik. Jednou z nich je univerzitní prostředí, kde se mluví anglicky. My jsme zpočátku neuměli norsky, takže pro nás bylo jednodušší najít přátele, kteří s námi byli schopní a ochotní mluvit v angličtině.
Chod života určuje velkou měrou klima. Výrazný je prvek polárního dne a polární noci, která právě končí. Voláte v takové nejtěžší době, která se právě překlopuje do té nadějeplné etapy, kdy se světlo pomaličku vrací. Když vyjdete v poledne, už je obloha tmavě modrá, už není černo černá a to je velká změna. Jinak bych řekla, že by někdo mohl být až zklamán, když by viděl, jak pohodlný život tady je. Je tu sice jenom jeden supermarket, ale poměrně velký a teď se ještě zvětšuje. Jsou tu obchody, škola, kostel. Je tady velká nabídka kulturních a sportovních aktivit. Teď jsou omezené kvůli restrikcím spojených s pandemií. V Norsku se ta situace zatím vyvíjí příznivěji, než v Česku."
Jak jsou tam stavěny domy? Zimní období je dlouhé, je potřeba vytápět.
"Stavba domů je věc, která je ovlivněná postupující klimatickou změnou, protože tady na Špicberkách je permafrost, trvale zmrzlá půda, která má určitou aktivní vrstvu. To znamená vrstvu, která pravidelně rozmrzá. Ta se s oteplujícím klimatem prohlubuje. To znamená, že se domy velmi těžko staví z cihel nebo betonu jako v našich podmínkách. Musejí to být ideálně materiály, které mají větší míru pružnosti než beton nebo cihly. Staví se na dřevěných pilotech, které jsou zavrtané hluboko do země. Na nich se potom staví dřevěné domy. Ale technologie se musela v poslední době výrazně proměnit. Používají se technologie, které umožňují zavrtávat sloupy z jiných materiálů mnohem hlouběji, až třeba do deseti dvanácti metrů. Právě kvůli tomu, že se aktivní vrstva permafrostu stále prohlubuje."
Nakolik lidé vytápí domy?
"Tady je teplota v domech překvapivě vysoká. Velká část domů není dobře izolovaných.
Město bylo založeno v roce 1906. Má krátkou historii, bylo to hornické městečko, které nemělo být trvalým osídlením. Domy se stavěly, aby vydržely třicet let, takže hodně domů z 60. až 80. let nejsou dobře izolované. S energií se tu výrazně plýtvá. To jsme si všimli hned na začátku našeho pobytu. Místní úřad se snaží tento nedostatek řešit. Zatím pořád topíme černým uhlím. Ale zrovna minulý týden přišel signál z Oslo od norské vlády, že uhelné elektrárně, která je mimochodem jediná v Norsku, odzvonilo. Bude uzavřená během dvou až pěti let. Bude se přecházet na nějaký alternativní zdroj energie, takže momentálně město žije diskusemi nad tím, jestli je to dobrý nápad."
Když zavzpomínáte na svůj pobyt, jaký byl váš nejsilnější zážitek?
"Já mám Longyearbyen ráda, Ale spousta lidí, stejně jako já, miluje nejvíc to, co není město. Setkání s místní přírodou je intenzivním zážitkem. Zavzpomínala bych na náš výlet lodí na konci srpna, když jsme jeli do opuštěné ruské hornické osady, která se teď snaží oživit díky turismu. Cestou jsme viděli tři druhy velryb. Děti z nich byly nadšené. Pro mě vždycky ten nejsilnější zážitek je ten zprostředkovaný, když můžu vidět úžas nebo nadšení, které zažívají moje děti. Pak jsme odsud šli pěšky asi pět kilometrů na návštěvu české výzkumné stanice. Cesta arktickou pouští a tundrou, pohled na ledovec, který ubývá, to byl asi nejsilnější moment, který se mi teď vybavuje."
Tím jste i odpověděla i na otázku, jestli žijí na Špicberkách další Češi. Vidím, že ano. Stýkáte se s nimi?
"Oficiálně je zde v registru populace 15 Čechů. Pět z nich jsme my. Ale možná to číslo úplně nesedí. Známe většinu Čechů, kteří tu žijí, ať už trvale nebo přechodně. Je tu hodně lidí, kteří pracují sezónně v turismu, například se psy nebo jako průvodci nebo v gastronomii. Pak je tady česká výzkumná stanice, kam lidé přijíždí na několikaměsíční pobyty. A je tady jeden Čech, který tu žije natrvalo s rodinou, geolog, který pracuje na univerzitním centru. S nimi se přátelíme. Bylo velmi milé překvapení, že náš nejstarší syn Josef má ve třídě dítě, se kterým si může povídat česky."
