Hudební cesta Beáty Hlavenkové: Od klavíru k filmovým melodiím
Beáta Hlavenková je česká hudební skladatelka a pedagožka. Její záběr je ale mnohem větší. Hraje na klavír, skládá hudbu jak pro film, tak pro děti a zároveň vyučuje kompozici na New York University v Praze. Za svou práci zaslouženě získala už několik Cen Anděl a to hned v několika kategoriích.
Hned takto na začátek, jak byste popsala svůj hudební vkus?
Mám ráda všechny typy hudby, kdybych měla čas, hrála bych všechny. Celý život poslouchám skladby různých žánrů a od různých autorů. Vystudovala jsem skladbu polyfonní hudby, vystudovala jsem jazzovou hudbu. A k tomu v posledních letech často poslouchám velmi alternativní autory. Takže jsem takový kotlík, ve kterém se všechny tyhle žánry míchají a já z nich pak tvořím svou vlastní hudbu.
Takže nemáte žádného oblíbeného autora, kapelu nebo třeba jen skladbu?
Samozřejmě, že mám. Ale je jich prostě příliš mnoho. V poslední době například hodně poslouchám alternativní popovou skupinu Bahamas. Mám ráda kapelu Bon Iver nebo zpěváka Sufjan Stevense. Zároveň ale zbožňuji Bohuslava Martinů a jeho smyčcová kvarteta. Miluji big band Marie Schneiderové, její jazzové skladby. Je toho prostě spousty a spousty.
Takže pro vás hudba vlastně nezná hranice?
To zase ne, hranice mám. Nemám ráda heavy metal a další tvrdé typy hudby. A neužiju si ani klasickou českou dechovku. Ale i v těchto žánrech se najdou dobré skladby a já dokážu vždy ocenit, když je píseň kvalitně složená a zahraná, ačkoliv se mi třeba tolik nelíbí. Pro mě je schopnost ocenění a schopnost si hudbu užít odlišná věc.
Jednou z vašich nejznámějších skladeb je Husa v mlze. Vy ale nejste autorkou tohoto textu. Autorem je básník Bohuslav Reynek. Co se vám na jeho básni tolik zalíbilo?
Už jsem v minulosti zhudebnila několik jeho básní a velmi mi sedl jeho styl a rytmus s jakým jsou napsané jeho básně. Objevují se tam kombinace slov, které by mě nikdy nenapadly. Velmi se mě jeho tvorba dotkla, protože jsem ji objevila ve velmi těžkém období svého života. Můj otec umíral a Reynek ve své básně uváděl, že si s sebou po smrti nic nevezmeme. A mám pocit, že tahle báseň na mě tehdy prostě čekala.
Máte i jiné oblíbené básníky v české literatuře?
Musím rovnou takhle jmenovat jednoho básníka, který je skoro stejně starý jako já a říká si JQR, Janek Růžička občanským jménem. A měla jsem tu čest s ním pracovat na svém novém projektu, který se jmenuje Monodie 2.0. Janek je zároveň také režisér a natáčí dokumenty.
V jednom z posledních dílů tady skladatel Jiří Trtík vysvětloval, proč si vybral Kafkův Dopis otci za předlohu své opery. Cítíte se také inspirovaná literaturou?
Jednoznačně, je to ohromný zdroj inspirace. Dříve jsem studovala především instrumentální hudbu. Až teprve při spolupráci se zpěvačkou Lenkou Dusilovou jsme se pustily do zhudebňování poezie. Tehdy to byl projekt s názvem Eternal Seekers, který obsahoval skladby Bogdana Trojaka. Tehdy jsem začala být trochu víc otevřená práci s texty. Začala jsem psát i své vlastní texty, ale pořád si myslím, že je velký rozdíl mezi textem písně a zhudebněním básně.
Je vlastně úžasné, kolik jste toho za svou kariéru dokázala. Zatím jsme nezmínili filmovou hudbu. V roce 2020 jste složila soundtrack k filmu o českém legendárním běžci Emilu Zátopkovi. Bavilo vás skládat podobný styl hudby? Bylo to náročné?
Bylo to zábavné, ale bylo to hodně práce. Dokonce jsem kvůli tomu filmu začala i běhat. Sice to vydrželo pouze po dobu natáčení, ale to už je klasika. Co se týče filmu, tak bylo náročné najít správnou melodii, která by odpovídala videu na plátně. Některé náměty jsme měli hned. Ten první jsem složila snad první den natáčení a pamatuji si, jak si mě zavolal režisér David Ondříček a zeptal se mě, zda už je celý soundtrack hotový? A samozřejmě to tehdy bylo myšleno jako vtip, ale já to vzala vážně. Šla jsem tehdy běhat a přemýšlela jsem nad různými náměty a melodiemi. A tehdy se ve mně zrodila hlavní znělka celého filmu. Ale některé další skladby byly složitější a trvalo dlouho, než jsme přišli na něco kloudného.
Vy ale neskládáte jen pro film. Dovolte mi zmínit, že jste složila také album písní pro děti. Je hudba pro děti odměňující?
Jednoznačně. A hlavně si myslím, že skládat hudbu pro děti je neuvěřitelně důležité. Možná, že to velká část lidí neví, ale Česko je jednou ze zemí, která ročně vydá nejvíce dětských knížek. Každý rok jich vznikne přes 2000. A já jsem také chtěla přispět a darovat něco těm nejmladším. Protože si také chci vychovat svoje publikum. Je to trochu vtip, ale předtím jsem opravdu nikdy písničky pro děti nepsala. A věděla jsem, že musím vytvořit něco trochu praštěného, hloupého a jednoduchého. Přesto si myslím, že děti jsou ti nejlepší posluchači ze všech.
Chcete být i v budoucnu aktivní v tolika sférách hudby? Nebo se chystáte se zaměřit na jedno hlavní téma nebo disciplínu a zbytek nechat odpočívat? Ponořit se do něčeho a vytvořit své mistrovské dílo?
Přála bych si to, je to moje velké přání. Problém je, že podstata toho přání se mění každý týden. Jeden den chci být tou nejlepší filmovou skladatelkou a další ráno chci být mistrovskou zpěvačkou. Problém je, že si opravdu užívám všechno, co dělám. Občas samozřejmě dělám i práci, kterou bych třeba normálně nevzala, ale musím z něčeho platit účty a živit dva syny. Ale není to tak, že bych to neměla ráda nebo tu práci neocenila. Ale bylo by krásné se na rok opravdu do něčeho ponořit a neřešit finance a zcela se soustředit na jednu věc. Je to od vás opravdu dobrá otázka, protože to samé mi říkají i někteří moji manažeři. Že dělám tolik věc a že kvůli tomu je těžké mě prodat a zviditelnit. Ale mě už to teď netrápí, dělám co mě baví.
Rozhovor najdete v anglickém originále v podcastu Faces of Czech Music ve všech podcastových aplikacích.
Související
-
Česká fortissima ušima Lukáše Hurníka
Rok 2024 je rokem české hudby. Lukáš Hurník při této příležitosti přiblíží nejzajímavější skladatele a jejich díla.
