Křestní jméno Lidice

Setkání žen se jménem Lidice, zleva Edna Gómez Ruiz, Lidice Rivas, Lidice Fragoso, Lidice Cuadra, dva žáci školy 'Lidice', Lidice Luna a Lidice Ramirez Molina, foto: archiv Edny Gómez Ruiz

Lidice nebo Lídice se jmenují stovky žen v Latinské Americe. Na Kubě, v Mexiku, Bolívii nebo Ekvádoru. Jen v Brazílii jich je na pět set. U příležitosti výročí vyhlazení středočeské vesnice se některé z nich s námi podělily o důvody, proč je rodiče takto pojmenovali.

Setkání žen se jménem Lidice,  zleva Edna Gómez Ruiz,  Lidice Rivas,  Lidice Fragoso,  Lidice Cuadra,  dva žáci školy 'Lidice',  Lidice Luna a Lidice Ramirez Molina,  foto: archiv Edny Gómez Ruiz

Lidice Romero Amondaray

Lidice Romero Amondaray,  foto: archiv Lidice Romero Amondaray

„Jmenuji se Lidice Romero Amondaray a jsem Kubánka. Pracuji jako profesorka na univerzitě Universidad de Oriente. Má matka navštívila jako mladá Lidice. Jejich smutný příběh ji zasáhl, ale zároveň si to krásné místo zamilovala. O boji, který v Lidicích svedli proti nacistickým okupantům a o strašlivém krveprolití, k němuž došlo 10. června, jsem slýchala odmala. Moji rodiče i já jsme vždy snili, že se na místo, podle kterého mě pojmenovali, někdy podíváme, a budeme moct uctít památku dětí. Sen jsem si splnila 10. června 2017, pracovala jsem tehdy v Evropě a pozvali mě na vzpomínkový akt, který se každý rok na památku obětí pořádá. Neumím slovy vyjádřit, co jsem cítila, když jsem se blížila k Lidicím, hodně jsem plakala. Byl to jeden z nejdůležitějších dnů v mém životě. Získala jsem možnost poznat další Lidice, potkat se s dnešními obyvateli obce a jejími představiteli a seznámila jsem se také s jedním z přeživších dětí. Jednali s námi jako s celebritami, byl to úžasný den. Doufám, že se ještě někdy vrátím a strávím tam více času.“

Lidice Margarita Céspedes Pérez

Lidice Palau,  foto: archiv Lidice Palau

„Jméno Lidice nosím hrdě. Dali mi ho rodiče, kteří měli možnost pracovně navštívit Československo, konkrétně právě Lidice. Ten příběh je zasáhl natolik, že, když jsem se narodila, rozhodli se mě pojmenovat na jejich památku. Chtěli tak sdělit světu, že obec Lidice a všichni její vyvraždění obyvatelé, se znovu rodí s každou ženou, která nese jejich jméno, ať už žije kdekoliv.“

Lidice Palau

„Jsem Kubánka, ale bydlím v Miami. Příběh svého jména znám od dětství, protože babička a maminka mi vždy o jeho významu i o masakru, který se v Lidicích stal, vyprávěly. Vždy, když své jméno vidím napsané v nějakém parku, obchodu, časopise atd., zaplaví mě hrdost. Od vás jsem na své narozeniny vždy dostávala pohledy. Jsem velmi hrdá, že jsem jedna z Lidic, které světu připomínají památku obce a strašného zločinu, ke kterému tam došlo.“

Lidice Torres Lairona

Lidice Torres Lairona,  foto: archiv Lidice Torres Lairona

„Narodila jsem se 11. května 1967. Moje matka měla na střední škole učitelku společenských věd, která jim vyprávěla o tom, jak svou dceru pojmenovala Lidice, aby jméno obce žilo dál. A tak si i ona řekla, že pokud bude mít dceru, pojmenuje ji stejně. To bylo za Batistovy vlády. Úplně náhodou se ve stejnou dobu v denním tisku objevila výzva, že Český kulturní dům zve osoby se jménem Lidice, aby se přihlásily. A vypadá, že mě tatínek zapsal, protože jsem pak dostala pozvánku na akci, která se konala 10. června téhož roku. Rodiče mě, jako měsíční, vzali do Českého kulturního domu, kde bylo dívek více, a pochoval si mě dokonce ředitel. Pustili nám dokument o lidickém masakru a darovali mi dvě knížky pohádek. Ty dodnes mám a jako větší jsem je zbožňovala. Později mi také poslali panenku v tradičním kroji a bronzovou minci se jménem a růží na jedné straně a s rokem 1967 na druhé. Na vzpomínkovou akci jsme se vraceli každý rok, do té doby než Český kulturní dům s pádem socialismu zavřeli. Po těchto setkáních se mi stýskalo, ale už jsem v sobě události, které se v Lidicích staly, měla zapsané. Vystudovala jsem medicínu a jako lékařka jsem na Kubě pracovala až do roku 2013, kdy jsme se s rodinou rozhodli emigrovat do Kanady. Tehdy jsem začala vyhledávat další Lidice z celého světa, a to díky Zdeně (pozn.: dcera jedné z lidických žen, Ladislavy Muselové) a Zdeňkovi Kotkovým a také Alanu Gerrardovi. V roce 2017 jsem se s dcerou zúčastnila oslav 75. výročí založení republiky a bylo dojemné splnit si celoživotní sen. Potkaly jsme tam Lidice z Brazílie, Mexika, Dominikánské republiky a z Kuby. Po tomto setkání jsem se rozhodla propojit všechny kubánské Lidice a vytvořila jsem proto skupinu na Facebooku. Spojila jsem se s ambasádou v Havaně, abychom se mohly zúčastnit aktu, který se konává ve stejnojmenném parku a kde je také deska s informacemi o tom, co se tam stalo. Takto se potkáváme každý rok, i s lidmi z velvyslanectví a diplomatickými atašé. V letošním roce jsme se kvůli pandemii setkat nemohli, ale nenecháme to tak, připomeneme si původ svého jména alespoň v rámci facebookové skupiny a dáme tam také fotky svetrů s logem skupiny. Daly jsme si za cíl, že bychom se rády zúčastnily oslav 80. výročí v České republice. Vím, že pro ty, které žijí na Kubě, to bude kvůli ekonomické situaci země složité, ale pokusí se. Moc ráda jsem se s Vámi o svůj příběh podělila, doufám, že se Vám bude líbit. Děkujeme také za možnost se vyjádřit a dát o sobě vědět.“

Lídice Álvarez Pérez

Lídice Álvarez Pérez,  foto: archiv Lídice Álvarez Pérez

„Moje matka se jmenuje Luisa Eugenia a potřetí otěhotněla po 11 letech, když mým sestrám už bylo 16 a 14 let a v další dítě už nedoufala. S nadějí, že to bude kluk, se rozhodli v těhotenství pokračovat. Má starší sestra, Luisa Lidia, měla od základní školy ve třídě spolužačku, která se jmenovala Lidice, a ta jí vyprávěla příběh svého jména. Mou sestru téma zaujalo a začala si o něm hledat více informací. Dozvěděla se tak o smutném osudu obyvatel vesnice a o jejím zničení. Termín porodu vycházel na konec ledna. Otec tehdy prohlásil, že se narodím 28. ledna, což je datum narození našeho národního hrdiny, Josého Juliána Martího Péreze. A že budu kluk a budu se jmenovat José Julián. Moje sestra, která stále ještě doufala, že výběr jména připadne jí, prohlásila, že když to bude holka, bude se jmenovat Lidice, protože po takové tragédii je čest to jméno nosit. O devět měsíců později se ukázalo, že pravdu měli tak trochu sestra i otec. Narodila jsem se 28. ledna, díky Bohu jako žena, a jmenuji se Lidice. Těší mě, že nosím jméno s takovým významem, a že tak mohu k šíření příběhu obce Lidice přispět.“

Lídice Rivas Cortés

Nacisty zničené Lidice

„Před 58 lety můj otec pracoval v San Jerónimo Lídice a tam se seznámil se sekretářkou, která se jmenovala Lídice. Jméno se mu tak zalíbilo, že se rozhodl, že svou další dceru pojmenuje stejně. Co se nestalo, narodili se čtyři kluci a vysněná Lídice nepřicházela. Matka mi vyprávěla, že když jsem se narodila, otec přinesl do nemocnice náušnice a prohlásil: „Konečně dorazila Lídice.“ Mé celé jméno je María Lídice Rivas Cortés, protože prarodiče s tím jménem úplně nesouhlasili. Tvrdili, že Lídice ani není v kalendáři, a jak potom bude Bůh vědět, jak si mě má zavolat, až umřu? O původu svého jména jsem do 18 let nevěděla. Tehdy jsem pracovala v Texcocu a tam jsem poznala staršího pána, ševce, který moc rád četl, a ten mi řekl, že mé jméno pochází z České republiky a že Lidice byly vesnice, kterou nechal zničit Hitler. Když se narodila má mladší dcera, poprosila jsem manžela, abychom jim taky pojmenovali Lídice, protože jsem nechtěla, aby se to jméno ztratilo, ale aby žilo dál. A on souhlasil. Už asi tři roky jsem přes sociální sítě v kontaktu se skupinou žen, které se jmenují Lidice. Já i moje dcera jsme překvapené, kolik takových žen na světě je. A my si myslely, že jsme jediné!“

Lídice Ramírez

„Jmenuji se Lídice, žiju v Mexiku a je mi 37 let. Jméno Lidice poprvé slyšel můj otec. Nosím ho hrdě. Teprve před třemi lety jsem se dozvěděla, že existují skupiny Lidic na Facebooku. Už dva roky jsem v kontaktu s Ednou Gómez, která nám trochu přiblížila příběh našeho jména. Ona už navštívila i Vaši zemi a poznala přeživší z Lidic. Nedávno jsem jí pomáhala přepisovat projevy, které jsme před dvěma lety přednesly na jednom vzpomínkovém aktu.“