Ich bin tot: Zdenek Primus se ve své knize vyrovnává s traumaty druhé světové války
Zdenka Primuse známe především jako kurátora řady významných výstav současného výtvarného umění. Ve svých projektech představil například tvorbu Vladimíra Boudníka nebo českou abstrakci. Po svém návratu z německého exilu seznamuje veřejnost i s díly soudobých západoevropských autorů. Letos se ale na pultech knihkupectví objevila i jeho kniha Ich bin tot - Jsem mrtev. Zdenek Primus se v ní vyrovnává s traumatem druhé světové války, které zasáhlo i vojáky německého wehrmachtu. Patřil k nim totiž i Primusům otec. Česko - německý původ byl také jedním z důvodů, proč Zdenek Primus emigroval do západního Německa.
"Mně bylo dvacet pět, to znamená, že jsem byl bezmála dospělý. A já jsem tam odešel hlavně kvůli tomu, abych mohl studovat, protože tady jsem studovat nesměl. A abych ze sebe udělal něco, co jsem si představoval, že by ze mne mělo nebo mohlo být. Tady mi to umožněno nebylo. To znamená, že já jsem zkrátka musel jít za svým obrazem."
Proč jste tu studovat nesměl?
"Tam bylo víc faktorů. Otec byl Němec a to už bylo všude napsáno. Otec tu žil, on byl tehdy reformní komunista a samozřejmě se taky zapletl. A když přišla v roce 1968 další změna, tak se to o něm vědělo. A já jsem psal na zdi Russian, go home! Nosil jsem trikolóry a vykřikoval jsem jako šestnáctiletý kluk, a přitom mne viděli. Zapamatovali si to a už jsem zkrátka nemohl."
Takže jste tu nemohl ani odmaturovat?
"Já jsem maturoval v Německu."
Ještě k vašim rodinným kořenům. Váš tatínek se sem přistěhoval, nebo už odtud pocházel?
"Byl sudetský Němec."
To znamená, že on nebo jeho rodina tady zažila všechny ty peripetie od 30. let, zábor Sudet a posléze zase odsun Němců. Jak to vlastně on jako Němec prožíval?
To věřím! Jak ale vnímáte současný trend v literatuře a v historickém bádání, který jakoby zcela obrací dosavadní pohled na Němce? Odsun Němců byl dlouho vykládán jako spravedlivý moment v české historii, odčinění všeho toho, co zde Němci udělali. A teď jak třeba spisovatelka Radka Denemarková, tak mladí filmaři, historici i studenti se snaží poukazovat na zvěrstva, ke kterým z české strany docházelo při odsunu Němců v té jeho divoké fázi. Jak vy sám tohle vnímáte? Je to pro vás silně ambivalentní téma, právě kvůli vašemu původu?
"Nic není černobílé. Já si myslím, že to je velice spravedlivé a je velice dobré, že se tomu jak autoři skrze umění, tak i historici věnují. Je to bezpodmínečně nutné. Zrovna tak jako to bylo nutné v Německu, když jsme se tam snažili zbavit toho, že všichni byli náckové. Tam bylo několik vln ospravedlňování němectví a zbavování se nacismu. A to trvalo desetiletí. A tady to teprve poprvé zkoušíme. Uvidíme, jaké to bude. Stará generace je samozřejmě vychovaná jinak a je možné, že to jen tak nepřijme. Že se tu ale ta zvěrstva děla, z české strany, to my dnes už víme. Je nutné se o to zajímat, sepsat to, zhodnotit to a publikovat. To je bezpodmínečně nutné!"
"Ano, ano."
Můžete mi říct pár slov k této vaší knize Jsem mrtev? Vyšla dvojjazyčně, německy a česky...
"Jde o pět veteránů druhé světové války, Němců, kteří se po pětadvaceti letech sejdou, aby si přiznali, že se té války ještě nezbavili. Že mají bolesti psychické i fyzické, že v sobě mají granátové střepy, že mají strašné bolesti hlavy. Nemůžou spát, protože je pronásledují sny, to, co udělali, co provedli, co viděli. Nejsou to žádní náckové, jsou to obyčejní vojáci z wehrmachtu. Některým chybí ruka a někteří nemůžou nikde zakotvit. A když tohle zjistí, tak si řeknou, že se sejdou na ostrově, kde byli tři týdny sami. Kde byli jako v nějaké rajské zahradě, kde nebyla válka, ale museli tam být, aby tam něco hlídali. A bylo to to nejkrásnější, co za dobu války prožili."
Já vás jen trošku zarazím, abychom neprozrazovali pointu, která je v souvislosti s tím, co jste právě řekl, překvapivá. Necháme to na čtenářích. Spíš mi jde ale o to, co vás vedlo k této knize? Byl to nějaký konkrétní příběh? Nebo je to jakýsi pocit, suma zážitků, které jste v Německu potkal?
"Něco mi říkal otec. Otec byl ve válce. Šel do války, když mu bylo šestnáct a půl roku. To je vlastně úplně malý kluk. Vrátil se v devatenácti z ruského zajetí a ještě léta po válce, když zašustil papír, padal na zem a chránil si hlavu. Měl špatné sny a tak dále. Tam jsem to zažil poprvé. Když jsem pak přišel do Německa, seznámil jsem se s lidmi, kteří tu válku prožili. A ti něco vyprávěli, nebo nechtěli vyprávět..."
Byli vůbec ochotni o tom mluvit?
"Skoro nikdo není ochoten o tom mluvit. To jsou tak strašné vzpomínky. Oni by to možná i rádi vyprávěli, ale je to většinou tak, že jejich děti to ani nechtěly slyšet. Měly z toho strach. Nechtěly vidět svého otce jako vojáka, který vraždil. Nebo který zabíjel, vraždil beru zpátky; který zabíjel. Oni ale taky nechtěli říct všechno, protože některé věci byly strašné. Takže já jsem něco posbíral v Německu, něco jsem slyšel od svého otce a je tam samozřejmě taky fikce. Oni mluví o vině, o vítězství, o prohře, o zapomnění. Tam jsou takové malé kapitolky a v nich si vždycky rekapitulují, co vlastně to pro ně znamená. A zjistí, že si nevědí rady."
Dá se ten problém pohřbít způsobem, jakým jste ho pohřbil vy ve své knize?
"Samozřejmě že ne! To ne. Já jsem chtěl radikální řešení, morální čistku, ale takhle to samozřejmě nejde. Ale já jsem se musel osvobodit. Já jsem byl taky svým způsobem postižený, protože jsem měl takového otce. Já jsem se musel osvobodit zrovna tak, jako se musí osvobodit lidé tady, když dejme tomu trpěli pod komunisty. Oni také hledají nějaké řešení. Měli jsme je postavit mimo zákon, nebo neměli? Necháme jim všechno projít? Nejde ani jedno, ani druhé. My se tím zkrátka musíme zabývat, musíme diskutovat, musíme hledat řešení. Někomu můžeme odpustit a někomu odpustit nesmíme. Tady těch pět veteránů si našlo radikální řešení, to je ale literární řešení, to musím říct."
