Historie rodu Feierabendů

r_2100x1400_radio_praha.png
0:00
/
0:00

Den boje za svobodu a demokracii - tento nápis je v kalendáři u data 17. listopadu a právě příběh dvou lidí, otce a syna Feierabendových je příkladem touhy po svobodě. Dá se říct, že jejich osud by vydal na román nebo dobrodružný film. Ladislav Karel Feierabend byl československý exilový ministr financí, jeho syn Ivo je emeritním profesorem na San Diego State University. Letos se zúčastnil kongresu SVU ve slovenském Ružomberku, kde o historii své rodiny vyprávěl Zdeňce Kuchyňové.

Ivo Feierabendeovi je dnes 81 let a žije v městečku Del Mar v Jižní Kalifornii. Vystudoval politické vědy a má tři děti - lékařku, jazzového saxofonistu a filmaře. Právě jeho přičiněním vzniká film o dynastii rodu Feierabendů, o které jsme si spolu povídali. Jak řekl Ivo Feierabend, až do 11 let měl šťastné dětství. Jeho otec byl významný národohospodář, mimo jiné předseda Pražské plodinové burzy. Pak však přišla Mnichovská dohoda. Prezident Beneš tehdy ustanovil novou vládu a Ladislav Karel Feierabend v ní byl jmenován ministrem zemědělství, vzpomíná jeho syn Ivo.

Zasedání československé vlády v Londýně v r. 1944, L. K. Feierabend patý zleva, foto: ČTK
"Za 5,5 měsíce je konec druhé republiky - 15. března 1939. Hitler obsazuje české země. Je tady protektorát. Otec zůstává tenkrát v Eliášově vládě je také zároveň mezi vůdci českého podzemí, tzv. politického ústředí. Když na to gestapo přijde, tak otec musí utéct. A utíká v lednu na začátku roku 1940. Samozřejmě ten útěk byl opravdu dobrodružný, nás nemohl sebou vzít. Československá solidarita proti nacismu byla tehdy neuvěřitelná."

Kolik vám tehdy bylo?

"V roce 1939 mi bylo 12. Čili začátek věku rozumu. Otec musel utéct, a to Němci zuřili, protože byl asi jediný z celé Evropy, který Němcům utekl z tak vysoké pozice. Pomáhaly mu desítky lidí. Odjel z Česka na Slovensko jako topič. Topič na lokomotivě otce naučil nakládat, potom vyskočil a otec se místo něj jako topič dostal na Slovensko. Potom se musel sám probíjet. Posléze se stává členem Benešovy vlády v exilu, ve které je od samého začátku do konce. Vždycky říkal, že byli dva lidi, kteří v té vládě měli nejtěžší úkoly - Masaryk a on, protože oni oba mluvili perfektně anglicky. Pan premiér Šrámek, ten uměl jenom německy, proto můj otec jel během války dvakrát do Ameriky. Podruhé tam jel jako vedoucí čs. delegace k té neobyčejně důležité mezinárodní konferenci v Brettonwoods."

Právě památné brettonwoodské jednání zcela zásadním způsobem ovlivnila podobu světového hospodářství zejména v prvních dvou poválečných dekádách. Byl založen Mezinárodní měnový fond a Světová banka. A právě Ladislav Karel Feierabend připravoval společně s doktorem Mládkem a dalšími první měnu Československa.

"Já vám ukážu tu měnu. Ta je s jeho podpisem a je dojemná ještě jiným způsobem. Vidíte, tady je tisícikoruna a to je jeho podpis, dr. Feierabend. Když odešel, měl falešný pas, on se vydával za takového podomního obchodníka. Měl jenom moji fotografii a o nás nevěděl. Myslel si, že nás Němci popravili nebo že jsme v koncentračních táborech, což jsme také byli. On požádal umělce, abych já byl v tom vodotisku, to jsem já když mi bylo 11 nebo 12."

Bankovka s podobiznou Ivo Feierabenda, foto: Martina Stejskalová
Takže vlastní podobizna na bankovce.

"Ano, hlavně děti a vnukové mají z toho velkou radost. Proč ji mám? Já jsem zrovna v Americe měl přednášku, a profesoři říkali, že ji musím ukázat, protože studenti nikdy neviděli nikoho živého, kdo by byl na bankovce."

Jak jste se pak zkontaktovali s tatínkem a dostali se k němu?

"Celá naše rodina byla v koncentráku. Ženy Feierabendovy moje máti a teta, ty šly do Ravensbrücku. Před tím byly v Terezíně. Měli štěstí, že je neposlali do Osvětimi. A muži, moji dva bratranci, dědeček a strýc, ti byli v Dachau a můj dědeček byl nejstarší vězeň Dachau. Ti ho vzali, když mu bylo 81 a když přišel, tak mu bylo 84, zemřel skoro hned. Já jsem ho ještě viděl, on mě poznal, byl kost a kůže. Rodina říkala, že to tam vydržel, protože chtěl být pochovaný vedle babičky."

Přišel rok 1945, osvobození a do Prahy vjíždějí tanky.

"Otec přichází z exilu nikoliv jako vítěz a jako hrdina, ale jako poraženec, protože on byl jediný ve vládě, který rezignoval, protože nesouhlasil s Benešem, že jede do Československa přes Moskvu a také nesouhlasil s tím, že Agrární strana a jiné, jsou zakázány. Ty státoprávní strany představovaly většinu voličů. Najednou ta kontinuita byla úplně přerušena a to je jedna z tragédie Československa, protože ta třetí republika umožnila komunistům dostat se k moci. To otec věděl."

Klement Gottwald tehdy vystoupil se svým nejznámnějším projevem, který začínal slovy: Právě se vracím z Hradu. Syn prvního čs. prezidenta Jan Masaryk tehdy vstoupil do zrekonstruované vlády Klementa Gottwalda jako ministr zahraničí.

"Jan Masaryk, já se na něj pamatuji, se u nás vždycky zastavil, ministr Stránský taky, ale otec byl najednou napadán komunisty a dělali z něho kapitalistu, imperialistu. Je také zajímavé, o tom píše otec ve svých vzpomínkách, když byl v Americe, tak Evžen Lébl, ten byl mezi těmi, kteří byli souzeni za Slánského, tak si ho vzal na oběd někde v Americe a nabízel mu všechno možné - ministerstvo zemědělství nebo cokoliv chce, jenom když s nimi bude spolupracovat. A otec to odmítl."

Kdy jste potom z republiky odešli?

"V komunistickém puči jsem dělal ve stejný den státnici. Studenti křičeli pod okny, to si pamatuju. My jsme chtěli hned odejít, neměli jsme žádné iluze. Zrovna v ten den, kdy jsme chtěli odejít, tak pro otce přišla tajná policie. Štěstí bylo, že jsme se sestrou ho mohli včas varovat. Jak šli nahoru po schodech do bytu, tak se otci podařilo ve stejnou dobu utéct přes zahrádku do sousedního baráku a potom se skrýval od února až do dubna a my jsme zase díky přátelům, hlavně to byl plukovník Kubát, který nám pomáhal, odjeli schováni v bárce po Labi až do Hamburku. Zvláštní bylo, že jsem potkal v Americe dalšího, ing. Zubatého, který také utíkal stejnou cestou a dokonce měl být průvodcem paní Hany Benešové. Paní Hana Benešová se rozhodla zůstat.

Tak my jsme utekli a moji rodiče zůstali další dva roky v Anglii. Otec tam měl místo -požádala ho jedna firma, aby likvidoval firmu, která byla v korupci. Já jsem jel do Ameriky hned skoro. Roku 1948 17. září jsem stál v New Yorku. Budu v Americe 60 let. Také moje tři děti jsou Američané a mám osm vnoučat. Ale tři jsou i Francouzi, protože můj syn Tomáš se usadil v Paříži, kde je filmařem. Dokonce teď dokončuje film pro brněnskou televizi, o tom, o čem vám povídám Sága rodu Feierabendů. On to chtěl zakončit už v září, protože to byl takový moc důdežitý rok, všelijaká možná výročí. Ale to se mu nepodaří, ono se to protáhlo."

Ladislav Karel Feierabend působil od roku 1955 až do své smrti v roce 1969 jako ekonomický a hospodářský odborník v Hlasu Ameriky, kde koncipoval vysílání pro Československo. Sepsal také vzpomínky z let 1938 až 1948 a dnes ho připomíná jedna místost na zámku Mirošov. Ten získal rodina jeho syna po roce 1989 zpět v restituci.

"V tom zámku nebydlíme. Byl restaurován a lidi nám říkají, že jsme hloupí, protože veškeré peníze z pronájmu vily v Praze dáváme do zámku. Kdybychom se o to nestarali, tak ten zámek spadne. Říkal mi bratranec o tom, jak jsou zanedbané zámky a že by měl být film o tom, jaký je ten náš. My jsme to se sestrou dali dohromady kvůli otci, byla by to ostuda. My jsme tam dlouho nebyli. Nás z toho zámku Němci vyhodili hned. Byl koupen v roce 39 a 40 už jsme byli pryč. Po válce to bylo jediné naše živobytí. Otec tam pracoval, matka pracovala v mlékárně a měla chov slepic a krůt. V zámku je celý pokoj, kde je otcovo muzeum."

Feierabendovi zámek koupili od pana Mentla, byl Žid a koupě zámku ho tehdy zachránila. Po celou dobu zůstal v Americe s Feierabendovými přáteli. Stejně jako příběh otce, je vzrušující i příběh syna Ivo Feierabenda. Jeho začátky v Americe nebyly veselé.

"Co se mě týče, já jsem byl dva roky jako opravdu chudý student v Americe. Já jsem se dostal do USA, protože jsem tam měl hodně vzdáleného strýčka. Hned jsem šel na Kalifornskou univerzitu v Berkley. To bylo dost těžké, protože jsem mluvil dobře německy a dost dobře francouzsky, ale vůbec anglicky. Tenkrát Amerika byla tak liberální, že se mě nikdo neptal, jestli mluvil anglicky. Ty první semestry jsem si vzal němčinu, francouzštinu a překládáním jsem se naučil anglicky. Bylo to těžké, ale nic jiného nezbylo. Já jsem si přivydělával během semestru jako zahradník a během prázdnin jako popelář na krásném jezeru v Kalifornii."

Ivo Feierabend, foto: Martina Stejskalová
Co dělá popelář na jezeru?

"Lidi tam mají domy. To byli všichni neobyčejně bohatí lidé, a já si tam nasbíral na celý rok svoji garderóbu. Dokonce jsme v té popelnici našel svatební dar pro svoji sestru. To byl takový indiánský navajo kobereček. Tenkrát to bylo za babku, teď je to hodně chtěné a hodnotné."

Vy jste pak pracoval na univerzitě v USA?

"Já jsem si dodělal první stupeň amerického vzdělání na univerzitě v Barkley a potom jsem si udělal masters, pak jsem se nachal zapsat na univerzitu v Yale, kde mě vzali na vojnu. Tak já jsem byl dva roky na vojně a tím jsem se stal korejským veteránem. Když jsem se vrátil na Yale, tak mi veteráni zaplatili zbytek studia a tam jsem si udělal doktorát. A potom jsem učil v Sant Lewis několikrát, ale moje opravdové učitelské sídlo bylo v San Diegu na State Univerzity, v městečku Del Mare blízko San Diega. Žiju tam dodnes. Jsem tam emeritní profesor a pořád udržuji styky. Byl jsem na konferenci tady i v Paříži, to je mezinárodní společnost pro politickou psychologii, kterou jsem s jinými zakládal. Ještě jsem si nepřipustil, že jsem na penzi, já si pořád masíruju ten mozek."

Ivo Feierabend se o politiku stále zajímá a jak o sobě sám říká, patří k poslední masarykovské generaci - bojové a nikoliv pasivní. Generaci, která byla vychovaná slávou legionářů.