Hugo Marom chce v Praze postavit pomník rodičům Wintonových dětí

V deseti letech nasedl Hugo Marom na pražském Hlavním nádraží do vlaku a se svým mladším bratrem odjel do Londýna. To jim zachránilo život. Psal se totiž rok 1939 a tím, kdo odjezd dětí z Prahy do Anglie organizoval, byl Nicholas Winton. Jak na něj dnes Hugo Marom vzpomíná? A čím by chtěl připomenout i památku svých rodičů? Při své nedávné návštěvě poskytl Radiu Praha rozhovor:

Hugo Marom (vpravo) na předávání cen Gratias Agit 2011

Nejste už unaven všemi akcemi kolem Wintonových dětí?

"To se nemůže nikdy stát! Jak se může nemluvit o někom, kdo zařídil, abychom se zachránili?"

Pamatujete si na pana Wintona z doby, kdy vám zachránil život?

"Nikdo si nepamatuje na Wintona. Já jsem se náhodou dozvěděl o Wintonovi po tom programu BBC. Žena, která seděla vedle něho, Věra Gissingová, byla moje spolužačka. A druhá, Milena, dnes lady Baines, byla spolužačka mého bratra ve stejné škole. Jakmile jsem to viděl, spojil jsem se s Maxwellovou (tj. historičkou, která setkání v BBC zorganizovala, pozn. red.)."

Čili vy jste tenkrát v tom studiu BBC nebyl?

"Ne, já jsem byl v Izraeli. Mně to poslali myslím den poté. A proto jsem se začal starat o to, aby byl uznaný v Izraeli, v Yad Vašem. To je místo, kde se uznávají lidé, kteří zachránili jeden židovský život."

Spravedliví...

"Ano, spravedliví."

"To ocenění, aby je člověk dostal, má dvě podmínky. Jedna podmínka je, že ten člověk musel být v nebezpečí v období války, za Němců. Když ale Nicholas Winton odešel z Prahy v lednu 1939 a Němci přišli do Prahy v březnu, tak ta jedna podmínky tu nebyla. Ta druhá podmínka byla velmi zajímavá. Zkoumá se, jestli ten člověk má opravdu nežidovský původ. A přišli na to, že jeho prarodiče a rodiče jsou z židovských rodin, které ještě v předminulém století přestoupily na katolickou víru kvůli tomu, aby se dostaly do Anglie. On už byl pokřtěný jako dítě. Takže pro něj to byla velmi divná otázka, když se ho na to ptali. Odpovídal, a najednou si toho on sám všiml... Moje manželka tvrdí, že to věděl. Já ale říkám, že to nevěděl. Veškerou práci dělala v Londýně jeho matka, Obrátila se na ty rodiny písemně, telefonicky jistě ne, přestože Mináč ve svém filmu ukazuje telefon. Já ale nevěřím, že měli telefon, poněvadž v tom domově v Londýně, kam my jsme se dostali, telefon nebyl. A bylo tam sto dětí."

Hugo (vlevo) s matkou a bratrem Rudym v roce 1939 před odjezdem do Anglie, foto: osobní archiv Hugo Maroma

Vy jste nebyl v Londýně v rodině? Vy jste byl v domově?

"Můj otec se obrátil na Wintona a taky se obrátil na jednoho rabína, který zařídil pro pět Brňáků, tři Tomashoffovy a nás dva, abychom se dostali do ortodoxního hostelu. Možná to byl sirotčinec. Co Winton zařídil? Pravděpodobně, my si nejsme stoprocentně jisti, protože nemáme dokumenty, pro nás zařídil rodinu, která neměla děti. A ten muž chtěl překvapit svou ženu, že přiveze dva kluky domů. A prý dostal srdeční záchvat, když jsme byli na cestě. Manželka nic nevěděla, on tam nepřišel, nikdo tam od Wintona nebyl, tak jsme zůstali sedět na nádraží. Pravděpodobně, nevíme ale přesně, kdo nás přišel vzít do toho pobožného sirotčince. Přišli na to nádraží a vidí pět kluků. Každý z nás měl jméno. Přišli k nám, podívá se na jméno a vidí pět kluků nepobožných! My jsme neměli pejzy. Tak si řekli: my je tady necháme. Nemůžeme přivést pět takových kluků na East End do sirotčince, kde jsou všichni ortodoxní. Určitě měli jistotu, že se o nás někdo postará. A postarali se! Pro mne Winton znamená, že se podařilo mé matce přesvědčit otce, který nepodporoval to, abychom odjeli. On nevěřil, že se může českým Židům něco stát. Obzvlášť rodině, která je tu v Praze a v Brně přes tisíc let."

Vy tady teď plánujete akci na podporu Wintona. O co se jedná?

"Já bych byl velmi rád, kdyby se o tom více mluvilo. Lidi zapomínají, o co se v té době jednalo. Winton měl šest tisíc jmen dětí a zachránil jich 669. V tom filmu se to pokoušejí ukázat, ale Mináč nepochopil jedinou věc, že totiž ti lidé, co nás zachránili, nebyli ohroženi. Naopak. Hitler chtěl udělat Evropu, nejen Německo, Judenrein. Bez Židů. Kdokoliv podporoval vývoz Židů, byl pochválen. To byl jejich zájem. Neměli zájem o ilegální výjezd lidí. Pustili ven jenom lidi, kteří mohli jet oficiálně. Winton a Barazetti, který zůstal v Praze, aby zařídil ty vlaky, a pracoval u tajné služby české, pak u anglické atd., neriskovali svůj život. Oni byli podporováni, proto gestapo uvolnilo ty vlaky, aby mohly s dětmi odjet. O které děti šlo? O ty, které měly víza do Anglie. Nepustili nikoho kdo neměl vízum. Ani jeden z nich nebyli v nebezpečí. Hrdinové celého příběhu byli rodiče! Vzali svoje pětileté, čtyřleté děti, osmileté jako můj bratr, desetileté, jako jsem byl já, a jednoho krásného dne jim řekli, že jedou do Anglie na výlet. Za tři nebo čtyři měsíce přijdeme za vámi! A přitom věděli, že ne. Nám to ale neřekli. Naše matka nepřišla na nádraží v Brně, když jsme jeli s otcem do Prahy, aby se nerozplakala. A ta organizace, kterou dáváme dohromady, a už na tom pracujeme déle než rok, chce postavit na Wilsonově nádraží pomník rodičům. Teď začneme sbírat peníze. Už máme povolení a teď jsou potřeba peníze. Z těch dětí už moc nezůstalo, takže tam začneme. Připravili jsme dopis o tom, kdo byli ti hrdinové. Nejenom náš národ, ale celý svět si musí uvědomit, jak děsné rozhodnutí to bylo, poslat děti pryč. A nejenom je poslat! Za měsíc vypukla válka. Bombardovali Londýn. Telefony nebyly, telegramy nebyly, dopisy šly měsíc a víc. A Goebbels říkal: my bombardujeme Londýn, abychom přesvědčili Angličany, aby skončili válku. Ve dne v noci tam ohrožujeme tisíce lidí. A ti rodiče přitom poslali děti právě do Londýna! O tom, že byly za měsíc evakuovány, rodiče nic nevěděli. Tak jedině matka a otec, ať už kdekoliv, si můžou uvědomit, co to znamenalo pro ty rodiče! My jsme s nimi víckrát nemluvili..."

Po válce se Hugo Marom do Československa vrátil, brzy ale odešel do Izraele a na dlouhá léta se tu stal vojenským pilotem. Letos mu ministr zahraničí Karel Schwarzenberg předal Cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky ve světě. O tom, že Hugo Marom patří k rodině Maislů s tisíciletou historií a proč se vlastně rozhodl pro létání, opět za týden, v další krajanské rubrice.