Hilgertová se nominovala na MS v hodině dvanácté

Štěpánka Hilgertová má být jednou z českých hvězd na blížícím se MS kanoistů na divoké vodě v pražské Tróji. Ovšem mnoho nechybělo a dvojnásobná olympijská vítězka o šampionát přišla. Noční můrou se pro ni mohla stát domácí čtyřdílná kvalifikace, ve které se jí úvodní dva závody vůbec nepovedly.

Štěpánka Hilgertová

Hilgertová překonala nečekanou krizi s absolutním přehledem. Ve třetím a především čtvrtém závodu porazila všechny své soupeřky tzv. o parník a mohla se začít těšit na světový šampionát. Přestože se do Česka dostal po dlouhých devětatřiceti letech, ona sama mu větší váhu než ostatním nepřikládá.

"Pro mě není velký rozdíl jestli jedu MS tady v Praze nebo např. v Německu či Francii. Motivace je velká, protože každý závod chce člověk předvést co v něm je a uspět. Výjimečné je to spíše pro domácí fanoušky, kteří mají unikátní možnost, vidět nás na živo. Je to něco, na co jsem čekala celou kariéru, mít možnost předvést se doma, takže svým způsobem to určitá motivace je. Hrozně moc se těším na atmosféru během závodní jízdy, protože povzbuzování z břehů pro nás smysl má a ne v každém závodě se nám dostává."

Jedna věc je těšit se na fanoušky, ale na druhé straně z toho vyplývá i nemilosrdný tlak domácího prostředí.

"Bude to velký rozdíl proti závodům SP, protože i když se chce člověk ukázat v nejlepším světle, vždycky si nechává možnost, že se nic neděje. Ale MS je závod na který se všichni připravují úplně maximálně. Bude to unikátní příležitost po mnoha letech a zároveň na mnoho let dopředu a tlak tam bude nesporně veliký."

Štěpánka Hilgertová

Umělý kanál v Tróji patří mezi její oblíbené, ale úplně domovským rájem pro ní není.

"Na kanále v Tróji jsem najezdila spoustu hodin a spoustu let, ale na druhou stranu jsme tam už deset let hosté. Tzn., že vyježděnost pomalu klesá, zejména od doby, co máme svoji domácí trať na Štvanici. Rozhodně Trója patří mezi oblíbené tratě, vyrostla jsem tam, ale na to, abych se tam mohla považovat za domácího jezdce budu muset doplnit nějaké hodiny tréninku."

Osmatřicetiletá kanoistická legenda byla od mládí velkým talentem, ovšem výsledkově se to kvůli křehké psychice, dlouho neprojevovalo. Zásadní zlom přišel až na zlaté olympiádě v Atlantě.

"Byl to výsledkový zlom, ale směřování k němu už probíhalo delší dobu. Já jsem paradoxně skončila na MS rok před olympiádou až na 11. místě, ale už v té době jsem se cítila daleko uvolněnější a to 11. místo byla spíše náhoda. I když to statisticky vypadá, že jsem udělala ohromný skok, tak já si myslím, že to k tomu psychologicky směřovalo. Byla jsem zkušenější, vyježděnější, přestala jsem si závody brát tak osudově. Když to řeknu zjednodušeně, přestala jsem do závodu vstupovat s pocitem, že musím, ale že chci. Dříve jsem cítila odpovědnost vůči všem lidem, co mě trénovali a pomáhali, ale potom jsem dospěla k tomu, že sportuji pro radost a sama pro sebe. Když jsem se dostala do polohy, že to není životní nutnost, tak to najednou začalo v závodech jít."