Hlukem na Dolňácku po třech letech znovu projela Jízda králů

Ržání koní, klapot kopyt, ale i dechovku, cimbálovku a verbuňk bylo slyšet minulou neděli v jihomoravském Hluku. Probíhala tu totiž Jízda králů, unikátní lidová slavnost, jejíž tradice se dnes udržuje už jen v několika obcích na Dolňácku. A taková sláva, která se navíc koná jen jednou za tři roky, nemůže chybět v našem folklorním cyklu Ach synku, synku. Z pražského studia vás zdraví Milena Štráfeldová

Hýlom, hýlom, počúvajte - mohli bychom začít dnešní pořad. Tato vyvolávka se totiž ozývala v Hluku po celé nedělní dopoledne. Během jubilejních, už dvacátých Dolňáckých slavností tu projížděla Jízda králů. Tento prastarý obřad má své kořeny v dávné minulosti, kdy prý přes Moravu v ženském přestrojení utíkal uherský král. Je to současně i obřad iniciační, účastní se ho chlapci, kteří právě dospěli. Dříve byli ve svých osmnácti letech odváděni na vojnu. Tito "legrúti" si podle tradice vybírají sotva odrostlého mládence, který pak s nimi, oblečený v ženském kroji, projíždí na koni celou obcí. Tomuto "králi" bývá dnes kolem dvanácti let, jeho tvář zakrývají vyšívané stuhy a během jízdy nesmí promluvit. Proto hned na začátku dostane do úst růži. Jízdy se konaly na více místech, dnes už jenom v Vlčnově, Kunovicích nebo Doloplazech. Hluckou jízdu přibližuje starosta Jan Šimčík:

"Jízdy králů v Hluku mají tradici už od konce 19. století. Pak asi do půlky 20. století pokračovaly každoročně, samozřejmě s přerušením v dobách válečných. A zhruba od roku 1970 se konají každé tři roky, protože je náročné to konat každý rok. Myslím si, že to byl dobrý tah. Lidé jsou na to natěšení, celý Hluk se obleče do kroje, odpoledne v průvodu to všichni uvidí, jaká je to tu paráda. Hlucké kroje i kroje ostatních souborů, které tu budou účinkovat. Pokud jde o rozdíly, každá jízda má svá specifika. Liší se to hlavně ve výzdobě koní, na tom omašlení. Každá dědina má jiné růžičky. A hlucká jízda je speciální tím, že kůň má na prsou veliké srdce, které se vyrábí v Hluku. To je taková naše specialita, která je nejvíc postřehnutelná."

A je vaše jízda spojena se stejnou legendou jako třeba ve Vlčnově? Že je to přestrojený král, který utíká přes Moravu?

"Ano, přesně taková legenda se u nás taky traduje, že král utíká v ženském přestrojení, aby ho Uhři nepoznali a aby se zachránil."

Co to znamená pro rodinu krále? Co všechno musí udělat?

"Pro rodinu krále to je náročná záležitost. Musí samozřejmě sehnat kroj, musí k tomu mít jakýsi vztah, a to u nás má. Rodiče jsou zemědělci, mají koně, mají vztah k folkloru. Jinak se tam sjede velké příbuzenstvo a známí, takže i finančně je to pro tu rodinu náročné, protože jsou středem pozornosti celého tohoto dění."

To ostatně potvrdil i pan Josef Rapand, dědeček letošního krále. A co pro něj znamená, že jeho vnuka, dvanáctiletého Lukáše Šimčíka, si legrúti vybrali za letošního krále?

"Velká slavnost v rodině, že vnuk je králem. To se málokdy podaří. Byli tři v konkursu a Lukáš to vyhrál."

Jak se to vyhrává? Já myslela, že si kluci krále vyberou?

"To si vyberou, musí ale taky být vztah ke koňům. Oni mají koně doma, tak to vyhráli."

A jak se na to musela chystat vaše rodina? Co jste do toho museli všechno vložit?

"Vložili do toho hodně. Dostali dotace od městského úřadu, to ale nepokryje veškeré náklady. Zbytek musí dát rodina."

Co jste museli nachystat?

"Hodně vdolečků, zákusků, víno, pivo, kořalku. Hostí se rodina, ti nejbližší, kolem padesáti lidí."

Pro Lukáše to znamená nejenom dnešní jízdu. Co všechno je ještě kolem?

"Je to velká sláva pro něj do života. Celkem je to největší sláva, co může být. Ten ročník odvedenců, co jdou na vojnu, si krále vybere, a tak je to taková čest. Největší, co může být."

Jízda králů se chystá celé týdny. Připravují se sváteční kroje, a jak říká jeden z pořadatelů, důležitou součástí je i výzdoba koní:

"V podstatě my tých mašlí na koňoch moc nemáme, on je namašlený za hodinku. Nejhorší je, než se opletú copy a udělá se tá kostra. A ten koník je do hodinky namašlený. No ale ty babičky dělajú v podstatě tých sto, sto dvacet růží, Než jich udělajú, chvilečku to trvá. Mosejú se séjit, oni se ale zas rádi sejdú. On není problém, aby růže na jednoho koňa udělala babička sama doma, má jich hotové do týdňa. Ty babienky se ale potřebujú séjit, a to je to dobré, že sa sejdú, povykládajú, povzpomínajú."

Letošní jízda začala po ránu před domem Lukášových rodičů, kde přestrojeného krále usadili na vyzdobeného koně. S dvěma mládenci v ženském kroji po boku a s další téměř třicítkou naparáděných koní s legrúty v sedlech se jeho průvod vydal ke starostovi. Legrúti ho podle tradice požádali o povolení jízdy. Starosta ji povolil, ovšem s napomenutím:

"Ke koňom buďte mírní, aby sa nesplašili a nejakú pastvu tu nevyvédli. K hostom, domácím aj přespolním, buďte upřímní a milí, vyvolávky jim říkajte vtipné, ale slušné. Máte krála chudobného, proto vybrané peníze do holének ani za ňadra neschovávajte, ale všechny poctivě zchudlej vrchnosti odevzdajte. Rozjeďte sa po městě, ĺudom radosť rozdávajte a krásu hluckých krojů ukazujte. Krála chraňte, a kdyby vám ho Kunovjané, Vlčnovjané, Lhoťané alebo jiní chtěli ukrást, statečně ho braňte. Hýlom! - Pane starosto, za vaše povolení děkujeme velice a sľubujem, že letošní Jízda králů proběhne v pořádku a podle starodávnej tradice. Hýlom!"

A to už se Jízda dala do pohybu a legrúti se překřikovali se svými vyvolávkami:

"Hýlom, hýlom, počúvajte! Nad týmto domečkem letí holub bílý, vítajte nám v Hluku, hosté milí. Hýlom! - Hýlom, hýlom, počúvajte! Tento pán má vous jak ňáký Krakonoš, ten nám na krála dá nějaký ten groš. Hýlom! - Hýlom, hýlom, počúvajte! Před tímto domečkem je hluboký járek, a já vám děkuju za váš dárek. Hýlom! - Na tomto místě koníčku mojemu štrngajú podkovičky, že tento strýc by nám dal štamprlu slivovičky. - Hýlom, hýlom, počúvajte! Před naším roste hruška ovesňačka, že táto děvčica se ráda s chlapcami mačká. Mačkala sa, mačkala tak velice, že ten chlapec neměl ani nohavice. Hýlom! Ona sa na mňa pěkně směje, ona mi na krála určitě něco přispěje. Hýlom! - Hýlom, hýlom, počúvajte! Můj koníček si musí dávat bacha, zdravíme u nás aj pana Škromacha. Hýlom! On sa na mňa pěkně směje, na krála mi určitě něco přispěje. Hýlom!

A Hlučané i hosté na krále skutečně přispívali, Mince a bankovky plnily košíky legrútů, lidé jim je strkali i do vysokých holínek.

"Děkuji vám velice, večer vás zvu k muzice. Hýlom!"

Vyvolávky mají velkou tradici, legrúti si je chystají předem, jak mi ale řekl jeden z nich, nejlepší jsou nakonec ty, které je napadnou za jízdy:

"Vymýšlíme je tady tak za chodu. Koho uvidíme, tak něco zkusíme vymyslet, aby to tak zhruba na ty lidi sedělo. To je lepší, zábavnější."

Potvrdil to i jeden z pořadatelů jízdy:

"Sú to vyvolávky na ty konkrétní osoby, na ty místní zajímavé lidi. Jó, ten kluk prostě musí jet a tá vyvolávka ho prostě musí napadnút. Jede tady dvacet osm kluků a z toho třeba pět jich bude perfektních. Musíš mět básnické střevo, to musí člověk být schopný improvizovat. V podstatě člověk, který čte, prostě musí mět slovní zásobu, aby byl schopný dát ty slova dohromady, seskládat nějaký ten verš. A když sa nepodaří verš, nic sa neděje, prostě jede se dál. Myšlénka je, ono to kolikrát nevyjde, ale to sa bere. To sa ztratí v davu. - Sú to v podstatě legrúti, protože v Hluku se ale jede jízda jednou za tři roky, tak je většina legrútů, kterým je osmnáct roků. Ale jedú tam aj mladší, můj syn také. Bránit jim, když chcú, to nejde. Kdyby to bylo každý rok, tak jo, tam nekompromisně. Ale jestli ti mladí k tomu tíhnú, tak proč jim bránit, když chcú jet s tým ročníkem. A příští slavnosti to budú zas ti, co jich potahnú."

"Hýlom, hýlom, počúvajte! Na tomto místě můj koníček stójí, že náš pan starosta chodí rád v hluckém kroji. Musím vám povědět, je to pravda dozajista, že je také výborný muzikant, trumpetista. Nedovedl by si představit život bez dechovky, však také na muzikách už potěšil lidí stovky. Hýlom"

Pamětníkem hluckých Jízd králů je Josef Pospíšek:

"Dvacáté slavnosti jsou, že, tak dvacetkrát jsem tu už byl."

Ve které slavnosti byly největší?

"Myslím si, že včíl, v tuto dobu, protože míváme najsilnější jízdy králů. Máme kolem osmadvaceti koní, devětadvacet koní, tak to míváme. Tady v Hluku je to zvláštní tím, že ty koně nemáme tak nakrášlené, máme jich, jak sa říká, přirozeně, aby bylo vidět, že je to kůň a že to není nějaká hromada papíru. Na tým si my zakládáme. A já si myslím, že to je krásné."

A čím to je, že tady je jízda jenom jednou za tři roky? Ve Vlčnově se jezdí každý rok...

"Já vím, ale víte, to dá velice moc starostí. Kdo to nezažil, tak to nepochopí. Za ty tři roky se Hluk dá aspoň dohromady, každý si od teho odpočine, a za tři roky sa každý už zas těší na slavnosti a chce to. To uvidíte odpoledňa, kolik Hlučanů půjde krojovaných. ani jeden kroj nebude v baráku viset na hřebíčku."

A v průvodu se v neděli po poledni opravdu sešlo snad na osm set krojů. Byly mezi nimi parádní ženské i mužské kroje z Dolňácka, ale i modrotisky a krbce z Valašska nebo okrojovaná dechovka ze zahraničí. V krojích se tu objevily děti v kočárku i dvaadevadesátiletá paní Anna Polášková s Mikovic. V kroji prý chodí stále:

"Aj ve všední deň my tak chodíme. Tož mám kroj všední, do obchodu druhé, do města třetí, do kostela čtvrté. U nás sa do kostela nejde v tom, co do práce lebo do města. To sa všecko dělí. A když na slavnosti, to je ještě takový brogát, hen tak jak když má velebný pán ty ornáty, takové ty drahé."

Takže kolik máte krojů?

"Mám toho tři šatníky. A všecko se bude pálit. U nás to žádnej nebere, protože nás už je tam v dědině jenom šest."

Jak jsem ale slyšela od členek folklorního souboru Klebetnice, o kroje se na Dolňácku naopak stojí. Sbírají se po jednotlivých součástkách, lidé si je pořizují i nově, v každé obci tu pracují vyšívačky, které mají plné ruce práce.

Průvod, v jehož čele opět jel král se svou družinou, prošel celým Hlukem na stadion. Tam Dolňácké slavnosti vyvrcholily vystoupením folklorních souborů. Hrálo se ale i cestou:

Součástí Dolňáckých slavností byla i soutěž ve verbuňku. Tento starodávný mužský tanec byl zapsán na seznam UNESCO a na Moravě patří k nejoblíbenějším. Ve verbování se dokonce soutěží, soutěže verbířů každoročně vrcholí na Mezinárodním folklorním festivalu ve Strážnici. Tam se na pódiu pravidelně objevují desítky nejlepším tanečníků z celé Moravy. Verbíři se předvedli i v Hluku. Neprve osmiletý Lukáš Balajka:

Vystoupil tu i třináctiletý Martin Čapka z Podluží:

A na závěr se od mladých chlapců nedali zahanbit ani pánové v letech:

A jak se Dolňácké slavnosti líbily hostům? Za všechny Ming Lin z Číny, která v Česku žije už patnáct let:

"Je to tady úplně úžasné, poprvé vidíme takovou velkou akci, kde lidi mají překrásné kroje. My jsme tady s kamarády přímo z Číny, kteří se přijeli podívat a jsou z toho úplně nadšení. Nikdy nic takového neviděli."

A na závěr jen prozradím, že jízdy králů z Dolňácka jsou dalším českým želízkem v ohni na zápis na UNESCO. Z Prahy se loučí Milena Štráfeldová.

/Celý pořad provázejí autentické ukázky lidové hudby z Dolňácka v podání místních dechovek a cimbálovek./