Hlúpata či Čestmír aneb o jménech v proměnách doby
Silvestrovské pořady jsou už po léta spojeny se více či méně legračními scénkami, písničkami a bouchajícím šampaňským. Radio Praha se ale oproti tomu bude poslední den roku 2008 zabývat věcí velmi vážnou - rodnými, nebo chcete-li křestními jmény. O tom, jaká nosili naši předkové jména, bude vyprávět jazykovědec Milan Harvalík.
Občas proti zmíněným pravidlům někteří rodiče protestují a možná by se rádi vrátili do dávných dob, kdy měli rodiče při pojmenování svého potomka volnou ruku. Jaké jméno byste tedy mohli dostat, kdybyste se narodili o několik století dříve?
"V nejstarších dobách rodiče pro své děti vybírali z výrazů označujících věci a reálie, které je obklopovaly a ve většině případů se snažili o to, aby jméno svého nositele nějak charakterizovalo. To pak byla třeba jména bojovná nebo nějak pozitivní. Jsou doložena praslovanská jména jako Vlk nebo Kyj. Na druhou stranu se setkáváme s opačnou garniturou jmen, ale ta volba měla své důvody, kdy jména působí směšně nebo až urážlivě. Neznamená to ale, že by rodiče své děti neměli rádi a snažili se jim nějakým způsobem pomstít nebo nějak hendikepovat. V tomhle případě mělo jméno ochrannou funkci. Jestliže se dítě pojmenovalo třeba Strachota nebo nějak podobně negativně, mohlo to znamenat, že je to vlastně člověk, který se vyznačuje určitými vlastnostmi, které ho předurčují k nevýbojnosti, k nevýraznosti a že tedy on tím svým jménem naznačuje, že nebude nebezpečný pro své okolí. Tak jako když dnes o někom řekneme, že je to strašpytel, tak se ho nebudeme bát a nebudeme mu nějak ubližovat a necháme ho na pokoji, tak podobně když staří Slované pojmenovali své dítě Hlúpata, tak tím chtěli naznačit, že je to takový prosťáček, hlupáček, který nám nemůže ublížit a kterému se nic nestane."
Bůh ví, co vedlo rodiče k pojmenování svého potomka třeba Praseta. Nicméně Praseta se navzdory svému nelichotivému jménu dostal do názvu obce Prosetín - totiž byl původně Prasetín.
"Uvádí se například, že ta složená slovanská osobní jména byla v nejstarších dobách určena především pro vládnoucí vrstvu, tedy pro knížata a představitele jiných šlechtických rodů. Naproti tomu jména jednoduchá byla typická pro příslušníky nižších vrstev. Postupem času mohlo docházet k určitým změnám v těchto zásadách volby jmen, ale pro nejstarší období tohle platí celkem dobře."
Jak se tedy mohl kníže jmenovat? To je třeba Boleslav a podobně?
"Pro slovanská knížata jsou typická jména jako je Boleslav, Mojmír, Jaroslav apod. Stačí se podívat do učebnic dějepisu jak se jmenovali vládci Velké Moravy, jak se jmenovali nejstarší Přemyslovci nebo jak se jmenovala např. kyjevská knížata. U těch chudších obyvatel se v nejstarším období, kdy se u nás ještě neuplatňovala jména církevní a kdy nebyly nějaké hranice pro volbu jmen, setkáváme s výrazy, které vycházely z obecné slovní zásoby a které toho člověka nějak charakterizovaly. Řada z nich se nám mohla zachovat i ve jménech místních."
Že bychom byli opět u Prosetína- Prasetína?
„V nejstarších dobách, pokud budeme teď hovořit o jménech slovanského původu, najdeme ve velkém množství případů vedle sebe mužskou formu jména a zároveň ženskou formu jména – Jaromír a Jaromíra, Jaroslav a Jaroslava, Stanislav a Stanislava apod. Výjimek je poměrně málo. Uvádí se například, že jméno Ludmila je typicky ženské, že nemá oporu v nějakém mužském Ludmilovi a lze to vysvětlit celkem jednoduše. Tahle složená jména měla nějaký svůj obecný význam, který v pozdějších dobách samozřejmě s tím, jak se jména užívala ve své funkci jmenné nikoli v té obecné, ten význam ztrácela. Přece jenom to ale při té volbě jména určitou roli hrát mohlo. Jestliže Ludmilu vykládáme jako osobu, která je ´lidu milá´, tak to asi nebylo tak úplně ideální jméno pro nějakého panovníka, který se měl spíše proslavit svou silou, mocí, proslavit se ve světě a ta jeho ´milost´, tedy milý vztah k lidem, nemusel být zrovna na prvním místě v té kategorii vlastností, které by měl mít. Zajímavé je to, že oproti slovanským jazykům nacházíme trochu jinou situaci v jazycích germánských, které mají také velké množství složených osobních jmen – mají tam jména jak mužská, tak ženská. Zatímco u slovanských jazyků komponenty, které souvisí nějak s válkou, s boji, jsou typické především pro ta jména mužská, tak v germánských jazycích takovéhle komponenty označující vojsko, helmu, zbraně nebo vůbec boj a vítězství, často nacházíme i u ženských jmen. Třeba jméno Hedvika, německého původu, z původního Haduwig znamená ´vítězící v boji´. Když budeme hledat nějakou paralelu v češtině nebo v dalších slovanských jazycích, tak to nenajdeme. Máme sice třeba jméno Vojtěch, což znamená ´těšitel voje´ a vedle toho ženskou podobu Vojtěška, ale dejme tomu ke jménu Mojmír, což znamenalo ´můj svět´ a bylo to označení vládce, který by si měl ten svět podmanit, ženskou podobu Mojmíra budeme hledat těžko. Možná by se dalo přece jenom do jisté míry souhlasit s úvahami, které už jsou dnes překonané, ale na každém šprochu pravdy trochu, že nejen jazyk, ale i pro něj typická jména zrcadlí to, čemu se v devatenáctém století říkávalo duše národa.“
Naši předkové se brzy nespokojili jen se jmény domácího původu a začali přejímat i jména z jiných jazyků. Inspiraci si často brali z Bible, ale oblíbená začala být postupně také jména germánského či později v renesanci románského původu. V 17. století přišlo, či doprovázeno třicetiletou válkou spíše vtrhlo, do českých zemí baroko.
"Dostávají se k nám jména, která jsou charakteristická především pro ten silný náboženský život. Jsou to rovněž jména, která se k nám dostávají prostřednictvím rodu Habsburků. Takže se do výrazného oběhu jméno Josef, velmi často se dává jméno František, ale je to podle Františka Xaverského, pokud se v předchozích dobách objevovalo jméno František, bylo to spíše podle Františka z Assisi. Podobně se objevuje velmi silný kult Panny Marie, který je typický pro katolictví a jméno Marie, které bylo do té doby tabu, málokdo by si dovolil pojmenovat svou dceru jménem matky Ježíše Krista, se najednou stává nejčastějším jménem voleným pro tehdejší holčičky. Někdo by mohl namítnout, že už i v dřívějších dobách se jméno Marie v pramenech objevuje, ostatně známe ze staročeských literárních památek Legendu o třech Mariích, kde toto jméno vystupuje a jistě bychom jméno Marie našli i v historických pramenech hovořících o reálných osobách, které u nás žily. Je důležité si uvědomit, že zatímco v období baroka je patronkou, tedy osobou, která jméno reprezentuje, Panna Marie, v předcházejících dobách jde o Máří Magdalénu, neboli Marii Magdalskou."
Jméno Marie je tedy na vrcholu obliby už od baroka, i dnes je v Česku nejrozšířenějším ženským jménem. S oslovením Marie se ale jeho nositelky nejspíše často nesetkávají, mnohem častěji se jim říká třeba Maruška či Majka. A zdaleka nejen tak:
Máří, Marijána, Mářa, Mařenka, Mařena, Márinka, Mánička, Máňa, Maryša, Maryla, Mary...
Ještě další varianty jména našel jazykovědec Pavel Eisner, když ve svém díle Chrám i tvrz věnoval "Mirjam a dcerám jejím" celou kapitolu. "Potěšte se se mnou, jak si čeština každým z těchto jmen vyprofilovala určitý a nezaměnitelný typ Marií. Ověřte si ze své životní zkušenosti, do jaké míry jsou mé charakteristiky přiléhavé," vyzývá Eisner své čtenáře.
Tak co říká třeba o Mařence: "Tresť českého ženství, česká Madona. Zněžnělá, zlyrisovaná Mářa, zdraví, láska a něha, půvab a spanilost čistě autochtonní. Pojem na věky věků ražený Smetanou, podle něho se dnes všechny Mařenky formují samy od sebe v kadlubu přírody. Mařenka ostatně podle mých představ není holka modrooká, co sedává u potoka: převahu budou mít oči hnědé. Doplňky pro Mařenku: nemusí to být kroj, chraň Bůh, ale nějaký Jeníček bude de rigueur."
Vraťme se teď od stálice Marie k "módním trendům", které ovlivňovaly rodiče při výběru jmen jejich potomků.
"V období 20. let 20.století, tedy v čase první republiky, se v některých kruzích naší společnosti objevovala určitá tendence k ateismu, k odchodu od víry. Vedlo to i k tomu, že byla záměrně opomíjena jména, která měla souvislost s kalendářem, který původně vznikl na základě římského martyrologia. Místo toho se objevovala jména původu apelativního. Občas by se třeba i dneska našla nějaká babička, osmdesátiletá devadesátiletá, která by se jmenovala třeba Pomněnka nebo Sedmikráska. Myslím, že jsem dokonce někde viděl rodné jméno Rusalka, zřejmě taky z téhle doby. Uvádí se podobné historie z období 40. a 50. let, jako například jména Pětiletka. Bohužel, pro mě jsou to zprávy z druhé ruky, nemůžu potvrdit ani vyvrátit, jestli jde o skutečnost nebo o nějaký novodobý folklór."
Jak se může stát jméno moderním? Vliv na to může mít historická událost (v našem prostředí např. 2. světová válka), ale není třeba zůstávat jen u takto vážných záležitostí. Inspirací pro některé rodiče jsou populární osobnosti ať už domácí nebo zahraniční, postavy z knih, filmů nebo seriálů. A dítě může dostat jméno i po právě populární písničce. Připomeňme třeba skladbu Dominiku nebo Písničku pro Zuzanu.
K nejčastějším jménům, která současní rodiče dávají svým synům patří Jakub, Jan, Tomáš či Martin. Dcery jsou pak často Kateřiny, Natálie, Barbory a samozřejmě Terezy. Že by ještě stále působilo kouzlo písničky, která před lety zazněla v muzikálu Kdyby tisíc klarinetů?
Jak už jsme si ukázali, rodiče pro svého potomka často sáhnou po jménu, které je právě v módě, někdy naopak schválně po jménu neobvyklém, nebo se jim to či ono jméno prostě jen líbí. Co dalšího může mít vliv na pojmenování dítěte? Někdy hraje roli i rodová tradice. Syn se třeba jmenuje po matce, dcera po otci (to je častý případ Jindřišek, Oldřišek, Václav apod.) Často se např. nejstarší syn se už po x-tou generaci jmenuje Josef. Takové "dědění" jmen potvrzuje i malá anketa:
"Můj taťka původně chtěl, abych se jmenovala Elena, což bylo po mamce. Ta ale byla striktně proti, protože jí jméno komolili na Lenku, Alenu a tak, v životě jí nikdo neřekl tak, jak se jmenuje. Další varianty pak byly Vlasta nebo Jana, což byly sestry táty, tak naštěstí teda vybrali Janu."
"Dagmar, no, to se mamce prostě líbilo, nevím proč. No vlastně..., to taky nechápu, mamka je totiž taky Dagmar, tak nechápu, jak mi to mohla udělat."
"Zrovna nedávno jsem si zjistil, že jméno Lumír přímo pochází a bylo vymyšleno v rukopisech a ještě mi bylo řečeno, že ta postava v rukopisech je boží pěvec."
Jak si k tomu jménu přišel?
"Přímo od otce, který je taky Lumír."
"Rodiče mohli být při volbě jména vedeni snahou zajistit svému dítěti nějakého mocného patrona a ochránce. Jak jsme hovořili o tom pohanském období, kdy jméno mělo člověka do budoucna nějak nasměrovat a mělo mu otevřít svět, tak i tady se tou volbou jména podle nějakého světce dávalo to dítě do jeho ochrany. Na volbu jména mohly mít vliv aspekty naprosto jiné, často pragmatické. Nešlo jen o to, že děti dostávaly jména podle svých rodičů či prarodičů, kmotrů, kmoter, strýců a tet, ale někdy mohla mít taková volba jména podle určitého člověka i podnět pragmatický, to jest finanční. Pokud si tedy lidé chtěli zajistit přízeň svého bohatého příbuzného, tak dali svému dítěti jméno podle tohohle strýčka či tetičky, ostatně bychom se i dnes možná s něčím takovým setkali. Dokonce se vyprávějí i historky o tom, že jistá vyšší frekvence nějakého rodného jména na určitém panství byla dána nejen tím, že tam byl zrovna kostel zasvěcený nějakému světci, takže lidé měli tendenci pojmenovat své děti podle toho světce. Mohlo se také stát, že pokud byl majitel panství uznalý a za pojmenování dítěte svým jménem rodiče obdaroval, pak vesnice byly plné jmenovců příslušného hradního pána."
Nemusíme ale zůstávat u jednoho rodného jména. V České republice je dnes už možné mít jména dvě a jsou rodiče, kteří toho využívají. V minulosti byla situace mnohem pestřejší.
Jména potomků většinou podléhají přísnému výběru. Stačí se jen podívat na internet, kde je nespočet diskusí budoucích maminek, které řeší, jaké jméno bude pro jejich dítě to pravé. Přesto se jménem, které vybrali rodiče, často lidé nejsou nejspokojenější. Možná by si současníci mohli vzpomenout na své předky Prasetu či Strachotu. Většina nespokojenců to ale příliš neřeší a maximálně si "to své vysněné" jméno schovávají pro potencionálního potomka. Někteří ale sáhnou i k přejmenování nebo si za své jméno připojí ještě jedno. I to není nic nového, vzpomeňme si třeba na některé osobnosti z doby národního obrození - Karla Jaromíra Erbena nebo slavnou českou kuchařku Magdalenu Dobromilu Rettigovou a jejího manžela Jana Sudiprava. O změnu jména je třeba žádat na matrice a mnohým nespokojeným se samozřejmě nechce podstupovat úřední řízení, a tak si jen říkají jinak - nějak exkluzivněji nebo naopak nenápadněji. Někdy člověku začne jinak než rodným jménem či příjmením říkat jeho okolí. A vnikne přezdívka.
Co je přezdívka?
To je jméno.
Jméno pro nějaká dívka?
Ptá se Američanka ve Vieweghově knize Zapisovatelé otcovský lásky.
Přezdívkami se už dlouho zabývá Svatopluk Pastyřík z Katedry českého jazyka a literatury Univerzity Hradec Králové. Podle něj se přezdívkám daří v prostředích, kde jsou si lidé rovni, třeba v zájmovém kroužku - typickou ukázkou jsou skauti. Vzpomeňme třeba foglarovky, tam se to přezdívkami ať už mezi skauty nebo členy klubů jen hemží - také slavné Rychlé šípy měly mezi sebou Červenáčka s Rychlonožkou a proti nim naopak stál Štětináč, Dlouhé Bidlo nebo Haha - Bimbi.
Přezdívky také často vznikají ve školním kolektivu nebo na pracovišti.
"Krásné přezdívky vznikaly kdysi mezi kluky na vojně, když byla základní vojenská služba, to byla úplná senzace."
Můžete nějaké jmenovat? Nějaké, které si pamatujete, které Vás zaujaly?
"Na jednu takovou přezdívku si vzpomenu. To byl chlap jak hora a ten si říkal Jasánek. On se jmenoval Jasan, měl to jako příjmení. Ten tak přezdíval sám sobě a říkal: Jasánek se nahamal a teď si půjde hajnout. V tom vojenském prostředí to působilo naprosto příznakově, byla to bomba. Jenže on tak říkal sám sobě a ti ostatní kluci mu tak říkali taky. Takže zatímco se jednomu přezdívalo Fred a druhý byl Tom, to, co bychom čekali, tak tohle byl pro všechny Jasánek, dokonce i pro velitele."
Jak vůbec může přezdívka vzniknout? Třeba takhle:
"Já jsem měl minulý týden jeden zážitek. Šel jsem ze školní jídelny, vyběhl nějaký mladík a volá na toho druhého: Pražáku! A ten druhý se otočil. Ten co stál za mnou řekl: A hele, on na to slyší. To znamená, že to nebyla přezdívka, ale že to vzniklo z nějaké situace. Jeden to použil, druhý na to zareagoval a přezdívka byla na světě. Takže takhle nějak vznikaly a vznikají přezdívky. Buď podle situace, nebo podle nějakého nápadného znaku, podle nějaké příhody - ty vznikaly nejčastěji, protože naši předkové byli takoví potměšilci a všímali si zvláště toho, čeho by si všímat nemuseli. Přezdívka může vzniknout podle toho, že často něco říkáme, nějaké vycpávkové slovo. Viz Drdova povídka Vyšší princip - z hlediska vyššího principu mravního. A Drda píše, že panu profesorovi říkali hned druhý den na každé škole stejně, jako na těch předcházejících."
Naši předkové využívali přezdívek často. Vyskytovala se mezi nimi přímá i obrazná pojmenování a fantazii se meze nekladly.
"Liliová ulice v Praze je mi důkazem. Ta nejsmradlavější a nejošklivější ulička, kde to všechno páchlo, tak dostala toto ironické pojmenování. Tak jako čistič stok obvykle dostal přezdívku král."
Takže opět něco potměšilého či škodolibého. Existuje ale jistě také řada pěkných a lichotivých přezdívek, jen si jich člověk už se své podstaty všímá méně.
O právě končícím roce 2008 se od počátku mluvilo jako o roce "osmičkovém" a hádalo se, zda se zařadí mezi ty "osudové osmičkové", kterých jsou české dějiny plné. Jestli takový byl, na to si můžeme odpovědět až dnes. Jaký bude ten nadcházející rok 2009, to zatím nevíme. Ale ať už si ho pojmenujete jakkoliv, přejeme Vám, aby byl co nejlepší.
