Kanoističtí obojživelníci Michaela Strnadová-Mrůzková a Jaroslav Volf
Někdejší české sportovní velikány wimbledonského vítěze a zároveň hokejového mistra světa Jaroslava Drobného či fotbalovo-hokejového obojživelníka Karla Peška-Káďu spojovala jedna vlastnost - univerzálnost. Na vrcholové úrovni dokázali skloubit dvě odlišné sportovní disciplíny. V menším měřítku se stali jejich pokračovateli naši vodáci Jaroslav Volf a Michaela Strnadová-Mrůzková, s nimiž si povídal Jan Hloch.
Chce-li dnes někdo uspět na mezinárodním fóru, musí se dát cestou úzké specializace - to je hlas nejen odborné, ale už i laické veřejnosti. Na hlavu postavila tuto hypotézu Michaela Strnadová-Mrůzková, která je několikanásobnou mistryní světa i Evropy ve sjezdu na divoké vodě a zároveň semifinalistkou OH v Athénách v rychlostní kanoistice. Kterou z obou disciplín preferuje?
"Kdybych se měla rozhodnout a dát přednost jednomu závodu, tak bych se rozhodla pro divokou vodu. Je to stále disciplína, která mě táhne víc, parta kolem mě táhne také víc. Dokud to ale půjde, tak bych chtěla obě disciplíny kombinovat. V obou nalézám něco, co mě baví, něco co mě přitahuje."
Hlavním živlem je tedy pro Míšu divoká voda. Nevyzpytatelné peřeje však mnohdy nahání strach i zkušeným vodákům.
"O život může jít vždycky, když nesedíte v lodi, protože většinou hodnotíme obtížnost řeky podle toho, jak se v ní plave. Je řada řek, které nevypadají nebezpečně, ale mají kamenité dno a je velmi obtížné tam plavat nebo jsou tam stromy, pod které se můžete dostat. Nebezpečné je to vždycky, ale to si na startu nikdy nepřipouštím. Nikdy jsem se netopila, takže nemám zatím takovou zkušenost."
Díky nesčetným úspěchům procestovala celý svět. Jaká řeka jí nejvíce učarovala?
"Nejsilnější dojem na mě udělala řeka Zambezi, kterou jsem jela na raftu. Byly tam obrovské peřeje, takže to byl velký adrenalin. Další řeka, která mě oslovila byla jihoafrická řeka Fish. Ta nebyla až tak obtížná, ale jeli jsme jí na rychlostních kajacích a ty jsou velmi vratké."
Naše reprezentantka se nebrání ani stále populárnějším extrémním štafetám. Ale posadila se už i do raftu. Hlavní rozdíly ve srovnání s kanoistikou se doslova nabízí.
"Tak rozdíl je v tom, že na rozdíl od rychlostního kajaku je nás na raftu šest. Tam vůbec nezáleží na výkonu jednotlivce, naopak je tam potřeba síly spojit, trefit se do záběru. Panuje tam týmový duch. Jedna holka to nemůže zkazit, ale zároveň ani to vztáhnout nahoru."
Vyhovuje Vám to, nebo Vás spíše lákají individuální disciplíny?
A co držitelku mnoha medailí ze světových akcí v jejich sportech ještě motivuje?
"Když jednou vyhrajete, tak je to krásné. Samozřejmě podruhé už ty pocity nejsou takové, ale vždycky je obtížné obhájit. Ta špička ve světě i ve sjezdu na divoké vodě je na velmi slušné úrovni a já stále musím trénovat a přidávat, abych se na ní udržela. Plus je tu motivace prostředí - můžu cestovat, poznávat různé řeky. Je to proměnlivé, protože každá řeka je jiná. V rychlostní kanoistice je to jasné, tam pořád můžu jít nahoru, teď jsem za poslední rok udělala obrovský výkonostní skok, na posledním MS jsem skončila čtvrtá, tam se můžu pořád zlepšovat."
Bronzový medailista z athénské olympiády a mistr Evropy Jaroslav Volf se podobně jako jeho vodácká kolegyně také vyžívá v závodech extrémních štafet. Při nich už osedlal nejen loď, ale dvakrát dokonce i horské kolo. Pro příští sezónu má však jednoznačný cíl - uspět na světovém šampionátu v Praze ve své hlavní disciplíně - vodním slalomu. Bude domácí prostředí výhodou?
"Určitě by to pro domácí závodníky výhoda být mohla, na druhé straně by to mohla být i nevýhoda. Taková přemotivovanost před domácím publikem může být někdy na škodu, takže já doufám, že nejenom my, ale celá česká reprezentace, která bude za rok v Tróji startovat se s tím vypořádá dobře a že se nám tam bude dařit lépe, než teď v Austrálii."
Na trójském kanálu by pochopitelně měla startovat kompletní česká špička včetně olympijské vítězky Štěpánky Hilgertové.
"Kompletní tým, který letos startoval v Austrálii nepočítá s tím, že by si příští rok v Praze nechal MS ujít. Nevím o nikom, kdo by chtěl končit, takže si myslím, že všichni ještě rok vydrží a možná, že se ta starší generace bude rozhodovat až po tom pražském závodě."
V medailových prognózách je však Jaroslav Volf opatrný.
"O život může jít vždycky, když nesedíte v lodi, protože většinou hodnotíme obtížnost řeky podle toho, jak se v ní plave. Je řada řek, které nevypadají nebezpečně, ale mají kamenité dno a je velmi obtížné tam plavat nebo jsou tam stromy, pod které se můžete dostat. Nebezpečné je to vždycky, ale to si na startu nikdy nepřipouštím. Nikdy jsem se netopila, takže nemám zatím takovou zkušenost."
"Nejsilnější dojem na mě udělala řeka Zambezi, kterou jsem jela na raftu. Byly tam obrovské peřeje, takže to byl velký adrenalin. Další řeka, která mě oslovila byla jihoafrická řeka Fish. Ta nebyla až tak obtížná, ale jeli jsme jí na rychlostních kajacích a ty jsou velmi vratké."
"Tak rozdíl je v tom, že na rozdíl od rychlostního kajaku je nás na raftu šest. Tam vůbec nezáleží na výkonu jednotlivce, naopak je tam potřeba síly spojit, trefit se do záběru. Panuje tam týmový duch. Jedna holka to nemůže zkazit, ale zároveň ani to vztáhnout nahoru."
Vyhovuje Vám to, nebo Vás spíše lákají individuální disciplíny?
"V této sezóně jsme po její první polovině, po odjetí Světového poháru i ME měli medailové ambice, ale nepovedlo se nám to. Já bych si to tedy raději nechal pro sebe, určitě budeme chtít podat co nejlepší výkon, zajet co nejlepší jízdu a když to vyjde na medaili, tak jí s parťákem budeme brát všemi deseti. Ale je to sport a jak jsme teď poznali v Austrálii, nikdo nemá dopředu nic jasného."
