I tentokrát se na krajanských kurzech v Dobrušce potkali posluchači z Izraele a Palestiny

dobruska07_2.jpg

Blízkovýchodní konflikt mezi Izraelem a Palestinou ovlivňuje světovou politiku už víc jak půl století. Ve východočeské Dobrušce se ale naštěstí neřešil. Čeští krajané se sem už dvě desítky let jezdí především učit češtinu. A také poznávat jeden druhého a navazovat přátelské vztahy. Dokonce i tehdy, když jeden pochází z Izraele a druhý z Palestiny.

Dobruška má dobré jméno už ve svém názvu. A dvojnásobně to platí mezi českými krajany, kteří sem už téměř dvacet let jezdí na kurzy češtiny. Ročně se jich tu z celého světa sejde nejméně šedesát, kterým jejich pobyt hradí česká vláda. A další se sem často vracejí jako samoplátci. Vloni poprvé se část těchto kurzů přesunula do Prahy, kam dříve jezdili krajané jen na krátkou návštěvu. Důvody pro Radio Praha upřesnil vedoucí krajanských kurzů Daniel Křivánek z Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Praze:

"Potřebovali jsme ten kurz trošku obměnit. Jako ústav máme několik středisek, takže jsme nabídli, že se může konat na různých místech České republiky, aby krajané poznali nejenom Dobrušku, ale i další místa. Takže tři týdny je tradiční Dobruška a jeden týden jsme v Praze, kde je program také velice. nabitý."

Zůstává původní počet šedesáti účastníků kurzu?

"Ano, ten počet se nezvyšoval. Tento rok a další čtyři roky zůstává. Výběrové řízení bylo na pět let, takže peníze na to jsou."

Kdo se vám sjel do kurzu?

"Máme třicet čtyři zemí, vlastně všechny kontinenty. Poslední, třicátá pátá, je Palestinská autonomie, což zatím není mezinárodně uznaný stát."

Jsou všichni skutečně krajané, nebo jsou mezi nimi i bohemisté nebo zájemci o češtinu z jiných důvodů?

"Z Běloruska většinou nejsou krajané, ale už tradičně na pomoc studiu češtiny v Bělorusku sem posílají vždycky jednu studentku. Pak máme jednu také z Číny, to je taky bohemistka. Pak tu máme paní z Mexika, což je prezidentka Českého sdružení v Mexiku. Ta nemá české kořeny, ale jak říká, ona má to české srdce."

Jak je to s úrovní znalostí češtiny? Zlepšuje se, nebo naopak zhoršuje?

"Já už vedu kurz pátý rok a řekl bych, že se to nemění. Jsou tu stále začátečníci, máme tu ale třeba třetí generaci z jedné rodiny. Před x lety tu byl dědeček, pak tu byla maminka a teď už tu máme jejího potomka. Takže z některých rodin už opravdu máme celé seznamy, jako třeba z Brazílie z rodiny Trachtů nebo z Daruvaru. V Chorvatsku už snad není jediná rodina, která by nenavštívila Dobrušku."

A co ta čeština? Nelepší se tedy po absolvování kurzu?

"U těch účastníků určitě! Ale během přijímání krajanů se vybírají i začátečníci, aby se ta znalost rozšiřovala dále. A my se teď snažíme těm, co se tu namotivují, dát k dispozici české e-learningové kurzy, aby v češtině mohli pokračovat. Takže doufáme, že se úroveň češtiny bude zlepšovat."

Vracejí se někteří i jako samoplátci?

"To je pravda, protože stipendium můžou dostat jenom jednou. Takže když si chtějí návštěvu zopakovat, tak se vracejí. Máme tu třeba paní Supik, která už tu byla celkem jedenáctkrát. Nebo paní Edna z Mexika je tu podruhé, tentokrát si to platí, protože se jí tu velice líbilo."

Loni tak do Dobrušky přijeli krajané například z Argentiny, Brazílie, Chile, Mexika, ale i z Nového Zélandu, Spojených států, Velké Británie, Tuniska, Řecka a samozřejmě řady evropských zemí, kde žijí už tradiční české krajanské komunity. Téměř pravidelně na kurzy přijíždí i posluchač z Palestiny. V loňském roce to byl Ali Shaar s celou rodinou. Vysvětlil, co ho do Dobrušky vlastně přivedlo:

"Já jsem tu před 25 lety studoval. Když jsem skončil, vrátil jsem se domů. A tady v České republice nastala revoluce a pak jsem se už nevrátil."

Co jste tu studoval?

"Medicínu."

Celých pět nebo šest let?

"Sedm roků. Byl jsem tu sedm roků, od r. 1982 do 1989. Po té dlouhé době se mi ale čeština ztratila, protože jsem ji nepoužíval. A já jsem se chtěl vrátit a zlepšit si češtinu. Taky jsem ale chtěl, aby moje rodina viděla místo, kde jsem studoval a kde jsem se naučil česky. Aby viděli tu krásnou zemi."

Bylo pro vás obtížné se do toho kurzu dostat?

"Ne, protože v Palestině máme takovou skupinu českých absolventů a máme dobré vztahy s ambasádou. Každý rok se snažíme sem někoho poslat. Tento rok to bylo zvláštní, protože jsem přijel i s rodinou. Ne, nebylo to obtížné."

Pochytila tu i vaše rodina nějaké české slovo?

"Pochytila. Moje čtyřletá dcera už říká ahoj, děkuji, dobrý den."

Takže to bude příští účastník kurzů v Dobrušce?

"Já doufám, že přijedeme do České republiky na dovolenou. Ale hlavně bych chtěl, aby tu studoval můj syn. Doufám, že se to podaří."

Kolik je mu let?

"Čtrnáct."

Tak to ještě chvilku potrvá. A taky pro něj plánujete medicínu?

"Ne, chci, aby si sám vybral, co chce studovat. Ale medicínu on nechce."

Ve stejném kurzu s ním studovali tři krajané z Izraele. Jedním z nich byl i Shay Ofer. Pochází ze slavné rodiny Jelínků:

"Přijel jsem do České republiky studovat češtinu, protože moje babička se v Česku narodila. Byla na to ohromně hrdá. Jestli jste někdy pili slivovici, na lahvi je jméno Jelínek. A to byl můj prapradědeček. Máme tu skutečně slavné dědictví. A to byl hlavní důvod, proč jsem přijel studovat češtinu."

Shay se pokusil vysvětlit, v čem vidí hlavní rozdíly mezi Českem a dalšími evropskými zeměmi:

"Hlavní rozdíl mezi Českem a většinou Evropy, protože já jsem dost cestoval, nežli jsem sem přijel, je v tom, že budovy v České republice se velmi dobře uchovaly. Dá se říct, že většina z nich je velmi stará, skutečně tu vidíte dějiny. Je tu také spousta zeleně. Některé země byly hodně poškozené za druhé světové války. To je největší rozdíl, české památky."

Shay ocenil, že v Dobrušce může poznat i místo, kam většina zahraničních turistů nezamíří:

"Většina lidí, která přijíždí do České republiky, jede většinou do Prahy nebo do Brna. To jsou hodně turistická místa. Když ale jedete do takového malého města, jako je Dobruška, a za průvodce máte lidi, kteří to místo opravdu znají, vědí o místech, která nejsou tolik pro turisty, znají skutečně dobrá místa i například festivaly, tak poznáte věci, které bych sám nikdy nepoznal, kdybych nepřijel na tento kurz."

Pro Radio Praha popsal, co všechno je při kurzech v Dobrušce čekalo:

"Viděli jsme ode všeho trochu. Byli jsme ve Škodovce, to bylo moc pěkné. Viděli jsme krásné hrady a zámky, byli jsme v pivovaře, na různých festivalech, třeba v Opočně. Poznali jsme tak trochu všechno a je opravdu těžké říct, co bylo nejlepší."

A jaká je nejdůležitější věta, kterou se jako posluchač krajanských kurzů musel naučit?

"První česká věta, kterou by se měl každý naučit, je: já tě miluju. To řeší všechny problémy."

Shay Ofer potvrdil, že to zcela jistě nebyla jeho poslední cesta do České republiky. Možná i on se v příštích letech zařadí mezi ty posluchače, kteří se do Dobrušky vracejí opakovaně.